RECENZE: Tři sestry, Union Theatre ✭✭✭

Tři sestry

Union Theatre

6. ledna 2017

Rezervovat vstupenky V Southwarku začala třídílná sezóna souboru Phil Willmott Company, a to verzí Čechovova venkovského rodinného dramatu z pera Tracyho Lettse. V koprodukci s Union Theatre Willmott pro toto představení shromáždil pohledný ansámbl 14 převážně mladých profesionálů, doplněných několika zkušenými herci, a nabízí nám nový způsob využití nedávno získaných prostor divadla Union.

S 60 sedadly velkoryse rozmístěnými po všech čtyřech stranách prostoru nebyly viditelnost a slyšitelnost nikdy lepší. Willmott také příležitostně rozšiřuje akci mimo jeviště do zákulisní „přístavby“ a nahoru do zkušebny nad hledištěm, což vyvolává osvěžující dojem, že my jako diváci jsme stěnami nebo nábytkem prostorného domova Iriny, Máši a Olgy, dědictví po jejich zesnulém otci, vojákovi z povolání. Scéna je zařízena střídmě, přičemž šikovné křídlo Unionu poskytuje nejen diegetickou hudbu (zejména pro oslavy narozenin v prvním dějství), ale také silný náznak měšťanské úctyhodnosti, která jejich životy povyšuje a dusí zároveň, stejně jako nevyřčený a neprozkoumaný potenciál. Kostýmy Penna O'Cary se pohybují poměrně volně mezi tradicemi konce 19. století a několika následujícími érami, ruskými i západními. Tato snaha o nadčasovou univerzálnost je jedním ze záměrů inscenace a zároveň jednou z jejích odvážnějších výzev. Ano, víme, že Čechov má neuvěřitelně široký ohlas, ale jak to vyjádřit na jevišti?

Letts nám nabízí vysoce zhuštěný jazyk, který silně naznačuje svůj původ v USA. Pro herce školené v Metodě (což je tak či onak většina amerických herců) to skýtá lákavé příležitosti k zasazení Čechovových postav do contemporary scény, alespoň lingvisticky. Lze však namítnout, že u herců školených v Británii (a většina zdejších má tuto zkušenost teprve čerstvě za sebou) je příprava role a vokalizace utvářena poněkud odlišně, zejména v tom, jak vytvářet a používat podtext. Zde to – možná – vede k zajímavému střetu různých dramatických škol, kterému může chvíli trvat, než najde společnou řeč. Letts nečiní přechody v náladách zrovna přímočarou záležitostí, což může hercům znesnadnit rozklíčování jeho replik.

K tomu se přidává praktické hledisko relativně velké „fringe“ produkce, která pravděpodobně nemá k dispozici takovou zkušební dobu a zázemí, jaké byste našli například v Národním divadle. Silně tuším, že v rukou tak skvělého režiséra, jako je Willmott, a s výhodou řekněme týdenního reprízování by se z toho mohly vyklubat jedny z nejvíce fascinujících Tří sester, jaké jsme za poslední dobu viděli. Zde byly novinářské premiéry naplánovány hned na začátek měsíčního hostování v Unionu. V Čechovově divadle, kde tolik závisí na jemných vztazích mezi sevřenou skupinou protikladných osobností, může souhra, kterou autor vyžaduje, potřebovat ještě pár repríz, než si pořádně „sedne“.

V současné podobě je zde k vidění mnoho vynikající práce: tři sestry Prozorovovy, Olga (bystrá a inteligentní Celine Abrahams), Máša (zádumčivě hloubající Ivy Corbin) – se svým starším manželem Kulyginem (přehnaně úřednický Steven Rodgers) – a Irina (romantická Molly Crookes) jsou dobře odlišené. Jejich bratr Andrej (přívětivý, ale frustrovaný Benjamin Chandler) do konceptu přesně zapadá, stejně jako jeho děsivá žena Nataša (role, se kterou si Francesca Burgoyne náramně vyhrála). Domácnost doplňuje stárnoucí služebná Anfisa (Corinna Marlowe). Energickou přítomnost vojska do jejich světa vnáší pohledná parta důstojníků – Rode (atletický Will Henry), Fedotik (hloubavý Jonathan James), Tuzenbach (citlivý Tom Malmed) a výše postavený Veršinin (charismatický Ashley Russell) spolu s „zasloužilým pánem s minulostí“ Čebutikinem (J P Turner). Zvláštní pozornost si ale zaslouží výbušné násilí a nebezpečí vnášené Soloným (intenzivní Hugo Nicholson, kterého se vyplatí v budoucnu sledovat: ze všech v tomto dobrém obsazení se zdá být s textem nejszžitější a navazuje nejsilnější kontakt s publikem).

Inscenaci krásně nasvítil Sean Gleason s využitím bohatého technického vybavení Unionu. Možná až příliš atmosférický zvuk připravil Sebastian Atterbury; v takto malém prostoru je síla hry, obsazení i režie dostatečná k vyjádření významu i bez tak velkého spoléhání na náladový hudební podkres. Celkově vzato jde o dobrý kus práce s potenciálem dozrát v něco ještě lepšího. S napětím se těšíme na další tituly sezóny, „Anyone Can Whistle“ v únoru a „Incident at Vichy“ v dubnu, které budou k vidění ve Finborough Theatre.

Hraje se do 4. února 2017. Foto: Scott Rylander

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA TŘI SESTRY V UNION THEATRE