RECENZE: Titus Andronicus, New Wimbledon Theatre ✭✭✭✭

Elizabeth Appleby (Tamora) a Matthew Ward (Titus) v tragédii Titus Andronicus

New Wimbledon Theatre

24. října 2015

4 hvězdičky

Koupit vstupenky

„Představení bývá vysmíváno, ignorováno, využíváno pro laciné vzrušení a šok, a přesto ho předchází pověst násilné podívané doprovázené historkami o omdlévajícím publiku a gejzírech krve. Co je na Titovi takového, že zanechává hořkou pachuť v ústech učenců – natolik, že strávili celá desetiletí snahou zpochybnit autorství – jako by vyobrazení znásilnění, mrzačení, vražd a nuceného kanibalismu bylo pod úroveň velkého Barda?“

Ross McGregor, ředitel souboru, říjen 2015.

Titus Andronicus je neúprosně ponurá hra, kterou divadelní společnost Arrow and Traps trefně popsala jako „špinavou, nemilosrdnou hru o trůny“. V podstatě všichni zemřou, a to s maximálním rozruchem. Osud připomínající Filomélu, krutě uštědřený jedné z postav, a vrstvená pomsta servírovaná jejím trýznitelům, jsou jen nejznámějšími příklady hrůzných činů, které pohánějí děj.

Řím je zmítán politickými sváry, zatímco princ Bassanius (Michael Bagwell) a princ Saturninus (Gareth Kearns) bojují o to, kdo po zesnulém otci nastoupí na císařský trůn. Tribuna lidu Marcia Andronicus (Cornelia Baumann) však zjistí, že lid preferuje jejího bratra Tita (Matthew Ward), proslulého a bojem unaveného generála, který se právě vrátil z úspěšného desetiletého tažení proti Gótům. Konflikt přežili pouze čtyři z jeho synů, a tak aby odčinil smrt ostatních, popraví nejstaršího syna zajaté gótské královny Tamory (Elizabeth Appleby). Tamořiny vyhlídky nejsou o moc lepší, ale když Titus odmítne trůn a podpoří Saturninovu kampaň, stane se královna novou panovníkovou chotí. Ona a její synové Demetrius (Alex Stevens) a Chiron (Will Mytum) spolu s tajným milencem Aaronem (Spencer Lee Osborne) přísahají rodu Androniků pomstu, která postihne i Lavinii (Remy Moynes), Titovu nešťastnou dceru a Bassaniovu manželku.

Inscenace Arrow and Traps zkoumá pověstné násilí hry jako zrcadlo nedostatku empatie v naší společnosti. Postavy jsou nejen z velké části oděny do moderních kostýmů, ale scény pravidelně přecházejí skrze momenty požitkářství 21. století. Saturninus slaví svůj politický triumf ve strip klubu se svou ženou a novými nevlastními syny, které později vidíme pít panáky a šňupat kokain před očima lhostejně esemeskujícího Aarona. Nejpamátnější je moment, kdy Titus vyzve svého vnuka, mladého Lucia (Pippa Caddick), aby skrze Twitter šířil zprávy o Saturninově neschopnosti vládnout, přičemž jejich konverzaci sledujeme na velkém plátně v rohu jeviště. Brzy se k němu připojí tucet mužů a žen v prasečích maskách, osvícených pouze září svých mobilních telefonů, spolu se Saturninem, kterého viditelně bolí kakofonický ryk jejich psaní. Je to radostně jízlivá scéna s nádechem seriálu Black Mirror.

Matthew Ward (Titus) a obsazení hry Titus Andronicus. Foto: Zoltan Almasi

Výjimečnost této produkce však neurčují moderní prvky; je to spíše skvěle odpozorované, často velmi fyzické herectví v kombinaci s brilantní choreografií, co pozvedá Shakespearův nevyrovnaný text. Minimalistická scéna – tvořená vyvýšenou platformou a zmíněným plátnem – je využita s ohromujícím efektem, přičemž platforma zajímavě doplňuje proměnlivou dynamiku moci v příběhu. Slouží mimo jiné jako římský dvůr, kde Tamora přesvědčuje Saturnina, aby ušetřil rod Androniků – aby mohla vykonat vlastní pomstu – i jako jáma, kde Quintus (Cliff Chapman) a Martius (David Lenik) narazí na Bassaniovu mrtvolu, čímž zpečetí svůj osud, nebo jako aréna, kde Lucius Andronicus (Samuel Morgan-Grahame) shromažďuje své gótské vojsko. Závěrečné scény, v nichž se rodina připravuje na Tamořinu a Saturninovu hrůznou hostinu, jsou jediné, které spoléhají na další nábytek, a jsou ztvárněny nádherně – stoly a mrtvoly se pohybují po jevišti s téměř baletní lehkostí.

Působivé je také využití prázdného prostoru. V tomto ohledu vynikají Mytum a Stevens jako psychopatičtí bratři Chiron a Demetrius a Osborn jako jejich učitel zla Aaron. S těkavou energií připomínající postavy z Šíleného Maxe, ale s hlubokou temnotou v jádru, bratři znečišťují každou sekundu na scéně jako poslové bezcílné brutality. Jejich rodinná jednotka je fascinujícím způsobem animální. Povolení k útoku jim dává vždy fyzicky dominantnější Tamora nebo Aaron a oni krouží kolem své kořisti – Bassania, Lavinie a později prostoduchého Klauna v podání Annie McKenzie – s děsivou precizností. Nejde o žádné jemné konstrukce – každý pohyb mečem je okatě falický – ale přesně ilustrují nesmyslný chaos, který tvoří základ příběhu.

Samuel Morgan Graham, Matthew Ward a Remy Moynes v představení Titus Andronicus. Foto: Zoltan Almasi

Osbornův Aaron je naproti tomu okouzlující a vypočítavý politik, který se neustále usmívá a zůstává podmanivým padouchem i přes občas úsměvné dialogy (například „Ať hlupáci konají dobro a spravedliví prosí o milost. Aaron bude mít duši černou jako svou tvář“). Dostává mnohem více prostoru k ovládnutí scény než Kearnsův Saturninus – který i bez hlubšího vývoje postavy podává zábavný výkon jako archetypální požitkářský císař – nebo Bagwellův sympatický Bassanius, jehož role se stává zajímavější až po smrti. Osborn je skutečně brilantně zběsilý v jedné z mála emocionálně složitých scén hry, kdy pobíhá po jevišti s nemanželským synem v jedné ruce a mečem v druhé a odráží děti své milenky.

Často je těžké cítit s Titem soucit, když hned v první scéně zabije dva mladé muže (včetně vlastního syna Mutia za to, že mu odporoval), ale Wardovi se daří skvěle osvětlit jeho citové jizvy z bitev. Kolotoč pomsty, do kterého se on a rozkošně bezcitná Tamora v podání Appleby pustí, je umocněn nejen silnou chemií mezi herci, ale i uvěřitelně něžným vztahem k dceři Lavinii – roli, kterou Moynes ztvárňuje s drásavou intenzitou. Ačkoliv Titův propad do šílenství a pozdější prozření působily trochu nejasně, v ostatních ohledech je Ward ocelově pevným, odhodlaným a naprosto přesvědčivým vůdcem.

Pevnost rodiny Androniků po Laviniině utrpení ukotvuje racionální Marcia (Cornelia Baumann), v této úpravě sestra místo bratra Marka. Přestože ji omezují poněkud strojené dialogy – zejména když odhaluje Titovi, co se Lavinii stalo – Baumann to bohatě kompenzuje a nese tíhu vnitřního zmatku s naprostým přesvědčením. Lucius Samuela Morgan-Grahama a mladý Lucius Pippy Caddick zase dobře naznačují šťastný život, který si Titus kdysi užíval, díky čemuž je pomsta, kterou oba vykonají v 5. dějství, ještě znepokojivější.

Titus Andronicus nepatří k Shakespearovým nejlepším hrám, ale soubor Arrow and Traps Theatre Company odvedl skvělou práci se svou adrenalinovou a často noční můru připomínající interpretací. Vynikající choreografie, univerzálně silné herecké výkony a trefné moderní detaily znamenají, že pokud máte žaludek na samotnou zápletku, tuhle inscenaci byste si neměli nechat ujít. Titus Andronicus se hraje v New Wimbledon Theatre Studio do 14. listopadu. Rezervujte si vstupenky!