RECENZE: Turn Back The Clock, St James Theatre ✭✭✭✭

Turn Back The Clock – písně a monology

St James Studio

9. června 2015

4 hvězdy

„Jedna z těch úžasných britských rázných dam, které vědí, jak upéct dorty i jak odradit vetřelce silou své výslovnosti“  (James Phillips, ‘Carousel’ v City Stories)

Tahle replika z jedné z vynikajících krátkých her minulého týdne v St James Studio se mi vybavila, když jsem se vracel na stejné místo, abych zhlédl Cheryl Knight v jejím pásmu monologů a písní Joyce Grenfell. Když si na hlavě pevně utahovala klobouk připomínající velký růžový pudink a spustila onu slavnou, lehce jízlivou a sugestivní satiru na naivní šetrnost Ženského institutu „Useful and Acceptable Gifts“, říkal jsem si, jak asi humor Grenfellové obstojí dnes, nebo zda bude působit jen jako další z těch neohrožených matron, které tak často ztvárňovala.

Grenfellová byla na vrcholu v bezprostředně poválečných letech – v éře, která se nám dnes někdy zdá, alespoň svým humorem, vzdálenější než mnohá dřívější desetiletí dvacátého století. Mohl by ten nezdolný optimismus tváří v tvář faktům, stoicismus a odpor k emocionální upřímnosti, přijímání sociální hierarchie jako danosti a ono spiklenecké dvojsmysly, prkenné a prudérní zároveň, které tehdy platily za sexuální humor, způsobit, že tyto monology budou působit nenapravitelně zastarale?

S radostí mohu říci, že tyto obavy rozptýlila hloubka a někdy až bolestná dojemnost, kterou Cheryl Knight v materiálu našla, i bravurní hudebnost, kterou ona i její klavírista Paul Knight vdechli hořkosladkým písňovým textům, jež původně zhudebnili Richard Addinsell a Bill Blezard.

Grenfellová, narozená do vyšší společnosti jako neteř Nancy Astorové, v mládí často hostující v Clivedenu, se proslavila jako charakterní herečka a kabaretní umělkyně, jejíž mluvené vstupy postupně nabíraly na váze a propracovanosti více než samotné písně. V jejím vlastním životě nechybělo zklamání a smutek, a právě to, spolu s jejím bystrým pozorováním jemných odstínů anglických mravů, dodává jejímu dílu trvalou hodnotu.

Na první pohled ji záliba v jazyce a jeho ironické vyjadřovací možnosti staví po bok Noela Cowarda. Ale pokud on je obdobou Henryho Jamese, ona je spíše Edith Whartonovou: v jádru má více citu než jen kousavou a křehkou sofistikovanost. Je to srdce, které soucítí s posmutnělými, vybledlými a promarněnými životy žen z předměstí, jejichž naděje vyhasly, ale které musí jít dál. Zde hraje roli i hudba: samotné Addinsellovy hořkosladké, harmonicky tradiční, leč melodické úvahy by mohly působit přeslazeně, ale v kontextu těchto malých scén tvoří podkres plný patosu a nářku nad ztracenými možnostmi, který je upřímně dojemný.

Je tu však i jiný skeptický dotaz, který je třeba zodpovědět. Není to tak dávno, co Maureen Lipman sklidila triumfální úspěch s projektem Re:Joyce. Lze odůvodnit oživení tohoto materiálu tak brzy v podání někoho jiného? Opět mě těší, že Knight tyto pochyby hned v úvodu vyvrátila. Je to zcela jiný typ interpretky než Lipman a na scéně je dost místa pro obě.

Výběrem scének (které inklinují k melancholii) i svým jemným a střídmým projevem si Knight udržuje odstup od bravury Lipmanové. Knight hodně pracuje s intonací hlasu nebo prostými, symbolickými pohyby na malém pódiu St James Studia. Večer také získal přesvědčivou a úspornou životopisnou strukturu díky vložkám z dopisů, které Grenfellová psala své matce a nejlepší přítelkyni Virginii Grahamové. Velká část tohoto materiálu byla zveřejněna teprve nedávno.

Doprovod Paula Knighta je svěží a obratný; po většinu času podřízený a diskrétní, ale s výraznými pasážemi tam, kde to vyžaduje dramatický účinek. Společně připomínají, že Grenfellová byla především živou performerkou, která často výrazně improvizovala na základě základních témat. Má-li její dílo přežít, patří na jeviště, znovu uváděné čerstvými interprety pro další generace diváků a posluchačů.

A co samotné scénky? Staré oblíbené kousky jako „Ordinary Morning“ nezklamou a připomínají, jak mistrně Grenfellová dokázala zapojit představivost diváka. Výkon Knightové v „Lumpy Latimer“ přesně vystihuje onen příšerný společenský trapas školního srazu a zároveň zachycuje podtón nenaplněných očekávání, přebalených do konvenčního úspěchu středního věku. Přesto zde vynikají tři méně známé scénky svou hloubkou charakterizace, kterou Knightová plně přenáší na diváka.

V „First Flight“ se žena cestující do USA, která nikdy neletěla letadlem, posouvá od upovídané nervozity k hlubší úzkosti z dceřina smíšeného manželství a zoufale se snaží najít správný způsob, jak jí vyjádřit podporu. Odhodlání postavy vymanit se z konvenčního rasismu své výchovy je na svou dobu pozoruhodně pokrokové. Pak je tu „Telephone Call“, v němž se žena postupně rozchází s přítelem kvůli péči o otce, jehož mrzoutské požadavky se neustále ozývají v zákulisí. Je to nemilosrdně pochmurný a srdceryvný kus, který je dnes stejně aktuální jako v době, kdy byl napsán.

Nakonec v „Dear Francois“ Knightová předvádí temnou, ale energickou a vzdornou prosbu svobodné matky, což ji zavádí do nečekaných vod – i když to ladí s jejím celkovým poselstvím o možnosti rázně přežít i v těžkých časech. Všechny tři tyto monology by kvalitou psychologického vhledu a přesvědčivostí postav mohly stát po boku „Talking Heads“ Alana Bennetta. Člověk se musí ptát, nakolik byl Bennett sám ve své pozdější tvorbě v tomto žánru Grenfellovou ovlivněn.

Představení je také pozoruhodné znovuobjevením písně napsané pro festival v Aldeburghu v roce 1967 jako pocta Benjaminu Brittenovi. Je to jazzová, slovně spletitá operní parodie, která se pravděpodobně od té doby nikdy nehrála. Připomíná nám, že Grenfellová byla jako zpěvačka a textařka schopna mnohem větších věcí, než si obvykle troufla.

Zůstává v nás jen lehká lítost, že podobně jako mnoho anglických komiků její generace, nevybočila častěji ze své komfortní zóny, v níž si úspěšně vybudovala jméno. Můžeme být však manželům Knightovým velmi vděčni za to, že ukázali, jak jasně její odkaz, komický i tiše tragický, stále září.

Turn Back The Clock se hraje v St James Studio do 14. června 2015