RECENZE: Victoria's Knickers, Soho Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje inscenaci Victoria's Knickers v divadle Soho Theatre v podání souboru National Youth Theatre Rep Company.

Obsazení Victoria's Knickers. Foto: Helen Murray Victoria's Knickers

Soho Theatre

1. listopadu 2018

3 hvězdičky

Tahle hudební hříčka mapující ranou kariéru jedné z našich bývalých královen má k seriálu „Viktorie“ z televize ITV asi stejný vztah jako „Carry On Cleo“ k hollywoodskému velkofilmu „Kleopatra“ s Liz Taylorovou: je to znevažující, upovídaná, moderní, vtipná a anarchistická parodie.  A pokud patříte k lidem, kteří mají tento žánr rádi, pak je to přesně to pravé pro vás.  Představte si „Early Morning“ Edwarda Bonda prohnanou hiphopovým mlýnkem v záměrně módním příběhu Joshe Azouze, který se až křečovitě snaží být „cool“ a mluvit jazykem ulice, a začnete chápat jeho svérázný směr.  Celé je to o zaujetí zdrcujícím způsobem vykalkulované pózy.  Jakýkoli jiný ohled je víceméně druhořadý.

Reprezentační soubor National Youth Theatre, který momentálně na stejné adrese hraje i nedávno recenzované obnovené představení „Consensual“, se zde představuje v ještě odlehčenějším režimu v nablýskané a neuvěřitelně akční produkci Neda Bennetta.  Ten ani na okamžik nenechá tempo ochabnout, což je u příběhu, který je opojen vlastní důležitostí a má vážné potíže s hloubkou a reflexí, jen dobře.  „Texty“ k několika hudebním číslům poslepoval autor ve spolupráci s moderně znějícím skladatelem Chrisem Cooksonem „a členy National Youth Theatre“, což možná vysvětluje jejich ryzí funkčnost a naprostý nedostatek vize.

Alice Vilanculo a Oseloka Obi ve Victoria's Knickers. Foto: Helen Murray Je třeba říci, že to nejsou nedostatky, na které by diváci v Soho Theatre měli potřebu upozorňovat: zdá se, že se nemohou nabažit další eskapistické fantazie o královské rodině, která prostě odmítá zmizet ze scény.  Pokud si NYT skutečně myslí, že tohle je to nejdůležitější téma, se kterým mohli přijít, budiž.  Opět odvracíme zrak od problémů dneška (slyšel v NYT vůbec někdo o „Evropě“?) a upíráme jej v mlhavém, nerozostřeném oparu do vzdálené minulosti, do skutečné „vlasti“ našeho nekonečného národního mýtu.

Obsazení Victoria's Knickers. Foto: Helen Murray

V roli hypnotizérů se zde představuje stejné obsazení jako v druhém kuse, ale veselejším duchu.  Alice Vilanculo si opět krade show pro sebe díky svému klidu a pódiové prezentaci v hlavní roli a jejím protihráčem je Jamie Ankrah – postava zřejmě vycházející z historie (neztrácejme čas Irskem nebo Indií...), který se vyznamenal kleptomanskou fascinací panovničiným prádlem.  (Vážně, NYT, jestli je tohle úroveň, na které chcete pracovat....)  Sestry hlavního zlodějíčka, Laurie a Isabel (Laurie Ogden a Isabel Adomakoh Young... ano, NENÍ to náhoda?), září v jediné skutečně dramatické scéně: v remaku popravčí scény inspirované Texaským masakrem motorovou pilou z inscenace Čajkovského „Mazepy“ v ENO.  Pro tuto produkci je však typické, že zatímco v ENO dosáhli skutečně děsivého efektu, aktéři z NYT předvádějí jen studentský žertík.  Pokud jste na této vlně, pak v pořádku: v opačném případě vám po chvíli může ta sveřepá teenagerská rozjívenost připadat trochu otravná.

Aidan Cheung, Muhammad Abubakar Khan a Olivia Dowd ve Victoria's Knickers. Foto: Helen Murray

Muhammad Abubakar Khan jako lord Conroy je tím, koho v oné scéně rozřezává pila, a svůj skon zvládá s typickou energií a přesvědčivostí.  Poněkud dotčen zálety své vyvolené je elegantní Albert Oseloky Obiho, který se dokonce pokouší mluvit německy (příště prosím NYT o jazykového poradce?).  A je tu celá řada dalších postav v podání Simran Hunjun (Vévodkyně), Jeffreyho Sangalanga (Gary a také Rybář), Christophera Williamse (Len), Jaye Mailera (Ernst, Hýřil a – dělám si srandu – Dr. Feel Good), Olivie Dowd (Brunhilda, Cecil a také Sonia), Leah Mains (která prakticky hraje samu sebe jako „Leah“), Freda Hughese-Stantona (dtto a také důstojník Troy), Marilyn Nnadebe (Rozhodčí – ano, v tomhle revizionistickém kostýmním dramatu mají i ženské sudí), Aidana Chenga (skvělý v roli hlavního padoucha Sashy) a Francesky Regis (Toni). Hudbu přímo na scéně (vedle té ze zvukového designu Gilese Thomase) zajišťují Kazuma Costello, Natalie Smith a Isabelle Stone.

Prezentace hudebních čísel (hudební režie Arlene Naught, produkce Jason Elliot) je pravděpodobně nejsilnější stránkou inscenace.  Strohá, až drsná scéna Hannah Wolfe je sice vizuálně zajímavá, ale očividně pořízená za hubičku a – stejně jako scénář – nikam dál nesměřuje.  Jess Bernberg vše nasvěcuje s přehledem a dbá na to, abychom poslušně sledovali četné změny pozornosti na jevišti i mimo něj.  Meghan Doyle působí jako asistentka režie (v rámci programu Bryana Forbese).  Chápu, proč soubory jako NYT cítí potřebu být „relevantní“, ale otázkou vždy zůstává: „relevantní k čemu?“.

Hraje se do 10. listopadu 2018

ZJISTĚTE VÍCE O INSCENACI VICTORIA'S KNICKERS