RECENZE: Volpone, Swan Theatre ✭✭

Volpone

Divadlo Swan (Swan Theatre)

11. července 2015

2 hvězdy

Někdo je u dveří. Pohádkově bohatý muž a jeho doprovod okamžitě zahajují připravenou akci. Narychlo se sestavuje nemocniční lůžko s přenosným stojanem na kapačky a paravány pro soukromí. Zástěny zakrývají jeho vystavené bohatství. Boháč se převléká do nemocničního úboru a nasazuje si paruku. Kroutí obličejem v hrozivých grimasách připomínajících záchvaty bolesti, možná mrtvici; s ústy dělá cosi, co páchne neduživostí, nemocí a posledním tažením. Téměř jistě nechybí ani sliny.

Elegantně oděný návštěvník přichází a nechá se touto pantomimou nemoci patřičně oklamat. S úmyslem zajistit si přístup k jmění „umírajícího“ boháče, až nastane onen nešťastný den posledního soudu, věnuje návštěvník „invalidovi“ štědrý dar. Jako lest je to geniální. Boháč stále bohatne a jeho hloupí, patolízalští parazité přicházejí o majetek, který zjevně nepotřebují.

Toto je s napětím očekávaný návrat Trevora Nunna do RSC (Royal Shakespeare Company). Jeho nastudování hry Bena Jonsona z roku 1606, Volpone, se právě hraje v divadle Swan v Stratfordu nad Avonou. Bylo by krásné moci napsat, že tato inscenace stála za to čekání. Bohužel tomu tak není.

Jak nám připomíná program, T. S. Eliot ve své sbírce esejů Posvátný les z roku 1921 o Benu Jonsonovi napsal:

„Abychom si (Jonsona) vůbec užili, musíme se dostat k jádru jeho díla a povahy a musíme ho vidět nezaujatě časem, jako současníka. A vidět ho jako současníka nevyžaduje ani tak schopnost přenést se do Londýna sedmnáctého století, jako spíše schopnost přenést Jonsona do našeho Londýna.“

Nunnův přístup k tomuto oživení spočívá v doslovném pochopení Eliota – Jonsonovu hru transponuje a aktualizuje tak, že je plná dobových narážek a oživená moderními karikaturami. Inscenace se doslova hemží moderními prvky: bezpečnostními kamerami a monitory, chamtivými byznysmeny v oblecích, americkým turistou, namyšlenými politiky a jejich nespokojenými manželkami; a sálá z ní hluboký odpor k bankéřům.

To vše by bylo v pořádku, kdyby to skutečně přispívalo k pochopení Jonsonovy hry, kdyby tento přístup text osvětloval, činil ho vtipnějším nebo poskytoval vhled či uznání, které by jinak chybělo. Pravda je však opačná. Moderní rekvizity trčí do prostoru, přerušují tok Jonsonova pera a spíše matou, než aby vnášely jasno.

Člověk tráví až příliš času úvahami nad tím, proč je Peregrine Američan. Přemýšlíte, proč Volpone drží jako trio sluhů a klaunů trpaslíka, eunucha a hermafrodita a proč jim dovoluje oblékat se tak bizarně. Nedivíte se sice, proč má Volpone ve stroze luxusní scénografii Stephena Brimsona Lewise vystavené své poklady, ani že je při příchodu hostů skrývá za hladkými neprůhlednými paravány, ale vrtá vám hlavou, proč se Sir Politic Would-Be při náhodném setkání s Peregrinem nachází na letišti.

Moderní prvky působí jako naroubované na vyprávění, nikoli jako organické plátno, které by Jonsonově akci dodalo barvu a život. Aktualizované reference, kterými je tato adaptace protkána (úpravu scénáře má na svědomí Ranjit Bolt), by se hodily pro moderní komedii nebo revui, ale zde jen rozptylují a odvádějí pozornost od skutečného komediálního zlata – Jonsonových postav a spletitých zápletek.

Henry Goodman je v titulní roli Volponeho suverénní a magnetický. Předvádí expresivní výkon, který plně odpovídá Jonsonově nadsazené postavě. V polohách extrémní, absurdní komedie je Goodman skutečně vynikající. Jeho falešný umírající pacient je k popukání, v neposlední řadě proto, že s parukou a v nemocničním úboru Goodman neodolatelně připomíná děsivou postavu Worzela Gummidge v podání Jimmyho Savila. V této poloze je v něm cosi velkolepě odpudivého a zároveň zneklidňujícím způsobem roztomilého. Stejně tak jeho výstup v roli italského prodavače zázračných elixírů (ve stylu Pirelliho ze Sweeneyho Todda) je inspirovaný a srší energií.

Jeho výkon je však fatálně oslaben, a to nikoliv Goodmanovou vinou, ale kvůli obsazení další klíčové role. Mosca, Volponeho asistent a komplic v klamu, je vynikající role, která má doplňovat Volponeho a je nezbytná pro úspěch celé inscenace. Orion Lee však nebyl schopen dostát náročným požadavkům, které role Moscy přináší, a tak je Goodmanovu Volponemu upřena zásadní komediální dvojice, kterou Jonson zamýšlel. Kvůli tomuto přešlapu se inscenace zkrátka nikdy nevzpamatuje a nemůže dosáhnout kvalit, které by si zasloužila.

Miles Richardson odvádí skvělou práci jako úlisný čekatel na Volponeho štědrost a jeho první setkání s Volponem coby „savilovským Worzelem“ je velmi vtipné. To je v ostrém kontrastu s následujícími scénami, v nichž vystupuje Matthew Kelly jako Corvino, který je trestuhodně nevtipný. Kelly má zvláštní schopnost vypadat jako komik, i když pronáší repliky, které by nevyvolaly reakci ani po dávce životabudiče. Geoffrey Freshwater jako Corbaccio dopadl naštěstí o něco lépe, ale i zde je smíchu poskrovnu.

Steven Pacey je v roli Sira Politica Would-Be zvláštně křečovitý a zřejmě si plete důležitost s dřevěným herectvím. Annette McLaughlin jako Lady Poltic Would-Be působí, jako by dělala konkurz na novou hostinskou v seriálu EastEnders – je to alarmující, ale ne zcela nepříjemná volba postavy. Alespoň je vtipná, což se nedá říct o podivně americkém Peregrinovi v podání Colina Ryana.

Vedle Goodmana však herecké vavříny sklízí Andy Apollo, jehož Bonario je srozumitelný a divácky vděčný. Apollovi text slouží zcela přirozeně bez jakýchkoli manýr či triků. Díky tomu jeho výkon nad ostatními vyčnívá.

Steven Edis složil pro trio trpaslíka (Jon Key), hermafrodita (Ankur Bahl) a eunucha (Julian Hoult) podivně nelíbivé a unylé písně. To spolu s jejich špatnými a lacině křiklavými kostýmy – proč by Volpone dovolil takový nevkus? – zbavuje trojici jakékoli šance na humor, šarm či jadrný komentář.

Ben Jonson je jedním z největších dramatiků světa. Trevor Nunn je jedním z největších světových režisérů. Mělo to být ideální spojení. Není. A důvodem je špatné obsazení a zbytečná snaha o modernizaci.

Volpone se hraje v divadle Swan v Royal Shakespeare Company do 12. září 2015