RECENZE: War With The Newts (Válka s mloky), Bunker Theatre ✭✭

Julian Eaves recenzuje inscenaci Válka s mloky souboru Knaive Theatre, která se právě hraje v The Bunker Theatre.

Foto: The Other Richard War With The Newts (Válka s mloky) Bunker Theatre

10. října 2018

2 hvězdičky

Rezervujte zde

Karel Čapek si našel cestu do srdce britského divadla především jako spoluautor (se svým bratrem Josefem) briliontního satirického bestiáře u nás známého pod názvem „The Insect Play“ (Ze života hmyzu).  Objevily se i pokusy oživit jeho další díla: jistého úspěchu dosáhlo sci-fi podobenství „R.U.R.“ (Rossum's Universal Robots), které se hrálo ve West Endu dokonce s Ianem Carmichaelem, ale žádné jiné z jeho děl u diváků zatím úplně neprorazilo.  Navzdory několika pokusům najít místo pro toto literární dílo – román byl několikrát zdramatizován i zhudebněn – nikomu se ho nepodařilo v britském kontextu trvaleji ukotvit.  Neodraditelný nový soubor Knaive Theatre přišel s dravou, současnou adaptací, která děj zasadila do rozbouřených vod post-brexitové Británie. Poté, co uspěli na edinburském Fringe (jak tvrdí oni i citace z recenzí), se nyní usadili k řadě představení v moderním, hipsterském podzemním doupěti spolku Bunker.

Foto: The Other Richard

Adaptace se ujal Tyrrell Jones, který se v aktu nefalšované odvahy chopil i režie.  A zde, milý čtenáři, možná začíná zdroj hlavních potíží této inscenace.  Zatímco Jones do díla vrší neuvěřitelnou směsici nápadů a možností, nejsem si jist, zda už má schopnost poodstoupit a kriticky zhodnotit, co skutečně funguje.  Proto i přes přítomnost hned dvou dramaturgů (Matthew Xia a Sam Redway) nemáme pocit, že by se všechny ty chytré divadelní triky spojily v něco víc než jen v přehlídku prací nápaditých a talentovaných studentů herectví, kteří zkoušejí vše, co je napadne, a jsou zvědaví, jaký efekt to na živé publikum bude mít.  Je to zajímavé, místy poutavé, ale podle mého názoru to má ještě hodně daleko k onomu smysluplnému celku, který slibuje reklama.

Z Edinburghu se samozřejmě nesou hlasy, že jsou skvělí.  Tamní recenzenti jim to řekli.  Možná tamní publikum bylo okouzleno.  Ale Edinburgh je, kriticky i zážitkově, od Londýna velmi daleko.  Znovu a znovu vidíme tyto oslavované skotské produkce přijíždět do hlavního města, aby se tu jakýmsi místním kouzlem proměnily v poněkud chaotický a ne příliš dobře promyšlený nepořádek.  Proč?  Nemám nejmenší tušení.  Je možné, že tam nahoře platí jiná měřítka než u nás dole?

Ale nevadí.  Vždy lze obdivovat herecké obsazení.  Jsou sice jen tři, ale mohou se uštvat, aby ze svých pestrých a odlišných rolí vytěžili maximum.  Vynikající je Everal A Walsh, který si vyloženě vychutnává svůj půltucet postav: jeho hlas je vznešený nástroj a práce s tělem a výrazem tváře je brilantně odměřená. To je herec, který by si v našem divadelním světě zasloužil mnohem stabilnější pozici. Myslím, že si jeho výkon budu pamatovat navždy.  Nadi Kemp-Sayfi, jako jediná žena souboru, ztvárňuje pět rolí a činí tak s rostoucí jistotou, jak večer postupuje; na pódiu se postupně uvolňuje a zbavuje počáteční ztuhlosti. Jsem si jist, že o ní v nadcházejících letech ještě hodně uslyšíme.  Sam Redway, spoludramaturg, také hraje a je ve svém projevu dobrý, ovšem má v podstatě jen dva módy: mlčenlivý proletář a mlčenlivý aristokrat. Nicméně sklidil největší smích večera (a že jich kromě pár „vševědoucích“ uchechtnutí moc nebylo), když se vynořil z nádrže v trenýrkách s britskou vlajkou.  Když se produkce musí u největších reakcí spoléhat na takto laciné efekty, víte, že má problém.

Foto: The Other Richard

Do tohoto podniku však vložilo úsilí mnoho lidí.  Programový leták obsahuje úctyhodný seznam poděkování, kde se objevují velmi respektovaná jména.  Možná i díky tomu se Hannah Sibai podařilo vytvořit působivou scénografii, nepochybně s omezeným rozpočtem, ale s prostředky, které měla k dispozici, vytvořila silné a zapamatovatelné momenty, zejména v kostýmech: má pro divadlo ten správný cit.  Osvětlení není v titulcích uvedeno – přestože ho show hojně využívá – stejně jako tvůrci důmyslných videoklipů, takže možná za tím vším stojí také kreativní Sibai?  Pokud ano, tím větší uznání si zaslouží!  Skladatel Rob Bentall (který si hojně vypůjčuje ze stávajících nahrávek) však uveden je a jeho (je to jeho?) přepracování skladby „Sailing By“ patří k nejkouzelnějším prvkům celého představení.  Spolupracující sound designér Dan Valentine udělal hodně pro to, aby zaplnil mezery vzniklé trhanými nelogičnostmi ve scénáři.

Nevím, zda pan Jones studoval předchozí inkarnace tohoto díla na britských (nebo jiných) jevištích.  Ať už ano nebo ne, ačkoliv vám svou verzi předvádí jen 70 minut, dokáže zařídit, aby se ty minuty zdály být velmi, velmi, velmi dlouhé.  S dalšími reprízami a řádnými připomínkami produkce jistě získá na rychlosti a lehkosti.  Doufám v to.  Mezitím mohu jen říci, že to, co jsem viděl, ač v mnoha ohledech fascinující, není zatím zcela dotaženým dílem.  Snad jím brzy bude.  Hodně štěstí všem zúčastněným v tomto brexitovém souboji!

Hraje se do 27. října 2018

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA VÁLKU S MLOKY