RECENZE: Windows, Finborough Theatre ✭✭

Duncan Moore, David Shelley, Janet Amsden, Carolyn Blackhouse a Eleanor Sutton v inscenaci Windows. Foto: Scott Rylander Windows

Finborough Theatre,

24. srpna 2017

2 hvězdičky

Rezervujte nyní John Galsworthy si získal trvalou oblibu svou prózou, zejména dvakrát zfilmovanou ságou rodu Forsytů, na jeho divadelní hry se však trochu zapomíná. Soudě podle tohoto textu, který v divadle Finborough krásně vzkřísil soubor Project One ve spolupráci s Neilem McPhersonem, je snadné pochopit proč. Dialogy jsou sice chytré a svižně napsané a pár scén má i jistou emocionální hloubku, ale tomuto dramatu chybí to nejdůležitější, co tak neodolatelně provází osudy Soamese, Ireny a všech ostatních Forsytů – ústřední, silný konflikt.

Caroline Blackhouse a Duncan Moore v inscenaci Windows. Foto: Scott Rylander

Místo toho se nám dostává pohledu do skvostné poválečné jídelny měšťanské rodiny Marchových (jejich příjmení, evokující vojenský pochod, je víc než trefné) – triumfální scénografie Alexe Markera nabízí dostatek detailů, které stojí za zkoumání po celá tři jednání této rodinné historie. Jídelnu obývají postavy, které jsou většinou vykresleny jen zčásti: mrzoutský otec Geoffrey (David Shelley); schopná matka Joan (Carolyn Backhouse); náladový syn Johnny (Duncan Moore); energická dcera Mary (Eleanor Sutton); oddaná kuchařka (Janet Amsden); roztomilý darebák a čistič oken pan Bly (Vincent Brimble) a jeho dcera s pohnutou minulostí Faith Bly (jeho skutečná dcera Charlotte Brimble), pro kterou se snaží získat u rodiny místo služebné. Příběh otce a dcery má v sobě potenciál stát se novou verzí Doolittla a Lízy z „Pygmalionu“ (1913). Srovnání se Shawem je ostatně poučné – v jeho podání dostává střet společenských tříd skutečný dramatický náboj. Galsworthy sice sdílí mnohé reformní myšlenky jako GBS, ale k jeho daru vytvářet fascinující divadlo má bohužel hodně daleko. Nicméně v záplavě slov, kterou vkládá do úst těmto zástupcům britské smetánky, se často blýskne vtipná nebo hlubokomyslná poznámka. V jednu chvíli se Johnny zasekne a odmítá se hnout, zatímco si čte „Červeného bedrníka“, „Malé ženy“ a Bibli, na což se ozve jízlivá poznámka: „Neměli byste ho tam s tou buřičskou literaturou nechávat samotného.“ Jak ortoneskní!

Charlotte Brimble a Vincent Brimble v inscenaci Windows. Foto: Scott Rylander

V textu je podobně veselých momentů spousta a člověk by čekal, že se diváci budou u představení náramně bavit. Bohužel pod metodickým režijním vedením Geoffreyho Beevera tomu tak není; tedy buďme optimisté a řekněme „zatím ne“. V současné podobě provází scény tichá, až hrobová vážnost, která záblesky humoru spíše maskuje, než aby jim dala vyniknout, a není úplně jasné proč. K postavám si lze jen těžko vytvořit vztah, a tak nám na jejich osudech příliš nezáleží. Samotná zápletka je sotva patrná: mezi synem a služebnou dojde k naprosto zanedbatelnému flirtu, což je bouře ve sklenici vody, která je pro tento příběh neúměrně velká a nezasloužená. A to je vše. Teprve v posledních minutách krátkého třetího dějství na scénu vstoupí dvě trestuhodně nevyužité postavy: Faithin uhlazený mladík Blunter (další, až příliš doslovné mluvící jméno v podání Jacoba Colemana), v patách s nejlépe propracovanou postavou strážníka Barnabáše (Christopher White, který svým projevem evokuje spíše vyšší hodnost – že by se „inspektor vracel“...? – nezapomínejme, že hra pochází z roku 1922). S jejich příchodem a díky Faith, která se konečně vymaní ze své utisknuté role, se hra usilovně snaží vykřesat nějaký náboj. Než se však stačí pořádně rozjet, je konec.

Janet Amsden a Carolyn Blackhouse v inscenaci Windows

V dramatu údajně uplyne hodně času a my jsme svědky servírování tří různých chodů; květiny uprostřed jídelního stolu se mění, ale jinak se zdá vše při starém. Ani rozpočet na kostýmy Georgie de Grey neumožnil hercům převleky, což možná podtrhuje neměnnost jejich světa. Robbie Butler scénu svítí prostě, s pěkným citem pro symbolistní gesta, zejména v silně metaforickém závěru. Richard Bell doplňuje inscenaci dobovou hudbou, která je tak živá, že by ji člověk s chutí poslouchal celý večer. Celkově jde však o sice poctivý, ale poněkud rozvleklý návrat rodiny, kterou profesionální scéna 85 let ignorovala. Člověk si říká, za jak dlouho dostanou další šanci upoutat naši pozornost.

Hraje se do 9. září 2017

VSTUPENKY NA WINDOWS