RECENZE: Wonderland, divadlo Hampstead Theatre ✭✭

Wonderland v Hampstead Theatre. Foto ©Alastair Muir Wonderland

Hampstead Theatre

23. června 2014

2 hvězdy V programu k nové hře Beth Steelové Wonderland, kterou uvádí Hampstead Theatre, Edward Hall – umělecký šéf divadla a zároveň režisér inscenace – uvádí:

„Události roku 1984, které byly odrazovým můstkem pro příběh Beth (stávka horníků vedená Arthurem Scargillem), jsou komplikované a snadno vedou ke sporům i mezi přáteli. Její hra je nezjednodušuje a vyhýbá se úzkoprsé polemice – místo toho jde o upřímný pokus pochopit motivace všech klíčových stran, zatímco v jádru věci zůstává její hornické ‚podsvětí‘... je to pravý čas představit hru, kterou považujeme za důležitou. Doufám, že vyvolá v publiku stejnou debatu, jakou podnítila ve zkušebně.“

Hall by měl za tuhle PR ekvilibristiku dostat čestný doktorát.

Za prvé, hra zjednodušuje naprosto vše, od konceptu podzemního kamarádství přes ideu odborářské solidarity a smyslu existence odborů až po důvody, proč chtěla vláda odbory zlomit, a politické pletichy uvnitř Konzervativní strany. Přístup Steelové působí tak, jako by povrchnost byla jejím svatým grálem.

Text je nesouvislý, postrádá jiskru i srdce. Je to chladné, hloupé a nesoustředěné bloumání skrze klišé situace a papírové postavy.

Za druhé, místo aby se hra úzkoprsé polemice vyhýbala, přímo ji objímá. Krutí a bezcitní architekti spiknutí řeční o svých ideálech; srdeční, odvážní a prosťáčtí horníci mluví a dřou, zatímco nekonečně pobíhají v zatuchlých chodbách tradic; moudrý starý odborář větří zradu; mladý otec upřednostňuje rodinu před kolegy. Je to všechno tak zoufale předvídatelné a banální. Do téhle divadelní placky nebyla vmíchána ani špetka invence.

Za třetí, není zde ani náznak skutečného pokusu pochopit byť jen jeden úhel pohledu. Žádná z postav nedostala dostatek prostoru, aby byla zajímavá či vtahující, ať už jde o světce nebo hříšníky. Tyto skicovité postavičky prostě jen vykřikují nebo vrčí své fráze a priority bez jakékoliv lidskosti nebo reality.

Snímky jako Odpískání (Brassed Off) nebo Billy Elliot zpracovaly toto téma s vtipem a stylem. Scénář Steelové postrádá obojí.

Za čtvrté, soudě podle rozhovorů, které jsme zaslechli o přestávce, se diskuse vyvolaná v publiku omezuje na tři témata: O čem je ta scéna? Proč je to tak mizerně osvětlené? Copak nevědí, že aby se nám po pauze chtělo vrátit, musíme mít k někomu aspoň trochu sympatie?

Scénograf Ashley Martin-Davis vytvořil impozantní ocelovou konstrukci, která má navodit pocit, že jste uvnitř dolu. Nikde žádná hlína nebo zem, jen kov, ačkoliv pár visících bílých pytlů vypadá jako naplněných štěrkem, připravených na nevyhnutelný zával. Je tu ocelová klec, která stoupá a klesá, aby vyjádřila každodenní dřinu horníků, a horní lávky. Ale celé je to kovové, hlučné a tvrdé. Nepřenáší to pocit vlhké temnoty dolu; působí to spíše jako nákladový prostor vesmírné lodi Borgů než jako anglický uhelný důl.

A tato scéna je naprosto neschopná pojmout jiné prostory. Schůzky vysoce postavených toryů se odehrávají na stejné konstrukci, přičemž mocenskou sféru má znázorňovat jen malý stolek a karafka na whisky.

Ocelová konstrukce je nepochybně technickým úspěchem, ale hře samotné nijak nepomáhá.

Světelný design Petera Mumforda je tak neuvěřitelně špatný, že muselo jít o záměr režiséra a scénografa. Horníkům, na jejichž bedrech leží většina děje, není vidět do tváří, do očí, nevidíte jejich výrazy. S tím, co člověk nevidí, nemůže náležitě soucítit. Práce v téměř černočerné tmě může být na chvíli efektní, ale jako princip pro celou hru je to nesnesitelné.

Scéna a osvětlení jsou tak špatné, že je v podstatě nemožné udělat si jakýkoliv obrázek o hereckých výkonech. Kvůli přítmí a líčení simulujícímu bláto a špínu nelze herce od sebe ani rozeznat.

Zodpovědnost padá na Halla. Je to v každém ohledu mdlý výkon – na hony vzdálený triumfu, jakým bylo jeho nastudování Chariots of Fire (Ohnivé vozy). Je to neutuchající nedostatek nápaditosti a zoufalá nuda. A herci navíc neustále křičí.

V některých pasážích muži skandují nebo zpívají nesrozumitelné texty na hloupé, skoro-melodie. Proč tomu tak je, zůstává záhadou.

První dějství končí nevysvětlitelnou a kuriozní scénou, kdy se horníci, kteří se k stávce dostali nečekaně a bez hlasování a nyní čelí vyhlídce na nulový příjem, z ničeho nic svlečou a vzájemně si drhnou záda ve sprše. Slovo „samoúčelné“ to ani zdaleka nevystihuje.

Hra se jmenuje Wonderland (Krajina divů) a jediný div, který zažijete, je ten, když spěcháte ven na ulici. Divíte se, co si sakra Hall myslel.