Carousel od autorské dvojice Rodgers & Hammerstein: Od roku 1945 až po současnost v jediném hitu

  Je polibek s ranou pěstí lepší než žádný? Rodgers & Hammerstein a jejich Carousel: Od roku 1945 do roku 2014 v jednom hitu Vím, co ode mě čekáte. Chcete recenzi – text, ve kterém zajímavým a vtipným způsobem zhodnotím inscenaci muzikálu Carousel souboru Morphic Graffiti v divadle Arcola. A ano, pokusím se vám v tomto ohledu vyhovět – abych zcela neselhala ve své roli recenzentky, kritičky či pisatelky, nebo jak mě chcete nazývat. Mohu vám vyprávět o prostoru – o místě, které hned při příchodu vyvolávalo u nic netušícího publika slyšitelné lapání po dechu (částečně za to sice mohla vlhkost vzduchu, ale hlavně radikální proměna divadla). Nad hlavami sedí kapela připravená spustit a kolem je víc lan, kladek a pák než na nějakém dobrodružném táboře. Design Stuarta Charleswortha je prostý, a přesto přepychový; spíše naznačuje, než aby byl doslovný. Na povrchu působí nenápadně (stoly, židle, točící se věci a žebříky), ale jako kouzlem přenáší diváky plynule mezi scénami. Charlesworth odmítl konvenční pouti plakátovou estetiku a namísto toho žádá diváky, aby se zamysleli nad symbolickou povahou prostředí, díky čemuž lépe přijímáme jinak dosti kostrbatý přechod ze země do nebe ve druhém dějství. Pomineme-li pár nevyhnutelně horších úhlů pohledu, scéna je připravena dokonale. Mohu mluvit i o režii Luka Frederickse a jeho asistenta Jamese Humea a o hudebním nastudování Andrewa Corcorana. Promyšlenost a detail, s nimiž byla tato inscenace připravena – umně posunutá do doby konce druhé světové války – znamenají, že každý čtvereční centimetr prostoru kypí významem. Člověk prostě musí vnímat texty písní a cítit záchvěvy emocí, jak se děj svým neobvyklým a nedokonalým způsobem kroutí a stahuje a vleče s sebou své nešťastné a komplikované postavy. Corcoranův soustředěný výraz během vrcholného sborového a cappella repete You'll Never Walk Alone – připomínající trenéra v posledních minutách vyrovnaného zápasu – je důkazem vášně, která stojí za touto reinkarnací legendární Hammersteinovy partitury. Mohla bych mluvit o dechberoucí ouvertuře, rozplývat se nad úžasným baletem Susie Porter, choreografií Lee Prouda či hlasem Joela Montaguea. A chci to udělat. Opravdu moc. Ale nejdřív musím udělat něco jiného. Připravte se – trochu tu party pokazím. Oblíbený muzikál Richarda Rodgerse s „významuplnými, dojemnými, krásně napsanými a něžnými“ texty, „nejlepší muzikál 20. století“, je totiž – přiznejme si to – příšerně sexistický. Díky feminismu mohu nyní svobodně vyjádřit svůj názor a upřímně řečeno, zanedbala bych svou roli ženy, kdybych nezmínila ten silný pocit nepohodlí, který jsem u Carouselu chvílemi cítila. Problém lze přičíst hlavně historii; Carousel je produktem své doby a zůstává jí věrný. Místy je to neškodné; ženy si zřejmě užívají dvoření mužů jako vítané rozptýlení od praní prádla a chování sebestředného hrdiny je příliš neimponuje. Mužským postavám je však vše snadno odpuštěno, je s nimi zacházeno s respektem a obdivem bez ohledu na to, jak se chovají. Když se Louise obrátí ke své matce a s horlivostí a naprostou upřímností souhlasí, že rána pěstí od otce „vůbec nebolí“, naděje na lepší budoucnost pro ženy pohasíná. Skutečně, k čemu je to neustálé „wond'rin“? Během tohoto představení naneštěstí stále až příliš mnoho lidí tyto názory sdílí, takže podobné repliky – pronesené s takovým smířením a zbožňováním – dopadají s tíživým žuchnutím. Carousel je navíc jako muzikál velkolepý a lehkovážný. Vyžívá se ve svém kontextu s radostnou bezstarostností, dokonce s pýchou, bez náznaku výčitek nebo omluvy. Ponižování kompromitovaných ženských postav provázejí povznášející melodie, kterým se těžko odporuje. Je snadné nechat se zaslepit, nechat se strhnout tancem, elánem a oslavou. Ale pro mě to byl náraz přímo do neprůhledné a skličující zdi misogynie. To bohužel omezilo mou schopnost plně ocenit ostatní (krásně vykreslené) vrstvy děje – lásku, naději, rodinu, zármutek a přátelství. To není výtka tvůrčímu týmu; oni nejsou zodpovědní za obsah hry Ference Molnára. Ani není jejich povinností léčit tisíce let napáchaných škod. Prostě jen uvádějí show (a dobrou!). Nicméně prvky tohoto příběhu by při převyprávění pro diváka v roce 2014 měly být nově uchopeny, nebo alespoň reflektovány. Fredericks se pokusil problém částečně napravit skrze postavu Nettie – nezávislou podnikatelku a potenciální ženský vzor – ale to úplně nestačí. Režie má více prostoru – zejména ve druhém dějství se zrodem nové generace a v podání zhoubných závěrečných vět hry – k vyjádření nesouhlasu. Bez toho zůstávám nepřesvědčena a nechápu, co má Carousel říct současnému publiku. Sexismus je dnes v některých částech světa jiný: skrytý, maskovaný. Ale nemusím vám říkat, že je to stále problém. Florence (ta z Florence and the Machine) v roce 2008 zpívala, že „polibek s ranou pěstí je lepší než žádný“. Mluví snad za Julii Jordan? Stále hledáme omluvy pro domácí násilí a vědomě dopouštíme podřízenost žen? Proč v britské společnosti plné předsudků převyprávět příběh, jako by bylo vše v pořádku? Není třeba křísit misogynii. Ta tu stále je a nikam nezmizela. Je na svém vlastním kolotoči. Točí se pořád dokola a občas dostane nový nátěr nebo se promažou kola. Horší je, že jsme si na upozaděné ženy na jevišti, zejména v hudebním divadle, tak zvykli, že mnozí diváci ani nemrknou (tedy dokud nezačnou plakat nad Billyho smrtí). Ale místo abychom si kupovali další lístek a naskakovali na další jízdu, možná je načase vystoupit? Mnohé lidi Carousel ani v nejmenším neurazí. Odejdou z divadla s lehkým krokem a s broukáním melodií. A to je skvělé. Je to inscenace, kterou si lze snadno užít. Ale vzhledem ke statistikám, každodennímu sexismu, faktu, že ženy stále vydělávají v průměru o 18 % méně než muži, a počtu žen uvězněných v násilnických vztazích, jsem já totéž udělat nedokázala. Takže můžete obracet oči v sloup, sykat na mě nebo unaveně vzdychat, ale někdo to prostě říct musí. Carousel se hraje v divadle Arcola Theatre od 18. června do 19. července.