PŘÍBĚHY Z DIVADELNÍ ŠATNY: Penelope Keith

V prvním díle našeho seriálu Příběhy z šatny si Penelope Keith otevřeně povídá s JBR o tom, jak se divadelní branže proměnila od dob jejích studií.

„Pojďte dál, jen pojďte. Vítejte v nejelegantnější šatně ve West Endu.“ A jak by také mohla nebýt? Jsme přece ve slavné šatně č. 10 v Theatre Royal Haymarket. Její současná obyvatelka, vždy okouzlující Penelope Keith, je přesně taková, jakou si ji představujete: napůl přísná ředitelka, napůl oblíbená teta.

„Líbí se mi myšlenka, že starší herci předávají své zkušenosti, ale prosím vás, ať nezním jako nějaký starý mrzout,“ prosí, zatímco přechází místnost a sedá si.

Pokoj není ve srovnání s ostatními ve West Endu nijak přehnaně luxusně vybavený. Pravou stranu zaujímá velký toaletní stolek ve francouzském stylu, na kterém na stojanu hrdě trůní paruka paní Penelope. Pult zdobí střídmé množství líčidel a pudru. Kolem jsou rozestavěna pohodlná křesla pro návštěvy a nechybí ani lenoška, na které se herečka uvelebí.

„Chci říct, co jiného než technika je to, když vyjdete na jeviště osmkrát týdně, říkáte přesně totéž, děláte totéž, stoupnete si na stejné místo a přimějete lidi, aby platili za iluzi? Pokud tohle není technika, tak už nevím co. Všechno je to stylizace! Jednou jsem pracovala s dívkou, která říkala: ‚Ó, já usiluji o realismus,‘ a já si říkala: ‚Co je na tomhle proboha reálného?‘ Lidé se před představením často ptají, jestli jsem ‚v zóně‘, a já si říkám: ‚V jaké zóně?‘ Jediná zóna, ve které máte být, je ta, kde vnímáte úplně všechno. Všechno.“

Šatna číslo 10 na Haymarketu má nadčasovou eleganci. Zdejší vzduch je prosycen historií. Právě o tento pokoj se dělili Ian McKellen a Patrick Stewart, když zářili v Čekání na Godota, a právě zde Rob Lowe hostil tehdejšího premiéra Tonyho Blaira během uvádění Pár správných chlapů. Zatímco Penelope mluví, duchové bývalých nájemníků jako by se nakláněli a přidávali své rady k těm jejím. „Naše práce je řemeslo a já věřím, že řemeslu se učíte od mistra. Nesnáším ten hrozný výraz ‚masterclass‘. Pár jsem jich sice absolvovala,“ přiznává, „ale raději jsem jim říkala ‚Mistress Class‘, což mi zní mnohem zajímavěji!“

„Páni, teď zním jako stará konzerva, že?“ směje se a načechrává hedvábný polštář. „Ale já si prostě přeji, aby lidé ta slova skutečně říkali, aby jim dali jejich váhu. Problém mladých herců je, že slovům nevěří. Celá naše kultura je hrozně sebestředná. Zapomínáme, proč tam jsme. My vyprávíme příběh, což je ta nejstarší věc v našem krásném jazyce. Celý kánon, celá historie naší země je o vyprávění příběhů, nemám pravdu? A my jsme prostě lidé, kteří to dělají.“

Venku se stmívá a rušný Haymarket je plný aut. Tady uvnitř vládne kultivovaný klid. Penelope si upravuje růžový župan s květinami. Většinu stěny zabírá velké zrcadlo. Theatre Royal hostilo mnoho největších herců země. Kolik z nich asi stálo v tomto pokoji a kontrolovalo kostým v zrcadle? Edith Evans, Olivier, Scofield, Richardson, Ashcroft, Beerbohm Tree. Kolik z těchto legend si v těchto stěnách opakovalo své repliky?

Penelope je do slov doslova zapálená. „Nepouštějte mě k mému oblíbenému tématu,“ zvolá. „Nevím, jestli je to výukou nebo čím, ale mladí herci nechápou hudbu textu. Ve Wildovi, Cowardovi nebo Rattiganovi je stejně hudby jako v Shakespearovi.“ Její slova rezonují místností. Wilde, který zde v 90. letech 19. století uvedl premiéry her Žena, která nestojí za řeč a Ideální manžel, jako by souhlasně přikyvoval z rohového sedadla. Coward, který prohlásil Haymarket za ‚nejdokonalejší divadlo na světě‘, sklepe popel z cigarety a zamumlá souhlas. „Je to generační záležitost, ale to se nesmí říkat. Vždycky tvrdím, že kdybyste mě dovedli do divadla se zavázanýma očima, poznám, kterému herci je přes čtyřicet. Je to takhle ostrý rozdíl. Před pár dny jsem se zmínila o hlasové průpravě jednomu z ředitelů dramatických škol a on řekl: ‚Myslím, že tomu nevěnujeme dost pozornosti,‘ a já si pomyslela: ‚No a co tedy učíte?‘“

U Penelope Keith je „hlas“ jednou z jejích nejvýraznějších charakteristik – ty nádherné, jasné samohlásky a kultivovaný přízvuk. Když ale mluví o hlasovém tréninku, nejde jí o to znít snobsky. „Nesnáším to slovo ‚posh‘. Není to o tom mluvit jako u dvora. Všichni mají tyhle hrozné předsudky. Žiji s člověkem z Lancashiru, s jeho nádherným tmavým venkovským dialektem, a je to úžasné. Miluji akcenty. Nejde o výslovnost jako takovou, jde o schopnost komunikovat, o to, aby vám bylo rozumět.“

Někde venku na chodbě rychle cupitají herci po schodech. Klika cvakne, někdo jemně zaklepe na dveře. Nikdo neodpovídá a návštěvník brzy odchází. Možná se Maggie Smith, která obývala šatnu č. 1 v přízemí, občas zastavila za Judi Dench tady nahoře, když spolu hrály v The Breath of Life? Tento pokoj má svůj rodokmen a úroveň. Penelope je tu po právu jako doma.

Vystudovala Webber Douglas a kariéru začínala v oblastním repertoárovém divadle v Chesterfieldu. Úpadek tohoto systému nese těžce, věří, že to má dopad na rozvoj herců. „Myslím, že televize dala všem přístup ke špičkovému dramatu,“ říká. „Ale ztratili jsme tu úžasnou školu. Dnes je vám pětadvacet, máte za sebou pár věcí na alternativních scénách a jednu větu v televizi. Když mně bylo pětadvacet, měla jsem za sebou čtyřicet nebo padesát rolí všeho druhu od Shakespeara po Shawa a prošla jsem si různými styly psaní. A ano, na některé tehdejší herecké výkony by se dnes koukalo těžko. V mé první roli jsem musela hrát čtyřicítku a na obličeji jsem měla víc vrásek než čar na vojenské mapě. Kulhala jsem, protože jsem hrála strašně starou postavu,“ vzpomíná se smíchem, „ale bylo to mimořádné. A ten týdenní repertoár byl noční můra! Vlastně nebyl, milovala jsem každou minutu. Mladým hercům tahle zkušenost hrozně chybí.“

A právě zkušenosti chtějí Penelope a její generace předávat. „Když jsem byla mladá herečka a někdo mi poradil, řekla jsem si: ‚Aha, vážně to tak dělám? Co s tím můžu udělat?‘ Chtěla jsem se učit. Ale dnes, kdykoli něco řeknete, každý hned přejde do defenzivy, řekne ‚no jo, ale...‘ a začne se vymlouvat.“

„Myslím, že starší herci se bojí radit, protože se vždycky dočkají odmítnutí. Zásadně nedávám připomínky ke scéně, ve které sama hraju, protože si lidé až příliš často myslí, že je to o vás. Říkají si: ‚Ta stará dáma chce mít svůj smích pro sebe,‘ a já si přitom myslím: ‚Já se nasmála víc než vy jste snědli teplých večeří, tak to prostě pojďme udělat pořádně, ať jsme brzy doma.‘“ Penelope vybuchne smíchem. „Kdyby se tak mladí herci jen zeptali,“ povdechne si. „Mohli bychom jim toho tolik říct.“

Mladší herci vždy vyhledávali ty starší jako své mentory a Haymarket má v tomto směru zvláštní historii. V roce 1741 zde Charles Macklin vedl pravděpodobně první dramatickou školu a v roce 1988 Haymarket založil Masterclass, vzdělávací program pro mladé lidi. Gielgud, který inspiroval celou generaci, v tomto pokoji žil během náletů na Londýn. Když byl hostem v pořadu Desert Island Discs, jako luxusní předmět k přežití na pustém ostrově si vyžádal ‚šatnu č. 10 v Haymarketu‘.

„Je to bizarní, jak se všechno mění, a to tak rychle. Za mých časů jsme o agentech vůbec nepřemýšleli. Nepamatuji si, že by na Webber Douglas kdokoli mluvil o tom, že chce být bohatý, slavný nebo hvězda. To nás vůbec nenapadlo. Chtěli jste pracovat a chtěli jste se učit. A to je dnes úplně jiné. Svým způsobem za to viním dramatické školy, protože se všechno soustředí na třetí ročník a na to, jak sehnat agenta. Já studovala dva roky; ve škole jste se naučili hlas a pohyb a všechno ostatní až praxí. A co vědí agenti? Upřímně? Co ti o tom vědí? Vědí, koho kam obsadit, aby z toho byl rok nějaký peníz, ale kariérní růst? O vaši dráhu se nikdo nestará.“

„Když jsem byla na škole, chodila jsem do divadla dvakrát třikrát týdně a na galerii jsem se dostala za čtyři šilinky. Měla jsem práci, kde jsem brala čtyři libry a deset šilinků týdně, takže lístek stál 1/25 mého platu. Dneska se studenti pod deset liber nedostanou – který student vydělává 250 liber týdně? Vím, že to je velký problém. Ale řekla bych: sledujte, sledujte co nejvíc věcí, čtěte, učte se a pořád se ptejte.“

„Základem je podle mě pozorování. Buďte zvídaví, přestaňte myslet na sebe. Když jedete metrem, poslouchejte lidi, pozorujte je, protože většinu času nehrajeme herce, ale skutečné lidi. To je klíčové; pozorování je pro herce nejdůležitější. Tedy hned potom, co zvládnete základy jako hlas a pohyb. A mluvte zřetelně – pamatujte, že diváci málokdy říkají, že nevidí (to říkali dřív, když dámy nosily klobouky), ale vždycky si stěžují, že neslyší.“

Legenda praví, že principál John Buckstone kdysi obýval šatnu č. 1 v přízemí a že v ní straší dodnes – prý je často slyšet, jak si opakuje text. Každé divadlo má své legendy, některé mrtvé, jiné živé, a všechny tyto legendy mají co předat.

Když se dveře šatny zavřou, nezavřou se jen za paní Penelope, ale za dvěma sty devadesáti lety zkušeností. „Poslouchejte, dívejte se, čtěte a mluvte nahlas,“ šeptají hlasy. Na mosazné tabulce na dveřích stojí Penelope Keith.

Zatím.

Tento rozhovor byl poprvé publikován v Fourthwall Magazine. Penelope Keith právě vystupovala ve hře Rivals v Theatre Royal, Haymarket. Autorkou fotografií je Sally Mais z projektu The Beginners Project.