PŘIPRAVUJEME: The Sorcerer's Apprentice v The Ambassadors Theatre

Julian Eaves se zúčastnil předpremiérového uvedení nového muzikálu Čarodějův učeň (The Sorcerer's Apprentice) autorské dvojice Ben Frost a Richard Hough.

Neobyčejně talentovaný tým autorů písní, Ben Frost (hudba) a Richard Hough (texty), neustále stoupá po žebříčku nových nadějí britského hudebního divadla. Se svým nejnovějším projektem si připisují hned několik významných úspěchů. Muzikál byl k vidění zatím pouze dvakrát v rámci workshopových koncertních představení (ačkoliv režie Ryana McBrydea nám nabídla téměř kompletní inscenaci, alespoň co se týče šesti hlavních rolí a vypravěče) – poprvé v Letchworthu a následně v divadle The Ambassadors před publikem plným odborníků z branže. Šlo o fascinující vhled do vývoje nového hudebně-dramatického díla.

Na zakázku producenta Jamese Seabrighta dvojice vytvořila a rozpracovala vlastní libreto inspirované – nikoliv však přímo vycházející z – krátké a rozpustile vtipné básně Johanna Wolfganga Goetha (té, kterou všichni známe z precizního zpracování od Disneyho, kde si na nezbedného čaroděje zahrál Mickey Mouse v animovaném filmu Fantazie z roku 1940). Představení začíná velkolepě brilantním sólovým číslem pro tenor: úžasný hlasový fond a jevištní umění Neila McDermotta zajistily, že se píseň 'There's magic in the air' okamžitě zařadí do playlistů všech milovníků muzikálů. Už jen na základě tohoto jednoho čísla, zejména v takto skvostném podání, víte, že vás čeká večer plný kouzel a emocí. Frostova hudba je lyricky podmanivá a Houghovy textové nápady vytvářejí ucelený svět, který nás připravuje na velkou citovou cestu. Čeká nás zkoumání napětí mezi osobními city a vědou, mezi vírou a pravdou. Goethe, jakožto přední postava německého romantismu, by byl nadšen.

Následuje sled událostí s řadou postav, o kterých původní předloha nemluví. Brzy se ukáže, že neslyšíme slova titulního hrdiny, nýbrž čarodějova otce, Johana Gottela. A nešikovným nositelem magie je – v moderním pojetí – nikoliv kluk nebo myšák, ale jeho dcera Eva Gottel, které propůjčila svůj nádherný hlas Naomi Petersen. Petersenová dělá vše pro to, aby zdůraznila Evinu energii a lidskost, a nejpřesvědčivější je ve svých písních, které podává s úžasně čistým nasazením a frázováním. Paní Gottelová v příběhu nefiguruje, neboť podlehla bizarní chorobě, která ji proměnila ve stín. Dobře situovaný pan Gottel následně o dalším sňatku neuvažoval (což se, jak víme, v muzikálech odehrávajících se v německy mluvící Evropě stává). Další děti v rodině nejsou.

Hned v úvodu má ovšem Eva nehodu při jízdě na kole (což nás časově řadí nejdříve do konce 19. století – jde tedy o modernizaci Goethova pseudo-středověkého příběhu). Svědkem této nehody je sympatický poručík Erik v podání Blaira Gibsona. Mezitím v jiné části království uvadá panovnice, královna Larmia (jméno, které může divákům připomenout jinou zemi, kde jsou kouzla na denním pořádku), která se rovněž stala obětí zatím neléčitelného stínového viru. Tracie Bennett vdechla Larmii život s obrovským jevištním umem, díky němuž dávají její scény jasný smysl i přes velmi prudké zvraty v jejím osudu. Jak se zdá být v tomto kraji zvykem, i ona je samoživitelkou s jediným dítětem. Z jejího potomka se vyklube záporná postava celého příběhu, úlisně sociopatický princ Fabian v podání Jose Slovicka. Slovick dostal k interpretaci úžasnou hudbu, v níž s lehkostí využívá svůj skvělý horní rejstřík. Sestavu uzavírá věrný kancléř Breel – Nigel Richards ve skvělé formě – který se snaží minimalizovat škody napáchané následníkem trůnu a s nonšalancí zvládá ty nejvýraznější náladové posuny scénáře. Sympatickým prvkem tohoto uvedení, který nám umožnil přecházet z místa na místo bez pomoci kulis, bylo poutavé vyprávění vždy skvěle naladěné Jan Ravens.

Po celou dobu Seann Alderking na křídlo a Ed Scull na bicí doprovázeli a rozvíjeli bezchybná aranžmá Simona Nathana. Hudbu interpretovali s velkým divadelním švihem: často nás přesvědčili, že slyšíme celý divadelní orchestr, což vypovídá hodně o kvalitě celého hudebního týmu.

Tato koncepce je nápaditá, srozumitelná a měla by umožnit „soudržné a přesvědčivé vyprávění“, což je deklarovaným cílem tvůrců. A jak již bylo zmíněno, úvod je nesmírně působivý a ukazuje, že autoři mají na to, aby projekt dotáhli k brilantnímu výsledku. To, co z úvodu vyrůstá, je plné zajímavého potenciálu a vyvolává řadu fascinujících otázek. Pokud je to například Evin příběh, proč dostane Johan hned první tři čísla v show (třetí se sice postupně změní v jakýsi duet s dcerou, ale přesto se jeho dominantní postavení zdá poněkud neobvyklé). Další otázkou může být: pokud Eva pohání příběh svou touhou stát se čarodějkou, proč má zjevně tak malý vliv na dění a obvykle na ni jen pasivně působí muži v jejím okolí?

Pokud jde o samotnou hudební složku, mám několik postřehů, které tvůrčí tým jistě už napadly. Strukturu tvoří téměř výhradně sólové písně; najdeme tu pár duetů, včetně jednoho, kde diametrálně odlišní královna a princ zpívají úplně stejnou hudbu (což, jak si uvědomujeme, nedává z dramatického hlediska úplně smysl). Kupodivu je zde pouze jedno ansámblové číslo: jde o velmi komplexní a úžasný polyfonní moment, který však dává ostře vyniknout absenci propletených vokálních textur v ostatních částech díla. Mnohá čísla jsou navíc spíše v pomalejším tempu a v temnějších, mollových tóninách. Hudebně to působí dojmem, že tempo akce se s postupujícím příběhem zpomaluje.

Někteří diváci se ptali: s kým bude toto dílo po svém dokončení soupeřit? Nabízí se jasná odpověď: s muzikálem 'Wicked' (Čarodějka). A toto srovnání je velmi poučné. Stephen Schwartz nejenže zpracoval obrovské množství materiálu a nesčetněkrát přepisoval scénář, než našel vítěznou kombinaci finální podoby show, ale především postavil do centra příběhu vztahy Elphaby, zatímco její „kariérní postup“ učinil druhořadým. Z hlediska schopnosti publika oblíbit si hlavní postavu a ztotožnit se s ní to byl velmi moudrý krok. Frost a Hough ve své postmoderní verzi staré pohádky možná už nyní přemýšlejí, jak se s touto výzvou při dalším vývoji projektu vypořádat. Věřím, že mají dostatek talentu i fantazie, aby to zvládli a vytvořili dílo, které bude ještě úžasnější než to, co jsme slyšeli při tomto prvním veřejném představení.

Než se tak stane, čeká nás příjemný zážitek v podobě jejich zpracování příběhu 'Billy The Kid' pro National Youth Music Theatre, které se v letní sezóně představí v Leicester Curve. Takže pozor! Na scéně se definitivně objevili noví talentovaní hráči. Velká gratulace patří Jamesi Seabrightovi, který měl vizi tento vzrušující projekt iniciovat, dotáhnout ho do konce a přivést na jeviště tak krásnou práci.

Jednalo se o workshopové koncertní představení a v souladu s běžnou praxí se takovým událostem neudělují hvězdičková hodnocení.

ZJISTĚTE VÍCE O MUZIKÁLU ČARODĚJŮV UČEŇ (THE SORCERER'S APPRENTICE)