RECENZE: Kings Of Broadway, Palace Theatre ✭✭✭

Kings Of Broadway

Palace Theatre

29/11/15

3 hvězdičky

„Zjistil jsem, že to, co osvětlení dělá pro vizuální stránku divadla, dokáže orchestrace pro tu zvukovou.“ Jonathan Tunick

Pouze pro dvě představení se sešla skvělá sestava zpěváků a třicetičlenný orchestr pod (suverénním) vedením Alexe Parkera, aby předvedli znamenitý výběr čísel z repertoáru Jula Stynea, Stephena Sondheima a Jerryho Hermana – tedy skutečných „králů Broadwaye“ (Kings of Broadway).

Byl to obohacující večer, i když ne vždy zcela předvídatelným či zřejmým způsobem. Navzdory mnoha skvělým pěveckým i instrumentálním výkonům byli skutečnými hrdiny večera tři muži, kteří nebyli vidět a jejichž jména byla ukryta v zapadlé podsekci programu – Jonathan Tunick, Jason Carr a Martin Higgins. Právě oni jsou autory mistrovských orchestrací, které byly zároveň rozmáchlé i precizní a přinesly ty největší radosti a překvapení.

Orchestrátorům se málokdy dostává větší pozornosti. Mnozí z nás se domnívají, že broadwayští skladatelé si aranže tvořili a stále tvoří sami, ale to téměř nikdy nebyla a není pravda. Navíc na práci orchestrátora závisí mnohé: je to víc než jen ozdoba či čokoládová poleva na dortu. Je to jeho kreativní paleta, která dodává skladatelovým záměrům výsledný dramatický náboj. On (a zdá se, že je to vždy „on“, nikoliv „ona“?) přidává ty poslední barevné tóny a vrstvy laku, které formují naše pocity. Přesto máme málokdy možnost jejich práci zažít v plné šíři, protože z úsporných důvodů bývá doprovodem obvykle jen malý divadelní band nebo i méně.

Byla to tedy mimořádná příležitost slyšet na jevišti třicetičlenný orchestr, který s elegancí a švihem dirigoval Alex Parker. Když nastoupily smyčce v ouvertuře k muzikálu „Gypsy“, v publiku to viditelně ožilo, jako bychom si všichni najednou uvědomili, o co jsme dosud přicházeli. Přistihl jsem se, jak si dělám poznámky o glissandech harfy, hravých perkusích, dialogu dechů a jemném podbarvení smyčců, což obohatilo známé písně způsobem, který jsem si dříve zkrátka neuvědomil. V první polovině se sice objevily drobné problémy s vyvážením zvuku, ale po přestávce už mezi hráči a zpěváky na předscéně fungovala uvolněnější a plodná souhra.

Nebyl to večer, který by se snažil hledat hluboké tematické souvislosti mezi Stynem, Sondheimem a Hermanem; byla to prostě oslava jejich obrovského přínosu pro historii Broadwaye, která citlivě mísila nejslavnější hity s méně známým materiálem. A právě některé z těchto „skrytých drahokamů“ mě zaujaly nejvíce. U Hermana mi připomněly, kolik skvělých čísel obsahuje muzikál „Mack and Mabel“, která neznáme tak dobře, jak bychom měli. U Stynea pak to, že existuje tolik výtečných charakterních čísel, která se neproslavila tak široce jen proto, že show, v nichž vznikla, neměla dlouhého trvání. A konečně mi večer připomněl ten zázrak v podobě Sondheimovy geniální schopnosti vykouzlit takovou citovou hloubku z kombinování původně jen drobných útržků melodií a fragmentů harmonií.

Dvaadvacet zpěváků zastupovalo mnoho generací i úrovní zkušeností a většina z nich se své šance chopila výborně – zejména ti, kteří dokázali proměnit ruční mikrofon ve svého spojence, nikoliv nepřítele. Dočkali jsme se řady vynikajících sól, dravých duetů i hromadných čísel, ale tento formát nejlépe vynikl v několika medleys, vybraných buď z jednoho konkrétního díla, nebo ilustrujících určitý žánr (např. velmi trefné „Parades“). Takto sestavené písně mimo slavnostní večery neuslyšíte, což nabízí mnoho zajímavých podnětů ke srovnání.

Při takové rozmanitosti je jakýkoli výběr nejlepších momentů v recenzi ještě subjektivnější než obvykle. Přesto mě obzvlášť zaujala Caroline O’Connor se svými verzemi „Broadway Baby“ a „Time Heals Everything“, ve kterých dokázala budovat postavu stejně silně jako melodickou linku. Z méně známých interpretů odvedl skvělou práci Richard Fleeshman v „Buddy’s Blues“, což je jedna z těch písní, které se bez kontextu scény (v tomto případě z „Follies“) jen těžko interpretují. Bradley Jaden pak nabídl zajímavé a originální podání „Maria“ z „West Side Story“. Anna O’Byrne a Jack North se blýskli v půvabné verzi „Let’s See What Happens“ z málo známého díla „Darling of the Day“, přičemž North se znovu ujal vedení v elegantním a stylovém finále „Put on your Sunday Clothes“.

Emocionální jádro večera se zřejmě skrývalo v sérii písní pro hlavní ženské postavy, které ukázaly všechny tři skladatele v jejich bezkonkurenční formě. Caroline O’Connor jsem již zmínil, ale Caroline Sheen, Anne Reid, Laura Pitt-Pulford i Janie Dee se do těchto skladeb opřely opravdu hluboce. Tyto písně jsou v rukou různých generací interpretů schopny neustálého znovuzrození. To je možná to nejlepší měřítko nadčasovosti těchto autorů a nejlepší důkaz jejich přetrvávající dramatické relevance a emocionálního významu i v dnešní době.

Abych se však na moment vrátil k tématu z úvodu: běda zpěvákovi, který nedává pozor na orchestrální detaily! Nechci z toho dělat velkou vědu, ale Janie Dee udělala chybu, když se v jinak skvělém podání „The Ladies who Lunch“ odchýlila od textu a místo Mahlera připila podruhé Pinterovi. Právě v tom místě je totiž v partituře vtipně vložen dřevěný dechový part citující Mahlerovu „4. symfonii“.

Byl to nádherný večer, v každém ohledu překypující talentem a konzistentně zábavný. Je dobré mít občas možnost poodstoupit a vychutnat si detailní hudební krásu těchto skladatelů bez pozlátka divadelních kulis. Nicméně i s přihlédnutím ke krátkému času na zkoušení se objevily nedotažené konce a neuspořádané produkční aspekty, které se daly a měly včas podchytit. Někteří zpěváci svá čísla uváděli, jiní nikoliv. A i když nemůžeme mít vždy konferenciéra kvalit nezapomenutelného Neda Sherrina (jako tomu bylo u „Side by Side by Sondheim“), byl to večer, který přímo volal po postava, která by celé dění provázela a scelovala. Palace a Palladium jsou skvělá, nablýskaná místa pro podobné přehlídky, ale jako velké lodě vyžadují pečlivé kormidlování a nelze je brát jako samozřejmost. Osvětlení, choreografie, kontinuita i zvuk by v těchto prostorách zasloužily více práce a věřme, že příště se jí dočkají. Pokud ano, pak k mému hodnocení určitě přibude další hvězdička.