VELKÝ ROZHOVOR: Willy Russell a Bill Kenwright o legendárním muzikálu Pokrevní bratři

Willy Russell a Bill Kenwright hovoří s Elaine Peake o muzikálu Pokrevní bratři

Pokrevní bratři – obsazení z předchozího turné: Sean Jones, Maureen Nolan a Simon Willmont. EP: Jak jste přišel na nápad napsat plnohodnotný muzikál? WR: Divadlo, ve kterém jsem od začátku působil, nedělalo rozdíly mezi muzikálem a činohrou. Když jsem nastoupil do Everyman Theatre v Liverpoolu, bylo běžné, že hudba byla součástí představení. Pokrevní bratři byli napsáni v tehdejším „domácím stylu“ Everymanu. To bylo období, kdy v souboru působili lidé jako Bernard Hill, Jonathan Pryce, Alison Steadman, Julie Walters, Pete Postlethwaite, Bill Nighy, Matthew Kelly nebo Antony Sher – s takovými herci jste pracovali. Všichni uměli zpívat (někteří lépe než jiní!) a někteří hráli na hudební nástroj, takže jsme to tak prostě dělali. Všichni jsme byli ovlivněni Bertoltem Brechtem, ale spíše skrze interpretaci Joan Littlewoodové než přes ponuré černé závěsy Berliner Ensemble. Měli jsme divadlo, které skutečně rezonovalo s lidmi z města, v němž sídlilo, a hudba byla jen jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout. Pro někoho byl kus John, Paul, George, Ringo… and Bert muzikálem – rozhodně vyhrál ceny za nejlepší muzikál. Pro mě to nebyl rozdíl oproti jiným představením, která jsem tam dělal. When the Reds byla moje první věc, adaptace hry Alana Platera, a měla v sobě asi patnáct písní. Takže napsat Pokrevní bratry nebyl žádný velký skok. Když mě ten nápad napadl, matně jsem věděl, jakou formu a strukturu bude mít. Hlavní rozdíl byl asi v tom, že předchozí kousky byly spíše hry s písněmi, zatímco Pokrevní bratry jsem chtěl mít kompozičně provázané. Nešlo o úplně prozpívaný muzikál, ale chtěl jsem, aby veškerá hudba úzce souvisela s příběhem, místo abych jen vkládal jednotlivé písně sem a tam. EP: Jak vznikl námět příběhu? WR: Jednoho dne jsem šel po ulici; zvedl jsem pravou nohu a než jsem ji stačil položit zpět, měl jsem celý příběh v hlavě. Někdy se to stává, ale velmi, velmi zřídka. Když vzpomínám na svou první střední školu, když mi bylo jedenáct, vybavuji si, že jsme v nějaké hodině rozebírali hru. Mám takovou mlhavou vzpomínku na motiv miminka, které je někam odneseno, a o jeho výchově rozhodne fakt, které dítě bylo zrovna vytaženo z kočárku. Nevím, jestli jsem si to nevybájil, nepátral jsem po tom, co by mě mohlo ovlivnit – bylo to prostě semínko nápadu zaseté před mnoha lety. EP: Lidé jsou obecně fascinováni dvojčaty. WR: To mě osobně vlastně moc nebralo. Zajímalo mě spíš to, co se s nimi stane, když se jejich cesty rozdělí. Kdyby z toho kočárku vybrala to druhé, bylo by to jinak? Nechtěl jsem vést suchou akademickou debatu na téma „výchova versus genetika“, ale právě to tvoří jádro příběhu. Dalším velkým vlivem bylo, když jsem poprvé v televizi viděl Jimiho Hendrixe hrát „Hey Joe“. Poslechněte si ten text: „Hej Joe, kam jdeš s tou bouchačkou v ruce? Jdu zastřelit starou, načapal jsem ji s jiným chlapem...“ Nejsou to jen slova, je to ta fantastická syrová energie městského násilí, která v té písni je. Je to děsivé a opojné zároveň. EP: Kdy jste se rozhodl složit celou hudbu k Pokrevním bratrům sám? WR: Celé roky jsem se toho bál. Měl jsem v hlavě kompletní příběh – často těsně před usnutím mě napadal další nápad, takže se to skládalo dlouho. Zpočátku jsem si myslel, že mě jako skladatele nebudou brát vážně, tak jsem o spolupráci mluvil s různými lidmi, ale z těch debat nic nevzešlo. Pak jsem si jednou řekl: „To je nesmysl, udělej si to sám.“ Zrovna jsem měl napsat hru pro Merseyside Young People’s Company Paula Harmisona a rozhodl jsem se, že do toho půjdu po svém.

Willy Russell EP: Když se Pokrevní bratři poprvé hráli na turné po školách, jaké byly ohlasy? WR: Fantastické! Naprosto úžasné. Ale věřte mi, že děti jsou to nejtěžší publikum na světě. Ty nebudou jen tak zdvořile sedět jen proto, že daly tisícovku za drahé lístky, a snášet nějaký brak. Řeknou vám to na rovinu. I v přísné škole, kde nesmí odejít ze sálu, dají jasně najevo, co si o tom nuceném sezení myslí. Vím to, protože jsem byl jedním z nich a pamatuji si, jak hrozné je, když se k vám někdo chová povýšeně nebo vás nutí koukat na nesmysly. Věděl jsem, že mým úkolem je „ulovit“ ty nejvíce otrávené a nepřátelské kluky v zadních řadách – přesně ty, jako jsem byl před lety já! Většina škol je skvělá, ale občas přijdete někam, kde je to učitelům úplně fuk. Představení mělo sedmdesát minut, tak si prostě šli na kafe. Jen vás nasměrovali k tělocvičně a tam na vás čekalo dvě stě nabroušených puberťáků. Pět herců muselo vlézt doprostřed toho prostoru a bez světel, bez kulis a s minimem rekvizit do toho prásknout a strhnout je. A musím říct, že jsem nezažil, že by se nám to nepovedlo. EP: Jak se z toho pak stal ten velký muzikál? WR: Vždycky jsem zamýšlel, že to bude velký muzikál, ale tak trochu jsem si ho „vypůjčil“, abych splnil zadání pro Paula Harmisona. Takže v den, kdy měla verze pro školy premiéru na střední škole Fazakerley, jsem se vrátil do kanceláře a začal psát tu plnou muzikálovou verzi. Věděl jsem, že pokud se mi ta menší verze v hlavě příliš usadí, k té velké se už nikdy neposunu. Řekl jsem Chrisi Bondovi v divadle Liverpool Playhouse, že to bude za tři měsíce hotové. Trvalo to ale víc než rok, vůbec mi nedošlo, jak dlouho potrvá, než to vyladím k obrazu svému. EP: A i potom jste dělal změny? WR: Otevřeli jsme v Playhouse v Liverpoolu a já viděl, že celá část druhého jednání potřebuje předělat. Hráli jsme tři měsíce před vyprodaným hledištěm. Naší běžnou praxí bylo show uvést a pak na ní dál pracovat, škrtat a strukturovat. To je na divadle to úžasné – je to živý, vyvíjející se proces. Nemohli jsme si však dovolit platit jedenáctičlennému orchestru hodiny navíc na masivní změny, takže jsme museli počkat až na zkoušky v Londýně a všechny úpravy vložit až tam. EP: Jak se show dostala do West Endu? WR: Bob Swash, který produkoval Johna, Paula, George, Ringa…, se přišel v Liverpoolu podívat na školní verzi a byl nadšený. Celé roky mě uháněl, ať napíšu další muzikál, a když tohle viděl, zeptal se: „Tak kdy už mi konečně něco napíšeš?“ A já řekl: „Vždyť jsi to právě viděl, Bobe.“ Pak se mě zeptal, kdo napíše hudbu. Polkl jsem a řekl: „Já.“ Viděl jsem, jak na vteřinu taky polkl, ale hned nasadil úsměv. Slíbil jsem mu, že složím hudbu k prvnímu jednání, než se definitivně upíše. Udělal jsem to, a když jsem mu ji v Londýně přehrál, byl v extázi. Takže londýnský producent tam byl od samého začátku. EP: Kolik zemí už Pokrevní bratry vidělo? Předpokládám, že se text překládá? WR: Většinou ano, ale některé věci ne. Je to vtipné slyšet je v Kjótu mluvit japonsky a najednou zaslechnout „roast beef“! Také existují pirátské verze v zemích, které nepodepsaly Bernskou úmluvu. Asi nejbizarnější byla produkce na Sibiři v režii Glen Walfordové. Našla tam oligarchu, který byl do hry úplně blázen, ale viděl v ní křesťanské podobenství – najal 250členný sbor a ona ho do toho musela nějak včlenit! Říkala, že když přišlo na finále „Tell Me It’s Not True“, bylo to neuvěřitelné. Skvělá byla inscenace v Barceloně a jedna z úžasných věcí na tomhle kusu je, že se mu daří i v kulturách, kde muzikál nemá tradici. Říká se, že je to muzikál pro lidi, kteří muzikály nesnášejí. EP: V čem podle vás tkví tajemství jeho úspěchu? WR: Lidé na to chodí opakovaně, a to i díky tomu, že má silný příběh – má co říct. Možná to nezní jako definice „pravého“ muzikálu, ale když v divadle vypadne elektřina, nemůžete svítit ani zvučit, pořád to odehrajete s klavírem. A kdyby vybouchl i klavír, pořád to dáte a capella a bude to fungovat. Staví to na té pravěké, nadčasové a univerzální touze po vyprávění. Nastražíte uši a nepustí vás to. Není nic lepšího. EP: Prý jste zvažovali i film? WR: Ano, napsal jsem scénář. Dělal jsem na něm před pár lety s Alanem Parkerem. Moc nás to bavilo. Jsem na ten scénář pyšný, ale nevzali jsme si od nikoho peníze dopředu, protože jsme nechtěli, aby nám producent diktoval své rozmary. Chtěli jsme napsat filmové Pokrevní bratry tak, jak je vidíme my. Není to nízkorozpočtový britský snímek, je to velký muzikálový velkofilm. Takže to nebude hned. Ale pro mě byla ta největší práce hotová ve chvíli, kdy byl dopsán scénář. Alan Parker to má jinak, je filmař a chce to natočit. Takže se nechte překvapit…

Bill Kenwright EP: Jak jste se k projektu dostal vy? BK: V sedmdesátých a osmdesátých letech byl Liverpool rozdělený; buď jste fandili Evertonu, nebo Liverpoolu, buď jste uznávali Alana Bleasdalea, nebo Willyho Russella. Hodně jsem spolupracoval s Alanem a s Willym jsem se moc neznal. Samozřejmě jsem slyšel, že v Playhouse jsou Pokrevní bratři senzací a že se přesunuli do Londýna, ale tam se jim komerčně moc nedařilo. Šel jsem na to se svým přítelem, režisérem Alanem Parkerem. Seděli jsme v poloprázdném hledišti a viděli jeden z nejlepších muzikálů, co jsem kdy viděl. Odcházel jsem z divadla a nadával si, že jsem to neprodukoval já! Cítil jsem, že vím, jak z toho udělat hit. Pak se dá říct, že jsem Willyho pár let „otravoval“, aby mi dal šanci to zkusit. Nakonec svolil a jsme tu, o nějakých dvacet let později. EP: Mělo představení zpočátku pomalejší rozjezd? BK: Vlastně ani ne. Myslím, že Willy byl vůči West Endu velmi opatrný. Jako většina autorů jeho formátu nepíše pro konkrétní typ publika. West End je dost dravé komerční prostředí, možná měl pocit, že tam nepatří, a já to respektoval. Původně mi dal jen práva na turné. Během těch osmnácti měsíců na cestách, kdy jsem to i režíroval, jsme se stali blízkými přáteli. Vím, že to pro něj byl velký moment, když během třetího turné prohlásil: „Dobře, vraťme se do Londýna.“ To se předtím moc nestávalo – aby show, která v Londýně skončila kvůli slabé návštěvnosti, byla za pár let zpět. Nedávalo to logiku, ale myslím, že jsem dokázal, jak moc tu inscenaci miluji. Pamatuji si, že mi Willy o premiéře na Broadwayi napsal krásný vzkaz: „Všechno, co jsem si u Pokrevních bratrů kdy přál, teď vidím na tomhle pódiu.“ Důvěra pro něj byla klíčová, potřeboval vědět, že má producenta, který se o jeho dílo bude starat. Takže rozjezd nebyl pomalý, ale ta cesta zpět do West Endu byla pozvolná a výsledná produkce byla od té poůvodní dost odlišná. EP: Cítil jste někdy potřebu show modernizovat? BK: Ne. Lidé se mě ptají, proč jsou Pokrevní bratři takovým fenoménem. Co je to za muzikál, který se hraje 23 let ve West Endu a zároveň týden co týden zvedá ze sedadel diváky v Liverpoolu, Manchesteru nebo Dublinu? Všude je vyprodáno a lidé tleskají vestoje. Mnoho producentů vám to o svých kusech řekne, ale u Pokrevních bratrů je to absolutní pravda. Nemáme padající lustry, vrtulníky ani nablýskanou taneční skupinu. Jediná odpověď na otázku po úspěchu je – Willy Russell. Má v sobě něco unikátního. V dnešní době je téměř neslýchané, aby jeden člověk napsal libreto, texty i hudbu. A když to uděláte tak, že i 29 let po premiéře máte plné sály, musí v tom být něco výjimečného. Nevím, čím to je, ale Willy to má. A myslím, že on sám to taky neví. Pamatuji si, jak jsme se bavili o jedné replice v Shirley Valentine, kde říká něco ve smyslu: „Costa mi políbil strie. Řekl, že je miluje, protože jsou důkazem mého ženství,“ a pak se podívá do publika a řekne: „Nejsou ty chlapi fakt na zabití?“ Ptal jsem se Willyho, kde na to přišel. A on: „Nevím, ale když jsem to napsal, koukal jsem na to a sám sobě jsem zatleskal.“ Pokrevní bratři jsou prostý příběh, ale s epickým rozměrem. Nevím, odkud se to bere, ale vím, že to funguje díky Willymu. EP: Za ty roky se v obsazení objevila zajímavá jména, že? BK: Původně jsem chtěl někoho, kdo by byl co nejblíže Barbaře Dicksonové – tedy popovou hvězdu se skvělým hlasem. Kiki Dee byla ideální volbou. Když jsem ji slyšel zpívat „Tell Me It’s Not True“, byl to jeden z nejsilnějších momentů mé kariéry. Ale musím říct, že přišel ještě silnější moment, když Petula Clarková končila na Broadwayi a zničehonic mi zavolala Carole Kingová, jestli bych o ní neuvažoval jako o nástupkyni. Jsem její velký fanoušek, tak jsem hned letěl do New Yorku. Přišel jsem do divadla hrozně brzy ráno a šel se rovnou osprchovat. A ze sprchy jsem ji slyšel, jak se na scéně rozezpívává tím svým úžasným chraplákem. Měl jsem husí kůži po celém těle. Petula odvedla pro show obrovský kus práce a spolu s Davidem Cassidym na Broadwayi úplně změnili situaci. Muzikál mi dal tolik skvělých představitelek, že je mi ctí s nimi pracovat. Willy chtěl pro roli paní Johnstonové vždycky především zpěvačku. Lyn Paul s tou rolí žije už skoro deset let a patří k mým nejoblíbenějším. Stejně jako Linda Nolanová nebo předčasně zesnulá Stephanie Lawrenceová. Nedávno v Londýně odehrála sezónu Melanie C a sklidila takové recenze, jaké žádná paní Johnstonová předtím neměla. Byla to k nevíře první rodilá „scouserka“, tedy liverpoolačka, v této roli. Byla úžasná na jevišti i mimo něj. Skvělá holka! Ať už odejdou kamkoliv, vždycky se chtějí vrátit. Helen Reddyová to hrála v Austrálii, Americe i v Londýně. Lidé se do toho kusu prostě zamilují. Když máte tu výsadu produkovat a režírovat něco jako Pokrevní bratry, musíte si toho vážit a pečovat o to. To je podle mě další důvod, proč se to drží tak dlouho. Všichni, kdo na tom dělají, to milují a ctí, a to se přenáší i do výkonů na pódiích po celém světě. My tu práci skutečně obdivujeme a bez toho by to nebyla taková legenda. Muzikál Pokrevní bratři je nyní na celostátním turné. Rezervujte si vstupenky včas.