Rozhovor z Broadwaye – Telly Leung

Emily Hardy si povídá s hvězdou seriálu Glee, Tellym Leungem, o jeho chystaném vystoupení v londýnském Hippodromu, o muzikálech Rent a Godspell, o hře Allegiance a o životě muzikálového herce na Broadwayi. TL: Je to vtipné. Miluju práci na Broadwayi, ale hrát ve West Endu by byl splněný sen. Do Londýna jsem poprvé přijel v roce 2006 na týdenní dovolenou během angažmá ve Wickedu a úplně jsem si to tu zamiloval. Myslím, že většina broadwayských herců touží po tom žít nějaký čas v Londýně a dělat show, která je tady tak populární, že se tam přesune celé obsazení. Třeba kluci z Vlasů si před pár lety přesně takhle žili svůj sen. EH: Zdá se, že se to teď děje čím dál častěji. Už jste viděl Matildu? TL: Ano, zrovna teď! Je to naprosto fantastické. Věřte nebo ne, vyrostl jsem na Roaldu Dahlovi. Jako dítě jsem přečetl všechny jeho knihy. EH: To jsme na tom stejně. TL: Vím, jak obrovsky populární je v Británii, ale chytil se i u nás. Mám pocit, že právě Roald Dahl mě naučil milovat čtení. EH: A co vás přivedlo k muzikálu? Předpokládám tedy, že muzikálové divadlo milujete... nebo se pletu? TL: Miluju. Opravdu moc. Jsem jedináček – syn čínských imigrantů a moji rodiče pro mě měli rozhodně jiné plány než divadlo. Pochopitelně chtěli, abych měl stabilní profesi, byl doktorem nebo právníkem, vydělával šesticiferné částky a žil svůj „americký sen“ – život, který pro ně jako imigranty nebyl dosažitelný. Takže jsem se pilně učil a dostal se na prestižní matematicko-fyzikální školu v New Yorku. Právě tam jsem si ale uvědomil, že můj mozek je až příliš jednostranně zaměřený. Potřeboval jsem zaměstnat i tu druhou stranu něčím jiným... třeba divadlem. Začal jsem po škole chodit do dramaťáku a moje úplně první věc na jevišti byl muzikál Pippin. Jak jsem stárnul, začal jsem divadlo milovat i jako divák. Požehnáním života v New Yorku je, že máte Broadway přímo pod nosem. Dvě představení mi tehdy naprosto vyrazila dech: Prvním byl Rent. Postavy v něm byli lidé, které jsem denně potkával na ulici, a dokázal jsem si představit, že bych tam mohl hrát i já, protože obsazení bylo tak pestré. Druhým bylo Hello, Dolly! s Carol Channing. Pamatuju si, že jsem zrovna dodělal maturitu a chtěl se odměnit. Nad Times Square se strhla bouřka a já seděl v tom mrazivém, klimatizovaném divadle úplně promáčený. Ale bylo mi to jedno. Na konci prvního jednání Carol zpívala Before The Parade Passes By a byl to moment, který ve mně zůstal, protože ta píseň je i na mém sólovém albu. Má tu jedinečnou schopnost vyvolat v každém divákovi pocit, že zpívá jen pro něj. EH: Máte pocit, že Broadway má stále ještě takové ty archetypální hvězdy? TL: Ano, ale dneska už je to všechno jinak. Herci, které opravdu obdivuji, jsou ti naprosto unikátní – jako třeba Alan Cumming, Sutton Foster nebo Kristin Chenoweth. Myslím, že nároky se teď změnily, v kurzu jsou akrobaté, herci-muzikanti a všechno možné. Ten klasický koncept „triple threat“ (herec-zpěvák-tanečník) už v té původní podobě skoro neexistuje. Když jsem loni dělal Godspell, musel jsem i do hudebních odborů, protože jsem hrál na klavír a u toho zpíval. Nikdy by mě nenapadlo, že to budu muset dělat. Byla to ta nejnervóznější věc, jakou jsem kdy zažil. EH: Rent byl muzikál, který mi v dětství změnil pohled na svět, ale nejoblíbenější k poslechu byl pro mě Godspell. Sice jsem tehdy úplně nechápala děj, ale pouštěla jsem si CD pořád dokola, až jsem ho ohrála. Podle mě je vaše nahrávka z roku 2011 vůbec nejlepší verzí tohohle titulu. TL: Děkuji. Na obou těch kusech je opravdu něco výjimečného. Je vtipné, že jsou to zrovna vaše dva nejoblíbenější. To jsou totiž show, do kterých mě obsazují nejčastěji – ty ansámblovky. Rent se na Broadwayi hrál 13 let, ale prošla jím jen malá hrstka lidí, protože nikdo nechtěl odejít. Kdo by taky chtěl opustit tak úžasný kolektiv? Každý v těchhle show je důležitým vypravěčem. Dává mi smysl, že zrovna tyhle dva kousky máte ráda. EH: Zkoušel jste někdy tvořit i v zákulisí, na kreativní straně? TL: Začínám se trochu věnovat produkci a psaní, ale co opravdu miluju, jsou moje vlastní kabaretní show. Dřív stačilo si pronajmout salonek v Don’t Tell Mama na 46. ulici, pozvat pár přátel a dostat tak šanci růst jako umělec a pilovat svůj styl. EH: Člověk začne profesně stagnovat, když si tyhle příležitosti mezi jednotlivými rolemi nevytváří sám. TL: Přesně tak. Moje první show na Broadwayi byla Flower Drum Song s Leou Salongou v hlavní roli, ale po čtyřech měsících nás zavřeli. Když jsme skončili, dostal jsem od showbyznysu tvrdou lekci. Necítil jsem se vyčerpaný, tak jsem začal dávat dohromady vlastní vystoupení a pracovat na monolozích. Teď se po každém broadwayském projektu snažím vytvořit něco vlastního. Taky vedle toho učím. Miluju tu možnost předat dětem základy techniky a tipy, které využijí, zvlášť když jsou tak plné vášně. Herectví miluju, to mi nerozumějte špatně, ale mám pocit, že mým posláním není jen hrát. Chtěl bych jednou odejít do důchodu jako učitel, ne jako herec. Bez svých pedagogů bych dneska nebyl nic. EH: Máte pocit, že je Broadway dostupná? Mají začínající talenti šanci? TL: Hodně se tu sází na známé tváře, ostatně jako v Londýně, ale nakonec se talent, drajv a vytrvalost vždycky vyplatí. A to je všechno, co jim můžeme říct. Je to o přežití těch nejzdatnějších a nejtrpělivějších. A samozřejmě to není vždycky takové, jaké si to člověk vysní. Jakmile se z hraní stane profese, musíte balancovat mezi uměním a komercí. Kdyby peníze nehrály roli, vypadalo by to jinak, ale takhle prostě uděláte velký komerční muzikál, abyste si vydělali, a pak si koncem roku střihnete Antigonu někde v suterénu kostela pro umělecké uspokojení. EH: Maria Friedman jednou řekla, že velké komerční produkce jsou ty, které vám zaplatí novou kuchyň. TL: Přesně tak. V branži se pohybuju od roku 2000 a je to fakt neustálé balancování. A podívejte, jsem ve věku, kdy o sobě občas pochybuju, ale nedávno mi to došlo: dělám to proto, že jsem vyrostl jako jedináček, a když se přidám k souboru, je to okamžitě rodina. S každou show se ta rodina rozrůstá. Každý si někdy sáhl na vrchol a každý zažil stažení show z repertoáru a musel jít druhý den na pracák. Protože všichni v divadle tenhle koloběh znají, dokážeme se navzájem podpořit. Taková soudržnost v Hollywoodu rozhodně neexistuje. EH: Na čem momentálně pracujete? TL: Na novém muzikálu Allegiance s Georgem Takeim a Leou Salongou. Je to o internaci japonských Američanů během druhé světové války – o období historie, o kterém se moc nemluví. Příběh se zaměřuje na rodinu rozvrácenou politikou. Na čtených zkouškách a workshopech jsme pracovali přes tři roky a loni jsme měli světovou premiéru v Old Globe v San Diegu. Trhalo to rekordy v tržbách, tak jsme to přivezli sem, celé to rozebrali a zase složili dohromady a zrovna máme za sebou velkou prezentaci pro lidi z branže. Doufáme, že to příští jaro povede k nasazení na Broadwayi. EH: Jste pro to neuvěřitelně zapálený. Muselo být těžké prosadit úplně nový, neznámý muzikál bez slavné značky. TL: Vyžádalo si to hodně obětí a odhodlání, ale tohle dílo za to stojí. EH: Těšíte se na vystoupení v londýnském Hippodromu? TL: Strašně moc. Původním důvodem mé cesty do Londýna je G3 – velký sraz fanoušků seriálu Glee, takzvaných Gleeks. Nemohl jsem jet na turné s Warblers, protože jsem pracoval na Allegiance, takže tohle bude moje první příležitost potkat fanoušky za oceánem. A když už tu budu, odehraju svou show se svým jazzovým triem. V Hippodromu vystupovalo několik mých amerických přátel: Sherie Rene Scott, Caissie Levy nebo Michael Patrick Walker. Líbí se mi, že je to přímo v srdci West Endu a je to pro mou show dokonalý prostor. EH: Prozradíte nám něco z repertoáru? TL: Loni jsem vydal album coverů s novými aranžemi s názvem I’ll Cover You (což je moje vůbec nejoblíbenější broadwayská milostná píseň). Máme tam Stevieho Wondera, muzikálové hity i Madonnu v novém kabátě. Trochu jsme si s nimi vyhráli, experimentujeme s rytmem i tempem, ale zachováváme to, co lidé na těch písních milují. Například In My Life od Beatles zpíváme jako ukolébavku. Moji rodiče se jako čínští imigranti učili anglicky u televize a poslechem hudby; můj výběr písní je tedy naprosto ovlivněn tím, co poslouchali oni. Když jsem byl mimino, jediná věc, která mě zastavila v pláči, byli právě Beatles. EH: Takže k té matematice a fyzice jste prostě nikdy dojít nemohl! TL: Přesně! Nikdy. Takže ve zkratce: show se skládá z aranží písní, které pro mě něco znamenají a vyprávějí můj příběh. Hrajeme 20. a 21. července a v neděli se ke mně připojí Declan Bennett z muzikálu Once, můj parťák z Rentu. Je fantastický – takový ten opravdový, rozervaný písničkář. Víte, mým největším snem je jednou naložit trio do busu a objet zemi s touhle naší show. EH: To zní skvěle. Nemůžu se dočkat. Více informací o Tellyho show v Londýně najdete zde.