Muzikál Cats: Reflexe dlouholetého fanouška

Kočky (Cats) v divadle London Palladium. Foto: Alessandro Pinna. S velkým vzrušením a špetkou obav jsem se v pátek večer vydal na muzikál Cats. Dlouho jsem byl fanouškem tohoto představení, vlastně tato repríza znamenala mou osmdesátou sedmou návštěvu, a poprvé jsem nebyl platícím divákem, ale členem médií pozvaným k posouzení show. Cats byly jedním z prvních muzikálů, které jsem kdy viděl; zanechaly v mé mysli nesmazatelnou stopu a inspirovaly mou celoživotní vášeň pro hudební divadlo. Jako jeden z mega-muzikálů Camerona Mackintoshe mi otevřely mysl pro kouzlo muzikálové scény a nechaly ji otevřenou až dodnes, i když v posledních letech ono kouzlo trochu pohaslo, ale to je téma na jindy. Andrew Lloyd Webber otevřeně přiznává, že na papíře byly Cats něčím, co nikdy nemělo fungovat, že si jeho kolegové mysleli, že se zbláznil, a že musel zastavit svůj dům, aby financoval show, o které si mnozí mysleli, že bude jeho zkázou a ukončí jeho neuvěřitelnou vítěznou sérii titulů Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat, Evita a Jesus Christ Superstar. Jistě bychom měli být vděční, že on i Cameron vytrvali, protože bez Cats pochybuji, že by kdy vznikly kousky jako Bídníci (Les Misérables), Fantom opery nebo Miss Saigon. Cats vydláždily cestu k celosvětovému rozmachu muzikálů s počtem repríz, které téměř všichni považovali za nepředstavitelné. Dlouho jsem věřil, že Cats už ve West Endu neuvidíme, a tak jsem byl ohromen, když jsem byl začátkem roku spolu s dalšími novináři pozván na tiskovou konferenci do London Palladium, kde bylo oznámeno nejen jejich časově omezené uvedení, ale i návrat původního tvůrčího týmu – Trevora Nunna, Gillian Lynne a Johna Napiera – s cílem dílo zmodernizovat a nastavit laťku pro příštích 30 let. Když tedy nastal páteční večer, usadil jsem se a okamžitě se nechal unést při pohledu na to úžasné hřiště pro kočky, které John Napier kdysi vytvořil. Poprvé jsem show viděl v Sydney, kde byla uváděna v klasickém portálovém divadle namísto arénového uspořádání, jako tomu bylo v londýnském New London Theatre, takže vše vypadalo v naprostém pořádku. Představení samo o sobě bylo stejně zábavné, jak si ho pamatuji, a po přečtení podrobné recenze mého kolegy Stephena musím s většinou vyřčeného souhlasit. Překvapilo mě, jak svěže show působila, a byl jsem fascinován energií tanečníků. Zároveň mě to ale přimělo k zamyšlení, zda úspěch těchto děl nakonec nebude jejich zkázou.

Vytvořením mega-muzikálu Andrew Lloyd Webber a Cameron Mackintosh stvořili i nový poddruh diváka: mega-fanouška. Tito mega-fanoušci se nestydí navštěvovat své oblíbené muzikály mnohokrát, u některých je známo, že přišli i více než stokrát. Právě tito fanoušci pomáhali udržovat ono šílenství nutné k přežití velkofilmů na jevišti – stáli hodiny ve frontách, účastnili se speciálních výročí a často generovali vlastní publicitu, která show dále propagovala. Pokud si zahráváte s jejich oblíbeným kusem, může to nakonec znamenat katastrofu, pokud se obrátí proti vám.

S jistým zájmem jsem zjistil, že mě celek baví – stále miluji Šimla-Všimla (Skimbleshanks), Gumbie kočku, Mungojerrieho a Rumpleteazer mezi mnoha dalšími kočičími medailonky, ale začaly mě dráždit změny, které mi přišly slabší než originál.

První, co mě na jevišti udeřilo do očí, byl Rum Tum Tugger (v české verzi i jako Rampouch-ťumpouch). Byli jsme varováni, že pravděpodobně přijde s rapem a bude modernizován. Esteticky to chápu, ale neužíval jsem si nový hudební materiál ani fakt, že většina toho, co zpíval, se zdála být nesrozumitelná. Původní Tugger byl ješitný, hravý kocour pevně usazený v pop-rockové éře a propojení Lloyd Webberovy melodie s Eliotovou poezií působilo jako nebeská souhra, což už se nyní nezdálo.

U těchto velkorysých muzikálů jsem se naučil, že tvůrčí týmy pokračují v úpravách, jak show cestují ve svých původních podobách. V době, kdy se Cats dostaly do Sydney, byla balada The Ballad Of Billy McCaw pryč a místo ní byla vložena úžasná melodramatická sekce italské árie. Billyho sentimentalitu nahradilo patřičně teatrální vzpomínání pro Guse a tato verze přišla s nafukovacími svaly, skvělou oponou pro hudební melodram a parádní lodí, na které se odehrával Growltigerův poslední odboj.

Věřím, že tato inkarnace přežila téměř až do této současné produkce. Současné úpravy nám však daly mnohem drsnějšího Growltigera bez onoho kouzla „divadla na divadle“. Výsledkem je, že Growltiger působí spíše jako křik než oživování Gusových vzpomínek.

Návrat Cats vzbudil velký zájem. Fanoušci jako já je chtěli znovu navštívit, ale angažování Nicole Scherzinger, proslavené skupinou Pussycat Dolls, pomohlo show dosáhnout obrovského předprodeje v řádu několika milionů liber. Náš ticketingový partner zde na BritishTheatre.com nás upozornil, že vstupenky do konce ledna jsou již značně omezené. To samo o sobě je fenomén. Když vezmete v úvahu kapacitu Palladia ve srovnání s New London, uvádění Cats v této sezóně by v původním divadle trvalo téměř dvojnásobek času.

Grizabella je jednou z nejlepších rolí pro herečky, jaké kdy byly vymyšleny. Valerie Eliot v rané fázi poskytla Lloyd Webberovi zlomek nepublikované básně o Grizabelle. Lloyd Webber věděl, že tento fragment obsahuje klíč k důležitému momentu show, ale ani s pomocí věhlasných textařů jako Don Black a Tim Rice se to nedařilo dotáhnout. Byl to až Trevor Nunn, kdo s pomocí Eliotovy dřívější sbírky básní Píseň lásky J. Alfréda Prufrocka odemkl to, z čeho se stalo „Memory“ – píseň, kterou přezpívala řada největších umělců, ale která začala, když ji Elaine Paige – narychlo zastupující zraněnou Judi Dench – poprvé zazpívala na prknech New London Theatre.

V této roli jsem viděl skvělé herečky, včetně Elaine Paige a Debry Byrne (první Grizabella v Sydney), přičemž obě do postavy vložily stejnou dávku bolesti i hrdosti a ztvárnily ji jako utlačovanou, ale důstojnou. Stačil jeden pohled na Grizabellu a viděli jste bolest vrytou do její tváře, umocněnou naprostým opovržením ze strany ostatních koček.

Naneštěstí pro mě byla Nicole víc o půvabu než o bolesti; nenaplnila mé očekávání toho, co od Grizabelly potřebuji, a právě zde jsem začal přemýšlet. O víkendu jsem mluvil s přáteli, z nichž mnozí v Cats hráli, s některými mega-fanoušky a také s těmi, kteří show viděli poprvé nebo si koupili lístky jen kvůli Nicole.

Při tom jsem si vzpomněl na rok 1990, kdy jsem v Sydney zaslechl dvě dámy z vyšší společnosti, jak mluví o nadcházející produkci Miss Saigon. Jejich debata nebyla ničím zvláštní, až na to, že jedna z nich prohlásila, jak moc se jí líbí show, které napsal Cameron Mackintosh!

Vždy jsem podporoval kusy usilující o dokonalost, ty, které udělají krok navíc pro vytvoření něčeho magického a podstoupí umělecké riziko. Ale pokud jde o show jako Cats, nenastavujeme laťku až nemožně vysoko skrze růžové brýle vzpomínek? Může být jakákoliv změna dobrá? Byl by moderní divák, který show vidí poprvé, zklamán?

Lidé kolem mě si v pátek večer představení užívali; jedna dáma poznamenala, že nečekala, že by se jí Andrew Lloyd Webber mohl tak moc líbit. Všichni pak Nicole vestoje tleskali a diváci zůstali na nohou poměrně dlouho. Odhlédnu-li od změn, Cats jsem si náramně užil. Jako recenzent můžete vymýšlet různé citáty a za svou kariéru jsem jich už většinu viděl, ale za sebe můžu prostě říct: pořád je to skvělá show.

Předpokládám, že v tom je nakonec krása divadla. Vždy tu budou tito lidé se vzpomínkami na předchozí zážitky, které byly tak magické, že je nelze překonat, zatímco jiní budou sedět v úžasu, užívat si své první výpravy do divadla a vytvářet si vzpomínky vlastní. Nakonec však většina z nich odejde jako my a bude o svém zážitku mluvit a snad povzbuzovat ostatní.

Tato produkce Cats o víkendu rozhodně vyvolala vášnivé diskuse, ale co ve mně také oživila, byla láska k show samotné a její role v probuzení mé vášně pro muzikály – passion, která mě, troufám si říct, nikdy neopustí. Tyto dlouho hrané kusy napsaly nová pravidla pro muzikál a činí tak i nadále.

U nás na BritishTheatre.com nám jde především o diskusi a rádi uvítáme vaše názory na výše uvedené i to, co si o Cats myslíte vy. Zapojte se prosím do debaty.