ZE ZÁKULISÍ: Jenna Russell

Vchod pro herce v Harold Pinter Theatre vypráví stovky příběhů. Vrátný, který je v doslovném slova smyslu strážcem těchto příběhů, vládne útulnému koutu obloženému portréty herců – některé už žloutnou a kroutí se jim rohy. Stovka příběhů, stovka osudů, které „jednou byly“. Šatna Jenny Russell má svůj vlastní příběh. Sdílí ji se svou kolegyní z muzikálu Merrily We Roll Along, Josefinou Gabrielle. Strana stolku patřící Josefině je pokrytá líčidly, štětci, pudry a barvami, vše úhledně připravené na večerní představení. Na straně Jenny jsou k zrcadlu lepicí gumou připevněny tři nebo čtyři fotografie její dcery Betsy. Jenna se schoulí na židli s nohama pod sebou a začne vyprávět. Narodila se v Londýně, vyrostla ve skotském Dundee a vystupuje už odmalička – příběhů má na rozdávání. Působí křehce, září a má obrovské, upřímné modré oči, které se zalijí slzami, když mluví o nedávném hurikánu v Oklahomě: „Mám chuť tam prostě letět a všechny obejmout.“ Vzápětí ale tančí smíchy, když předvádí, jak volala Davidu Babanimu a žadonila o roli Mary v obnoveném uvádění Merrily: „Já vím, že to děláte se starejma lidma! Já jsem stará a jsem člověk! Vyzkoušej si mě!“ Jenna je muzikálová herečka, u které jsem proplakal víc než u kohokoli jiného. „Doufám, že v dobrém slova smyslu?“ zachichotá se. Její výkon v roli Dot v Sunday in the Park with George (další produkce divadla Menier Chocolate Factory) mě donutil vzlykat celou dobu a její současná srdceryvná kreace v Merrily je zdrcující analýzou ztracené naděje.

„Být mámou je úžasné,“ vysvětluje, „mám pocit, že se teď mnohem snáze dostanu k emocím.“ Během celého rozhovoru jí oči neustále zabloudí k fotkám dcery. „Pořád jen básním o Betsy,“ omlouvá se, „pořád o ní mluvím. Chci, aby na mě byla pyšná,“ přiznává.

Jenna vesele povídá a ilustruje své příběhy energickým líčením toho, co jí řekli jiní herci nebo přátelé. Jména slavných kolegů trousí s tak neuvěřitelnou pokorou, že je to vlastně milé i zábavné zároveň. „Mluvila jsem s Gavinem Creelem... znáte Gavina? Gavin. Gavin, Gavin, Gavin, můj nejlepší kamarád Gavin,“ směje se, „řekl mi: ‚Jsou dva druhy herců. Jedni se schovají za postavu tak, že herce vůbec nevidíš, a pak jsou ti, u kterých vidíš, jak jimi ta postava prostě prostupuje.‘ Ráda bych si myslela, že jsem ten druhý typ. Nemůžu uniknout sama sobě, nemůžu utéct tomu, kdo jsem a co jsem.“

A to, co je, je především „velká sestra“ – sálá z ní teplo jako z milující mentorky. „Mám pocit, že začátky jsou dobou, kdy má člověk riskovat, dělat věci pro nic za nic, pracovat s autory, dávat o sobě vědět a brát spíš kratší, zajímavější kšefty,“ vysvětluje. „Věřte svému instinktu, to je podle mě důležité. Někteří mladí lidé, se kterými pracuji, říkají: ‚Vlastně na ten konkurz nechci, ale mám pocit, že bych měl‘.“

Já na to: ‚Když tam nechceš, tak tam nechoď!‘ Je hrozně těžké říct ‚ne‘ a trvá nám roky, než se to slovo naučíme vyslovit. Je to vaše jediná moc. Nic jiného v rukou nemáte. Vůbec nic. Odmítla jsem věci, odešla jsem z rozdělané práce, z obrovské zakázky, která mi mohla změnit život. A bylo to to nejlepší rozhodnutí.“

Kariéra Jenny Russell je neuvěřitelně všestranná. „Dělám to už tak strašně dlouho!“ směje se. Divadlo, film, televize, Shakespeare, komedie, vážná dramata, ale zdá se, že největší uznání jí přinesl právě muzikál. „Byla jsem muzikály posedlá,“ vzpomíná, „ale nikdy mě nenapadlo, že v nich budu hrát. Pak mě někdo seznámil se Sondheimem. Všimla jsem si ale, že když děláte muzikál, do televize vás nezvou. Tak jsem muzikály odsunula stranou a strávila tři nebo čtyři roky točením a hraním v činohrách, a pak jsem zase smočila nohu v muzikálu. Asi před šesti lety, po Sunday in the Park, jsem dělala hru Amy’s View a bylo mi v ní hrozně – nemělo to nic společného s kolegy ani s textem, jen mi to celé přišlo strašně sterilní. Řekla jsem si: ‚Tohle už nemůžu, musím dělat věci, které mi přinášejí radost a vykouzlí úsměv na tváři.‘ A já miluju muzikálové party. Nebudu ztrácet čas věcmi, které mě dělají nešťastnou, takže jsem muzikál objala s otevřenou náručí.“ Znovu se rozesměje tím nakažlivým smíchem, kvůli kterému si přisunete židli blíž a chcete v té partě s ní být taky. „V Merrily je nás devět,“ říká, „v Chocolate Factory jsou jen dvě šatny...“ odmlčí se a pak zařve smíchy: „Šatny? To je vtip! Je to prostor rozdělený kusem překližky s mezerou dole i nahoře. Takže ženy jsou na jedné straně, muži na druhé, mluví na sebe, křičí, házejí přes to věci. To je jediná škoda na tom, že jsme teď v klasickém divadle – nevidíme se tak moc, jak bychom chtěli. Slyšela jsem, že Sheridan Smith u Little Shop of Horrors, když se stěhovali na West End, měla mezi šatnami zeď. Tak na ni zaťukali, řekli si ‚tohle není pořádná zeď‘ a nechali ji vybourat! To se mi líbilo!“

V šatně se najednou ozve tiché zabzučení. „Promiňte, to je záchod!“ směje se, „no jo, ta divadelní noblesa!“

Jenna byla v prvním novém obsazení Bídníků (Les Misérables), když se přesunuli z RSC na West End. Hrála mimo jiné Sarah Brown v inscenaci Guys & Dolls od Michaela Grandage nebo Bertrand v Martin Guerre a vypráví o nich se svým typickým sebeironickým humorem. „Díky bohu, že mě Michael Grandage obsadil,“ svěřuje se, „protože to pro mě všechno změnilo. Ozvali se mi kvůli Guys & Dolls, řekli ‚přijďte‘ a já na to: ‚Nikam nejdu, nejsem připravená!‘ Já totiž nemám žádné písničky na konkurzy, nemám, je to hrozné! Vůbec jsem netušila, co zpívat! Pamatuju si na konkurz k Martin Guerre. Jedna z mých nejoblíbenějších písní je ‚I Remember‘ od Stephena Sondheima.

Je krásná, prostě nádherná. A Claude-Michel Schönberg se mě zeptal: ‚Co nám zazpíváte?‘ Já řekla: ‚Mám I Remember‘ a on na to: ‚Dobře, kdo to napsal?‘ Já řekla: ‚Stephen Sondheim‘ a on na to svým typickým francouzským přízvukem: ‚Non! To rrrve moje uši!‘ A já si jen pomyslela: ‚No tak to by bylo!‘“ Jenna si zastrčí vlasy za ucho a celá se třepe smíchy.

Šetří si hlas, vyhýbá se alkoholu a cigaretám? Jak vypadá její denní režim, když hraje? „Panebože, žádný nemám! Kouřit jsem přestala, protože jsem měla pocit, že se to Betsy nelíbí. Nepiju, protože jsem moc vyřízená. Nemám režim. Měla bych ho mít! Šla jsem k Marku Meylonovi – byli jste někdy u Marka Meylona? Je to naprosto neohrožený učitel zpěvu. Když jsme jeli se Sunday do New Yorku, říkala jsem si: ‚Víš co? Nechci být indisponovaná. Chci mít jistotu, že jsem ve formě.‘ Šla jsem k Markovi, dal mi nahrávku. Dala jsem si ji do iPodu a pouštěla si ji každý večer před představením, ale teď ji nemůžu najít! Nevím, kde je! Kdybych ji měla, tak ji používám,“ říká, ale šibalský záblesk v očích mě úplně nepřesvědčil. „Snažím se co nejvíc spát a pít vodu. Jsem v tom ale trochu marná.“

Ale i přes tu zdánlivou bohémskou ležérnost Jenna nabízí neocenitelný vhled do své přípravy, i když pochybuji, že by použila právě tohle slovo. „Pamatuji si, jak Meryl Streep říkala, že se nikdy nedívá do scénáře předem. Texty se učí v karavanu těsně předtím, než jde na plac, aby byly čerstvé. Myslím, že na tom něco je. Netrápím se tím, jaké jsou ty repliky přesně, prostě věřím, že tam naskočí. Vždycky nechávám asi 10 % výkonu otevřených tomu, co se zrovna stane na jevišti. Ráda vím, co dělám, a většinou se toho držím – kvůli svícení – ale nechávám si prostor pro změnu. Někdy jsou ty volby lepší, jindy horší. Pouštím si na jeviště to, jak se ten den cítím nebo co se mi přihodilo.“

Ozve se zaklepání a do dveří nahlédne nějaký chlapík. „Jen jsem se chtěl podívat, jestli jsem tu nenechal klobouk?“ ptá se. „Cože?“ usměje se Jenna. „Martinův klobouk.“ „Neviděla jsem ho, promiň, miláčku,“ odpoví Jenna. V té krátké výměně je něco, co mě nutí si představovat, jak Jenna předešlou noc pořádala ve své šatně čajový dýchánek u Šíleného kloboučníka.

„Nemám ráda samotu,“ svěří se a najednou ztiší hlas. „Miluju to zákulisní popichování a humor. To je z poloviny důvod, proč tu práci miluju – ten ‚banter‘. Když jsme byli všichni pohromadě, sdíleli jsme zážitky. O tom je divadlo, ne? V jaké jiné práci můžete mít za kamarádku osmdesátnici a hned v dalším projektu šestnáctiletou holku? Je to skvělé! Chybí mi to naše společné blbnutí.“

Na Jenně je něco nádherně pohádkového, jako by byla dobrá víla. Možná jsou to ty popelavě blond vlasy, záře v jejím úsměvu nebo smysl pro humor – „Jen se ujistím, že mi nekouká výstřih až bůhvíkam!“ vtipkuje na fotografa. Ale po hodině s ní máte pocit, že byste se jí mohli zeptat na cokoli a ona by vám nejen upřímně odpověděla, ale o něco by se s vámi podělila, vzala by vás pod křídlo a pomohla vám na cestě. Nejlepší učitelé v životě jsou ti, kteří vám pomohou pochopit.

„Kdybych se mohla ohlédnout,“ říká, „řekla bych si: ‚Věř tomu, kdo jsi.‘ To je to jediné, co máš. Jsi jedinečná. Na něco se budeš hodit a na něco ne. Buď s tím v pohodě. Věř v to a řekni: ‚Tohle jsem já.‘ Když jsi mladá, máš pocit, že musíš zapadnout do té škatulky drsné holky, co zpívá s brutálním „beltem“, je hubeňour, tančí a nosí umělé řasy. Pokud ti to sedí, jdi do toho. Ale pokud se v tom necítíš dobře – nenuť se do toho. I když máš metr šedesát a pár kilo navíc, pořád budeš mít práci. Jsi zajímavější. Někdo se chytne, časem se určitě někdo chytne. A říkej ‚ne‘. Choď pracovat do zajímavějších míst, jako je Southwark, Gate nebo Bush. Odmítej dlouhé smlouvy. Dokud máš možnost být svobodná, buď. Jeď pracovat do Španělska! Přidej se k cirkusu! Udělá tě to zajímavější. Pokud najdeš jiné cestičky, diverzifikuj. Když můžeš, zahraj si činohru, při obsazování do muzikálů to dělá velký rozdíl. Je to zvláštní, ale je to tak. Je to nejlepší práce na světě. Miluju ji, pořád jsem do ní zamilovaná. Může vám sice zlomit srdce – zažila jsem pár let, kdy mi brali role před nosem nebo jsem se nemohla dostat ani na konkurz. To se děje nám všem. Můj agent tehdy řekl: ‚Práci dostaneš a budeš z ní mít o to větší radost kvůli tomu zklamání předtím.‘“

Jenna nás všechny na rozloučenou obejme, mě políbí na tvář a já se přiznám – naprosto mě okouzlila. Doufám, že bude vždycky takhle šťastná, a pokud k tomu musí nejdřív přijít zklamání, tak doufám, že to bude jen velmi, velmi krátká kapitola.

Autor: JBR Foto: Phil Matthews