ROZHOVOR: Philip Ridley a umění vyprávět příběhy

Phil Matthews se setkal s uznávaným dramatikem Philipem Ridleym. Jeho nová hra Feathers in the Snow (Pírka ve sněhu) má tento měsíc premiéru v divadle Southwark Playhouse.

Vstoupit do Southwark Playhouse během dne je zvláštní zážitek. Jsou pryč ta atmosférická světla a energie, které tvoří proslulý charakter tohoto divadla. Člověk si tu spíš připadá jako v nočním klubu po zavíračce. Uklízečky už zametly pozůstatky včerejšího hédonistického večírku a zbyla jen holá kostra budovy – se všemi svými nedostatky. Sedět v divadelním baru je však docela dojemné, uvážíme-li, že dny scény na tomto místě jsou sečteny kvůli modernizaci stanice London Bridge. Páni, kdyby tak tyhle zdi mohly mluvit.

Mám schůzku s Philipem Ridleym, oslavovaným autorem her jako The Pitchfork Disney, Mercury Fur či Shivered. Poslední jmenovaná měla v tomto divadle premiéru začátkem roku v nesmírně úspěšné produkci a nyní je Ridley zpět. Byl vybrán, aby představil úplně poslední kus v těchto prostorách, než se divadlo přesune do provizorního působiště v Elephant and Castle. Rodinné představení Feathers in the Snow je pro Ridleyho (na snímku vpravo), jinak známého svými drsnými a poněkud kontroverzními projekty, kuriózní volbou. I když pravdou je, že už pár knížek pro děti napsal. Vlastně docela dost. A nemálo z nich získalo ocenění. Při čtení Ridleyho eklektického životopisu člověk získá pocit, že jde o někoho, kdo tvoří co chce a kdy chce. Jak je vůbec možné, aby jedna kariéra obsáhla performera, malíře, romanopisce, dramatika, scénáristu, filmaře, režiséra i fotografa? A ve všech těchto oborech slavit úspěch?

„Pro mě je to pořád jedna a tatáž věc,“ říká Ridley. „Ale to je ten paradox, na který narážím, kdykoli o tom mluvím. Nedělám nic jiného, než že vyprávím příběhy.“

Překvapuje mě, jak je Ridley zdvořilý a skromný. Nemají být snad umělci jeho formátu vážní, introvertní a trochu obtížní? Naopak, Ridley je přístupný a charismatický, se skutečnou vášní pro svou práci.

„Někdy mě napadne příběh a pokud ho vidím v čistě vizuální rovině, pak je to nejspíš film,“ pokračuje. „Pokud slyším příběh vyprávěný skrze dialogy postav, pak je to pravděpodobně divadelní hra. Pokud vidím příběh jako sled obrazů, může to být série fotografií nebo maleb. Takže příběh sám určuje médium, které k jeho odvyprávění potřebujete. Nikdy mě vlastně nenapadlo, že dělám různé věci – až do chvíle, kdy mě za to spousta lidí začala v jistém smyslu kárat. Pro mě je to stále jen jedna věc – vyprávění.“

Je to úžasný způsob, jak nahlížet na vlastní kreativitu, a přístup, který je běžný například v Americe. Naproti tomu v Británii jako by stále panovalo určité snobství vůči umělcům, zejména hercům, kteří si jen trochu zaflirtují s jiným oborem. Vzpomínám si na svého přítele, bývalého herce, kterému jeden přední umělecký šéf bez obalu řekl, že pokud chce režírovat hru, musí s hraním okamžitě skončit, jinak riskuje, že ho nikde nebudou brát vážně. Radu poslechl a dnes je z něj oceňovaný režisér – ambice, která by se možná nenaplnila, kdyby rady svého mentora ignoroval. V hloubi duše ale vím, že mého přítele srdce táhne zpět na jeviště, jen se neodváží. Zajímalo by mě, co si Ridley myslí o branži, která dokáže být takto omezená.

Napije se a chvíli přemýšlí, proč je tento problém ve Spojeném království tak „endemický“, zatímco ve zbytku Evropy to „není tak zlé“.

„V téhle zemi se na ambice nahlíží skrz prsty, Angličané nemají rádi ambiciózní lidi,“ říká. „Nikdy neměli. Všechno se to teď sice trochu mění, ale když jsem dělal svůj první film, což se začalo rýsovat ke konci mých dvaceti let, bylo to v té době považováno za nestoudně nízký věk. Čekalo se od vás, že odpracujete dvacet let v BBC a ‚zasloužíte si ostruhy‘. Že za sebou budete mít dvacet let deziluze, než se konečně pustíte do něčeho jiného.“

Southwark Playhouse

.

Ridley studoval v osmdesátých letech malířství na St. Martin’s School of Art. Tehdy to v doslovném slova smyslu znamenalo vzít štětec, namočit ho do olejové barvy a nanést na plátno. Když jste dělali cokoli jiného, bylo to „trochu podezřelé“, vysvětluje.

„Spousta lidí, se kterými mluvím a kteří dělají jednu věc, se věnuje i jiným věcem, jen o tom nemluví,“ dodává. Zmiňuje dramatika Howarda Barkera, který měl nedávno hru v Print Room a současně tam vystavoval obrazy. Americký filmový režisér David Lynch je také malířem a hudebníkem. Britský režisér Peter Greenaway rovněž maluje.

Ridley přijal své ambice brzy a činil profesní rozhodnutí, která ho často bez většího plánování zaváděla novými tvůrčími směry, což „značně dráždilo lidi, kteří se snažili mou kariéru korigovat,“ usmívá se. „Vždycky jsem šel, ne vyloženě schválně, ale nějak přirozeně, proti převažujícím představám o tom, co bych měl dělat dál.“

Není tedy divu, že se Ridley přesunul k filmu. Napsal a režíroval dva celovečerní snímky – The Reflecting Skin (Reflexní kůže), který posbíral 11 mezinárodních cen, a The Passion of the Darkly Noon (Vášeň Darklyho Noona), za nějž získal cenu pro nejlepšího režiséra na filmovém festivalu v Portu. Ale bylo to už v osmdesátých letech během studií, kdy Ridley nakoukl do světa produkce videoklipů, aby si vydělal „trochu kapesného navíc“, a později dostal životní příležitost – napsat scénář k filmu The Krays (Bratři Krayové) s Garym a Martinem Kempovými v hlavních rolích.

Ridley do firmy nastoupil na pomocné práce, pak dělal storyboardy, ale netrvalo dlouho a začal sloužit jako „odražeč nápadů“ – jakýsi konzultant pro režiséry různých projektů. Byla to zlatá éra videoklipů, na které producenti dostávali obrovské rozpočty. Tato konkrétní společnost spolupracovala s kapelou Spandau Ballet a Ridley se brzy doslechl, že se slavní bratři Kempové chtějí vrátit k herectví a láká je ztvárnit nechvalně proslulá dvojčata šedesátých let – Ronnieho a Reggieho.

„Gary a Martin byli z East Endu a vypadalo to jako dokonalý casting, protože potřebujete dva bratry, mezi kterými funguje ta správná chemie,“ vzpomíná Ridley. „Řekl jsem: ‚Proč mě nenecháte, abych se o ty Krayovy pokusil?‘ Lidé se ten film snažili rozjet dvacet let a nikdy se to nepovedlo. Tak jsem šel a prostě to napsal tak, jak jsem si myslel, že by se to mělo udělat.“ Gary Kemp, Billie Whitelaw a Martin Kemp ve filmu The Krays.

Ridley vyrostl v East Endu a od dětství slýchal spoustu historek o slavných gangsterech. „Všechny mé tety si někdy s Reggiem Krayem zatančily. Jednoho z nich jsem jako dítě viděl. Znal sice tu legendu, ale byla to právě ta mytologie kolem nich, co mě fascinovalo.“

Zvolit si takové téma pro svůj první scénář je nepochybně odvážné a právě tato ambicióznost činí Ridleyho fascinujícím. Z hlediska děje muselo jít o minové pole a sám přiznává, že jejich příběh byl „zašmodrchaný“, protože byli v jednom kuse ve vězení nebo na svobodě. Klíčem podle něj bylo podívat se na to z „mýtického hlediska“.

Ridley se nebál dát na instinkt a hned na začátku udělal odvážné rozhodnutí. „První věc, kterou jsem udělal a která tehdy všechny šokovala, bylo prohlášení, že Garyho ani Martina neuvidíme prvních asi 40 minut,“ vypráví. „Soustředili jsme se na dětství těch kluků. To byl dlouho velký jablko sváru, protože peníze do projektu samozřejmě přinášeli Gary a Martin.“

„Když se na to dívám zpětně, přinesl jsem do toho přesně to, co bych do toho vložil i dnes. Bylo to o dětství, o silných ženských postavách z East Endu, bylo to o krokodýlech. Napsal jsem první verzi scénáře a byla tak nekomerční, jak jen to šlo. Ale Garymu a Martinovi se to líbilo.“

Angažovali se uznávaní herci jako Steven Berkoff, Victor Spinetti nebo Billie Whitelaw. Whitelaw Ridleyho scénář výrazně podpořila a ujala se náročné role Violet Krayové. „Byla dokonalá a věděla to. Dlouho žádný film nenatočila. Vrátila se, protože cítila, že tuhle roli trefí. Byla neuvěřitelně povzbudivá. Řekla mi: ‚Napsal jsi pro svůj první film přesně to, co jsi chtěl, nezměnil jsi ani slovo, a to dokáže málokdo‘.“ Mercury Fur, Trafalgar Studios (2012)

To je filozofie, která řídí Ridleyho kariéru: Být neústupný ve svých nápadech s postojem „prostě to udělej“. Znamená to, že byste u něj v šuplíku jen těžko hledali hru, na kterou sedá prach. Je to umělec, který koná, nečeká a dotahuje projekty do konce. „Jakmile je to napsané, chci to prostě dostat na scénu,“ říká Ridley.

To je také důvod, proč „téměř nikdy“ nepřijímá divadelní zakázky. Koncept nabízení nápadů jde prostě proti Ridleyho nátuře. „Takhle pracovat neumím. Musím mít možnost říct: ‚Chcete mou další hru?‘ I kdybych si s vámi sedl a řekl: ‚Napíšu tuhle věc o tomhle a tamtom,‘ po deseti stránkách by se to změnilo. Stalo by se z toho něco jiného. Nic, co jsem kdy začal psát, neskončilo tak, jak jsem si na začátku předsevzal,“ vysvětluje s přesvědčením. „Vždycky se to mění, je to organické.“ Je to odvážný způsob práce, ale Ridley přiznává, že rizika podstupuje rád. A že jich za svou kariéru podstoupil požehnaně. Reakce na jeho hru Mercury Fur z roku 2005 s Benem Whishawem v hlavní roli Ridleyho „šokovala“. Po premiéře v Menier Chocolate Factory se hra stala obrovským jablkem sváru mezi kritiky. Dokonce i jeho vlastní nakladatel, který věřil, že Ridley tentokrát zašel příliš daleko, odmítl text vytisknout. Hra zabývající se gangy, násilím, drogami a vraždou dítěte řeznickým hákem vždy vyvolá reakci, ale Ridley nečekal, že se ho zřeknou i přátelé. „Je to absolutní pravda. Říkali: ‚Co se tím vlastně snažíš říct? Propaguješ snad zabíjení dětí? To je tvůj cíl?‘ Byl jsem úplně konsternovaný.“

Dnes už v něm samozřejmě není ani stopa po obavách. Ridley je na takové nesmysly až příliš chytrý. „Byla to skvělá inscenace, hergot, s Benem Whishawem nemůžete šlápnout vedle! Ale z nějakého důvodu tisk odmítal vidět, o čem to doopravdy je. Chtěli v tom vidět jen prvoplánový šok,“ vzpomíná.

To ale nezabránilo zbytku světa, aby o tento kus projevil zájem. Mercury Fur se dočkala premiér v mnoha dalších zemích, včetně Ameriky, Austrálie, Německa, Japonska, Francie, Itálie, Malty, Turecka i České republiky. Nedávné obnovené uvedení v londýnských Trafalgar Studios ukázalo, jak se původní negativní reakce tisku obrátila v naprostý opak – tato nelogičnost Ridleyho docela baví. „Není to tak, že by mi bylo jedno, co kritici říkají. Svým způsobem je to ale irelevantní, protože jsem zažil, jak změnili názor od jednoho představení k druhému. To, co říkali před pěti lety, dnes už neřeknou. Měl jsem mnoho her, které při premiéře úplně rozcupovali a za čtyři týdny byly ve výběru ‚tip týdne‘,“ říká.

„Není to tak, že bych je programově ignoroval. Ale o tom ten příběh není. Skutečný příběh o jakémkoli uměleckém díle se začíná psát až po třech nebo čtyřech letech.“

The Pitchfork Disney, Arcola Theatre (obnovená premiéra 2011) Když se ohlédneme na Ridleyho první hru z roku 1991, nemohl tehdy tušit, k jaké zásadní proměně britského dramatu dochází. Zpětně však byl Ridley výraznou součástí invaze fantazie a temného surrealismu do divadla, ne-li přímo jejím průkopníkem. „O divadle jsem nevěděl nic, ani jsem netušil, co je to premiérový večer pro tisk,“ přiznává. „Prostě jsem napsal věc s názvem The Pitchfork Disney, která byla jakousi destilací věcí, které jsem dělal na umělecké škole. Můj agent mi řekl: ‚Nevím, co jsi to napsal, ale nikdy jsem nic podobného nečetl‘.“

„Když to začali hrát, nikdo to nechápal. Lidé na prvních předpremiérách tam seděli s otevřenou pusou,“ směje se. „Člověk se nesnaží věci měnit vědomě. Když jste v centru dění, nevíte to. Stejně jako nepoznáte svou největší životní lásku, dokud vás neopustí. Všechno doceníte až zpětně.“

Celý ten proces pro něj byl obrovskou školou. „Dominic Dromgoole napsal knihu o britských dramatikách, kde tvrdí, že jsem tam byl každý večer a náramně si to užíval,“ říká Ridley s téměř vykulenýma očima. „Nebylo to tak, byl jsem tam většinu večerů, abych se učil. Sledoval jsem, co funguje a co ne, protože jsem už psal další hru. Byla to obrovská lekce, jak to všechno do sebe zapadá.“ Poté Ridley navázal dvěma dalšími ceněnými hrami pro dospělé a pak porušil konvence jediným způsobem, který zná.  „Samozřejmě jsem šel a napsal pár knížek pro děti,“ usmívá se Ridley věDoucně.

Zkoušky Feathers in the Snow

U své nejnovější inscenace Ridley potvrzuje, že byla radost pracovat se souborem šesti „velmi pilných herců“, kteří ztvárňují 72 mluvících rolí ve hře překlenující více než 500 let. „Je skvělé dělat něco úplně jiného,“ říká po osobně těžkém a traumatickém roce. Ačkoliv jde o rodinnou hru s písničkami, Ridley věří, že lidé, kteří jeho dílo znají, v ní rozpoznají „všechny ty drobné střípky, které jsem jasně já. Doufám, že to stále něco sděluje. Je to zábavné. Je to magické.“

Ridley je „poctěn“, že Feathers in the Snow bude poslední produkcí v současných prostorách; je to příhodné dílo, které nese poselství o posunu dál. „Je to poklona hledání nových pastvin. Bude to poslední píseň, poslední slova, která v tomto divadle zazní. Myslím, že poslední večer bude velmi emotivní.“

Když rozhovor končíme, žasnu nad tím, jakou vášeň Ridley pro svou práci má, ať už ji prezentuje v jakémkoli oboru. Nejenže se řídí intuicí, ale své práci se plně oddává a – co je nejdůležitější – riskuje. Navíc je to prostě hrozně fajn chlap.

Ridley s jiskrou v oku přidává poslední vtip: „Měli bychom mít vlastní talk show s názvem ‚U Philů‘ – ‚Odpoledne s Phily‘!“

U Ridleyho bych věřil tomu, že zrealizuje cokoli. Já jsem pro.

Hra Feathers in the Snow se hraje v Southwark Playhouse do 5. ledna 2013. Více podrobností.