Mých 10 nejlepších divadelních zážitků roku 2020 – Paul T Davies

O tomhle příšerném a skličujícím roce už snad ani nejde říct nic nového. Divadlo udělalo pro své přežití maximum, i když se občas zdálo, že vláda odmítá dát živé kultuře byť jen chvilku vydechnout. Přesto zvítězilo odhodlání přežít – divadlo se přesunulo do online prostoru, objevilo inovativní cesty a díky záznamům se představení dostala k milionům dalších diváků. Zde je tedy má osobní „top desítka“ roku – směs živých, zaznamenaných i hybridních inscenací, které ve mně udržují naději a chuť jít dál.

ŽIVĚ NA JEVIŠTI

Rafe Spall v inscenaci Death Of England. Foto: Helen Murray Death of England / Death of England: Delroy (National Theatre) Tato dvoudílná hra Roye Williamse a Clinta Dyera proplula pandemií jako kolos. (První část, Death of England, měla premiéru začátkem roku živě v Dorfmanu; druhá, Delroy, byla kvůli druhému lockdownu stažena hned po zahajovacím večeru, ale streamovala se na YouTube kanálu divadla). Oba monology čerpají z přímé zkušenosti a pozorování a dokonale zachycují anglické postoje, křehkost, bigotnost i stoicismus tváří v tvář zásadním otázkám naší doby. Autoři s forenzní přesností dbají na to, abychom před nespravedlností neuhýbali očima, přesto jsou jejich hry plné vášně, humoru a emocí.

Michael Balogun v inscenaci Death Of England: Delroy. Foto: Normski

V první části potkáváme Michaela, který se vyrovnává se smrtí svého rasistického otce, a následně Delroye, Michaelova nejlepšího černošského přítele. Obě díla mapují Brexit, fotbal, anglickou hrdost i prohry; skrze jejich mužství nahlížíme na celou Anglii. Delroy je na cestě do porodnice za svou přítelkyní (Michaelovou sestrou), když ho zastaví policie, prohledá a zavře do cely. Poprvé ho vidíme ve chvíli, kdy mu nasazují elektronický náramek a on nás provází událostmi až do prvního celostátního lockdownu. Tyto vášnivé hry, reflektující hnutí Black Lives Matter i letní nepokoje, byly ukovány v žáru loňského roku a skvěle interpretovány Rafem Spallem, respektive Michaelem Balogunem.

Toby Jones a Richard Armitage v inscenaci Uncle Vanya. Foto: Johan Persson Strýček Váňa (Harold Pinter Theatre) Recenzi jsem sice nestihl napsat, ale úchvatná inscenace Iana Ricksona v moderním překladu Connora McPhersona vdechla Čechovovi nový život. Špatného Čechova odpouštím jen stěží, ale tohle byl Čechov v té nejlepší formě: vtipný, dojemný, naléhavý a aktuální. Herecké obsazení bylo famózní, zejména Toby Jones v roli Váni podal jeden z nejlepších výkonů roku. Richard Armitage byl frustrujícím způsobem skvělý jako doktor Astrov a Aimee Lou Wood si pro sebe málem ukradla celou show jako potrhlá a milování hodná Soňa. Dobrou zprávou je, že inscenace byla natočena a o svátcích ji odvysílá BBC4. Nenechte si ji ujít! Přečtěte si moji recenzi.

Anna Russell Martin, Amaka Okafor a Natalie Klamar. Foto: Marc Brenner Nora: A Doll’s House (Young Vic) Měl to být rok Ibsena a Čechova, ale COVID-19 plány překazil. Těsně před lockdownem však diváci stihli toto radikální a ohromující přepracování klasiky z pera Stef Smith. Zatímco integrita Ibsenovy struktury a témat zůstala zachována, Smith vytvořila tři časové linie, z nichž každá představuje zásadní moment pro ženy: rok 1918, kdy získaly volební právo; 1968, kdy se rozšířila antikoncepce a byla legalizována interrupce; a 2018 v kontextu hnutí #MeToo. Na scéně jsou tři Nory, které dělí desetiletí i století, tři Kristýny, tři Tomášové (Torvald) a tak dále. Přesto byl text Stef Smith křišťálově čistý a soubor skvěle oživil scénář, který tepal aktuálností a silou – co se pro ženy změnilo a co zůstává stejné? Přečtěte si moji recenzi.

Miall Buggy a David Ganly v inscenaci On Blueberry Hill. Foto: Marc Brenner On Blueberry Hill (Trafalgar Studios) Sebastian Barry patří k nejlepším irským spisovatelům a je autorem mnoha oceňovaných románů. Poté, co se mu syn svěřil se svou orientací, daroval mu (a nám všem) nádherný román Dny bez konce o triumfu gay lásky navzdory všemu. Jeho postavy jsou lidské, chybující a často drcené vlastní nejistotou a výchovou. Pro divadlo píše nárazově a možná až příliš málo! On Blueberry Hill vypráví o dvou mužích, Christym a PJ, kteří sdílejí vězeňskou celu, jsou spojeni tragickou smrtí za strašlivých okolností a přesto k sobě chovají city. I když nejde o prvoplánovou LGBTQ hru, je to triumf o neustálém usmiřování a porozumění. Poslední věc, kterou jsem viděl před lockdownem. Přečtěte si moji recenzi.

Lesley Manville v Bed Among The Lentils Talking Heads: Bed Among the Lentils (Bridge Theatre) Jedna z prvních věcí, kterou jsem viděl, když se divadla mohla znovu otevřít v omezeném režimu s rozestupy. Bridge Theatre odvedlo skvělou práci při zajištění bezpečného prostředí a během léta uvedlo osm z dvanácti monologů Talking Heads v režii Nicholase Hytnera (viz níže). Vybral jsem právě tento, protože patří k mým nejoblíbenějším z Bennettovy série a famózní Lesley Manville si roli naprosto podmanila. ONLINE.

Staged (BBC)

Jedna z prvních uměleckých odpovědí na situaci a skutečná lockdownová lahůdka. Michael Sheen a David Tennant hrají verze sebe samých (podezřívám je, že jen jejich nejbližší vědí, nakolik je to přesné), kteří měli zrovna zkoušet hru ve West Endu, než Covid-19 vše zastavil. Režisér hry Simon Evans se bojí, že promešká svou velkou šanci, a tak přemluví herce, aby v online zkouškách pokračovali na hře Šest postav hledá autora.

Je to naprostá radost, hlavně díky chemii mezi hlavními představiteli, kteří si nejen rozumějí, ale jsou ochotni si ze sebe neúnavně utahovat a libovat si v sebeironii. Sheen s plnovousem a divokými vlasy, rozptylovaný sebemenším hlukem („Do Port Talbot se vrátili ptáci!“), vypadá ve své kuchyni jako poustevník nebo agresivní medvídek Paddington, jehož upřený pohled plný nesouhlasu pravidelně zmrazuje obrazovku. Každou epizodu oživila řada hvězdných hostů a druhá série je na spadnutí! Nenechte si ujít! Přečtěte si mou recenzi zde.

Obsazení remaku Talking Heads od BBC Talking Heads (BBC) Další triumf BBC, který potvrdil, že klasika Alana Bennetta obstála ve zkoušce časem. Nové obsazení a dva úplně nové monology daly nám, Bennettovým fanouškům, velkou naději. Bylo úžasné vidět, jak některé slabší kousky dostaly nový život – zejména Nights in the Garden of Spain v podání Tamsin Greig. Maxine Peake zase dodala drzý nádech kusu Miss Fozzard Finds Her Feet – obě herečky je pak hrály i v divadle Bridge. Ale zazářily hlavně klasiky: Martin Freeman v A Chip in the Sugar a Lesley Manville v Bed Among the Lentils.

Mouthpiece – Edinburgh Fringe Declan (Mouthpiece) (Traverse Theatre)

Velká gratulace divadlu Traverse za programování jejich nového prostoru Traverse 3, online festivalu, který běží po celý rok. Mým favoritem je projekt Declan, adaptace výjimečné hry Mouthpiece Kierana Hurleyho, kterou jsem v Traverse viděl loni v létě. Málokdy jsem zažil tak silnou, emocionální reakci jako v hledišti právě u Mouthpiece. Příběh začíná na skalách Salisbury Crags, kde se žena středního věku chystá skočit vstříc smrti, ale zachrání ji dospívající uličník. Od té chvíle se mezi Libby a Declanem rodí přátelství – zpočátku křehké, ale sílící s tím, jak jí Declan začíná důvěřovat a objevovat svět umění a záblesky jiného života. Libby je neúspěšná spisovatelka a v zoufalství a chaosu Declanova života, v jeho kresbách a příbězích, vycítí příležitost. Začne si jeho příběh přivlastňovat; její hvězda stoupá, zatímco jeho život se rozpadá.

V této verzi vyprávěné téměř výhradně z Declanovy perspektivy nás skvělá režie Lorna McDonalda zavedla přímo do míst i do srdce hry. Přečtěte si moji recenzi.

Catherine Russell, Sarah Solemani, Linda Bassett, Natasha Karp, Juliet Stevenson, Sophie Thompson a Debbie Chazen. Foto: John Brannoch Little Wars (Ginger Quiff Media)

Nádherné scénické čtení výjimečné hry Stevena Carla McCaslanda. Nenechte se odradit termínem „scénické čtení“ – s obsazením takového kalibru scénář doslova ožívá. Píše se rok 1940, Francie padá a Gertrude Stein se svou partnerkou Alice Toklas pořádají večeři pro Lillian Hellman, Dorothy Parker a Agathu Christie. To je sestava, pro kterou by se dalo vraždit! Ale i když je to lákavá představa, od začátku cítíme mrazivý dech války, když dorazí odbojářka Muriel Gardner, aby zařídila bezpečný průchod pro tři židovské uprchlíky, které Stein a Toklas podporují. Gardner zůstává přes noc pod pseudonymem a tvrdí, že je psychiatrička, což literátky instinktivně zpochybňují. Herecký ansámbl včetně Lindy Bassett a Juliet Stevenson udělal z tohoto kusu představení, které jednou musím vidět na skutečném jevišti!

Přečtěte si moji recenzi

Maureen Lipman v inscenaci Rose. Foto: ChannelEighty8 Rose (Hope Mill Theatre)

„Smála se. A pak se vysmrkala. Byla nachlazená. Kulka ji zasáhla do čela. Zastihla ji uprostřed myšlenky. Bylo jí devět. Sedím šivu. Šiva se drží za mrtvé.“

Je to odvážný a strhující úvod silného monologu Rose od Martina Shermana. Portrét silné židovské ženy, která rekapituluje svůj život od válkou zničené Evropy až po dosažení amerického snu, je pro herečku náročným sólem – jde o celovečerní hru bez přestávky. A Maureen Lipman, natočená na scéně Hope Mill Theatre, je ideální interpretkou. Roseiným příběhem si nás přitáhne k tělu, v nejtemnějších chvílích nás téměř provokuje, abychom neodvraceli zrak, a o vteřinu později nás obejme svým skvělým sebeironickým humorem. Herecký výkon i inscenace (s jemným zvukem, hudbou a projekcemi) v citlivé režii Scotta Le Crasse se vyhýbají melodramatu, což výsledek činí o to hypnotičtějším. Další kousek, který bych rád zažil naživo. Přečtěte si moji recenzi.

Samozřejmě je toho mnohem víc. Streamování se stalo pevnou součástí divadelního světa a díky obrovskému dosahu u diváků už pravděpodobně nezmizí! Služba National Theatre at Home byla v těžkých časech záchranným lanem a nyní funguje jako skvělá platforma. Nakladatelství Nick Hern Books zase udržovalo kontakt mezi autory a čtenáři prostřednictvím výborných čtení her, debat, nových publikací a vtipných tweetů. Občas bylo těžké nezapomínat, že prioritou je zůstat v bezpečí, zdraví a vydržet to, dokud se nebudeme moci znovu sejít. Musíme věřit, že se věci zlepší – do roku 2021 vám přeji jen to nejlepší.