RECENZE: Vánoční koleda, LMTO, Lyceum Theatre ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje koncertní provedení Vánoční koledy v podání London Musical Theatre Orchestra s Griffem Rhys Jonesem v hlavní roli v londýnském Lyceum Theatre.

Obsazení Vánoční koledy. A Christmas Carol Lyceum Theatre

17. prosince 2018

5 hvězdiček

Spectakulární sváteční nabídka tělesa London Musical Theatre Orchestra se rychle stává oblíbenou stálicí vánoční sezóny. Letos již potřetí zavítala do této nádherné budovy od Bertieho Crewa s krátkou sérií tří vystoupení.  U zrodu byla řada známých tváří, ačkoliv v roli Skrblíka se nově představil Griff Rhys Jones.  Skutečnou hvězdou večera však byl senzační orchestr – a skvělý sbor – pod taktovkou britského mistra tohoto díla, Freddieho Tapnera. Ten nám nabídl dosud nejlepší podání hudebně nejpropracovanější a nejkomplexnější populární kompozice Alana Menkena, za což si jeho soubor od téměř zaplněného hlediště vysloužil dvojité ovace vestoje.  To znamenalo zajímavý posun v těžišti show, které doposud – naprosto úžasně – patřilo předchozímu představiteli hlavní role, Robertu Lindsaymu.

Miriam-Teak Lee

Tento kontrast je osvěžující.  Zatímco Lindsay dokáže ovládnout obrovský prostor pouhým pohledem a svým klidem vytváří až sopečné napětí kombinující hrozbu s výsměchem, Jones nás bere na niternější, lidštější cestu. Jeho Ebenezer je neklidnější a nejistější postavou, než jsme zvyklí; snaží se pohřbít v práci a marně uniknout démonům, kteří ho pronásledují.  Jonesův přístup sympaticky umožňuje komornější interakci s ostatními postavami.

Jeremy Secomb a Griff Rhys Jones ve Vánoční koledě

Prvním, kdo z tohoto pojetí v obratné režii Shauna Kerrisona těžil, byl Jeremy Secomb. Ten coby děsivý Jacob Marley předvedl ohromující hlasový výkon, kdy se chopil každé noty s verdiovským nasazením a energií.  A dovolte mi vyzdvihnout krátký okamžik slávy Matthewa McDonalda v roli pana Smythea: byl vybrán ze sboru pro tuto krátkou scénu a proměnil ji v naprostou senzaci s úžasnými výškami, které v paměti doznívají ještě dlouho poté.  Bob Cratchit v podání Davida Huntera byl vřelý, sympatický a velmi moderní; ve všem, co dělal, byla cítit velká přirozenost a záměrné vyhýbání se jakémukoli náznaku melodramatu.  Caroline Sheen mu byla coby manželka (a také Skrblíkova matka) dokonalou partnerkou.  A Tobias Ungleson si získal všechna srdce jako Malý Tim, zazpívaný brilantně a s dokonalou čistotou, po boku sladké Marthy Cratchitové v podání Anayi Patel.

David Hunter jako Bob Cratchit a Anaya Patel ve Vánoční koledě

Rosemary Ashe nemá ve svých dvou malých rolích hospodyně paní Mopsové a paní Fezziwigové mnoho příležitostí ke zpěvu, ale páni, každá její slabika měla svou váhu.  Nicolas Colicos v rolích Beadleho, pana Fezziwiga a Starého Joea dostal větší prostor a využil ho k vytvoření široké škály charakterů, zejména v jeho závěrečné, vokálně strhující inkarnaci.  Jon Tarcy měl více práce jako Skrblíkův synovec Fred a Lucie Jones, jejíž hlas byl v úžasně uvolněné formě, ztvárnila jeho choť (a další role) jako odvážnou postavu v marianneovském stylu: Dickens sex často přehlíží, ale byl příliš dobrým spisovatelem, než aby tak mocnou sílu zcela vynechal.  Na takových koncertních akcích je úžasné sledovat, jak se zpěváci prezentují: příkladem za všechny je neobyčejný úkaz Miriam-Teak Lee. Ta vytvořila sošného Ducha minulých Vánoc v pozoruhodné slonovinové róbě s úžasnými průsvitnými rukávy, které dovedně využívala. Její zpěv – i držení těla – byly stejně dramatické, přičemž moderní sestřih ji pevně propojoval s dneškem.

Obsazení LMTO A Christmas Carol 2018.

Divadelní teplota stoupla ještě víc na začátku druhého dějství, kdy jsme se setkali s Duchem přítomných Vánoc. Toto strhující číslo, jakýsi menkenovský „Spirit of Life“, vedl medovým hlasem Cedric Neal ve své nejrozpustilejší formě – a v bílém obleku.  Ačkoliv zaplněné jeviště Lycea (a že je velké) nedovolovalo příliš pohybu, Kerrisonovi se přesto podařilo toto číslo, stejně jako mnoho dalších, oživit právě takovou mírou „pohybu“, aby nám připomněl, že tato show je zpívanou a tančenou podívanou. Původně byla autory (textařka Lynne Ahrens, autor libreta a režisér Mike Ockrent a původní choreografka Susan Stroman) navržena tak, aby v období Vánoc na několik týdnů zaplnila newyorskou Madison Square Garden.

Skutečným zdrojem nadšení však byla úchvatná hudba.  Orchestrace Michaela Starobina čerpají (štědře, ale vždy velmi inteligentně) z velké symfonické tradice západní hudby. Hned od předehry, jiskřivě svěží kreace s tak jemnými přechody a modulacemi, nám snad svou teatrální bohatostí textur a smyslným požitkem z nástrojových barev připomene Rimského-Korsakova.  Stejná špičková hudební kvalita pokračuje bez přerušení po většinu více než dvouhodinového představení – téměř nenajdete okamžik bez doprovodné hudby – přičemž i jednoduchým pasážím podkresu dodává originalitu a specifičnost dokonale zvolená barva a rejstřík nástrojů.  V této verzi příběhu orchestr a vrstevnaté ansámbly vítaným způsobem oživují Dickensovu bohatou, detailní prózu a skládají obraz celého světa, který se před námi rodí.

Mike Robertson vše osvítil k naprosté dokonalosti a s krásnou precizností a péčí zvládl přechody mezi scénami i náladami.  Nick Lidster a Avgoustos Psillas (za Autograph Sound) předvedli stejné kouzlo s ozvučením.  Hudebnímu týmu asistovala AMD Geddy Stringer.  Poslední slovo však musí patřit drzému humoru Mikeyho Impiazziho, který – možná více než kdokoli jiný – připomněl, že toto je Dickensova oslava a poděkování pravému duchu Vánoc, duchu hravých dětí.  A o tom to celé je, že?

WEBOVÉ STRÁNKY LONDON MUSICAL THEATRE ORCHESTRA