RECENZE: Bakersfield Mist, Duchess Theatre ✭✭✭

Bakersfield Mist

Duchess Theatre

25. června 2014

3 hvězdičky

Je, myslím, poměrně nesporné, že jakékoli umělecké dílo v jakékoli formě může u těch, kteří ho sledují, vyvolat různé reakce. Lidé se na věci dívají odlišně. Jediným příkladem umění napříč všemi žánry – malířstvím, zpěvem, herectvím, instrumentální hudbou, literaturou, sochařstvím, tancem, čímkoli – na kterém panuje všeobecná shoda, se zdá být Michelangelova nádherná socha Davida, dílo, které člověku mění pohled na svět i na život samotný.

David stranou, právě tyto odlišné perspektivy udržují umění ve všech jeho formách naživu. Kritici mohou přitáhnout pozornost k dílům, která by jinak zůstala nepovšimnuta. Nebo je mohou zničit.

Mnoho umělců se za svého života nedočkalo slávy a obdivu, kterému se těší posmrtně. Částečně, možná i převážně, je to proto, že tehdejším odborníkům, kritikům či elitám se jejich práce nelíbila, nerozuměli jí nebo ji nedokázali ocenit – a nebáli se to říct. A veřejnost s nimi souhlasila.

Právě tato myšlenka moci, relevance a dopadu odborného názoru na umělecké záležitosti a důsledky takového úsudku pro danou věc, leží v jádru hry Stephena Sachse „Bakersfield Mist“. Ta se nyní hraje v divadle Duchess Theatre ve své britské premiéře pod režijním vedením Polly Teale.

Kathleen Turner hraje Maude, téměř švorcovou nezaměstnanou vdovu žijící v karavanu kdesi v Kalifornii, která v sekáči koupila obraz za tři dolary. Věří, že jí obraz seslal osud a že jde o neobjevené nebo ztracené mistrovské dílo Jacksona Pollocka.

Zaplatí tedy znalci umění Lionelovi v podání Iana McDiarmida, aby její nález prozkoumal a potvrdil jeho autentičnost. Lionel je samolibý, upjatý, povýšený a arogantní tvor z newyorského uměleckého světa, který byl skandálně vyhozen poté, co zakoupil řeckou sochu, o níž si myslel, že zosobňuje dokonalost „areté“ – jeho správní rada ji však považovala za drahý padělek, přestože ji dodnes vystavují platícím návštěvníkům.

Lionel se prostě nemůže smířit s tím, že by se významný Pollock mohl nacházet v kempu v Kalifornii. Posoudí obraz během chvilky, což má být jeho „odborná expertíza“, a prohlásí jej za falzifikát. Maude se však nevzdává a předkládá celkem přesvědčivé indicie svědčící o tom, že za dílem stojí Pollockova ruka. Lionel, zaslepený svým zběžným rozsudkem experta, se však nenechá zviklat.

Po sérii výměn názorů, která zahrnuje zápas s impozantním řezbářským nožem, matný pokus o svádění a trochu zpytování svědomí, Lionel prchá. Obraz je odsouzen k životu padělku, i když takového, za který je zámořský miliardář ochoten zaplatit dva miliony dolarů.

Maude ale prodat nechce – věří v ten obraz a v závěru hry, kdy se venku začíná stmívat, vidíme kousek světla, ve kterém své dílo vnímá ona.

Jsou Maudeiny důvody, proč považuje obraz za skutečného Pollocka, o nic víc nebo méně přesvědčivé než Lionelova absolutní jistota, že jeho znalecký pohled je správný? A záleží na tom vůbec? Spočívá síla a krása v díle samotném, nebo v tom, kdo ho vytvořil? Stává se obraz umělecky významným ne kvůli tomu, čím je nebo jak působí na diváka, ale kvůli jménu domnělého autora? Zvláště když si ani jedna strana nemůže být jistá bez rozumných pochybností.

To jsou zásadní a fascinující otázky. Leží v jádru nekonečných debat o tom, zda William Shakespeare skutečně napsal všechny hry, které jsou mu připisovány. Na tom záleží.

Na Sachsově hře však nikoliv. Je příliš dlouhá, příliš těžkopádná a příliš se bere vážně. Je tu možná 40 minut dobrého materiálu, který by bez zbytečných příkras mohl vytvořit zajímavý divadelní zážitek.

Sachs však na samotné jádro příběhu vylil kýble sentimentální vaty o minulosti Maude a Lionela, takže divákovi zbyla divadelní obdoba velké mísy plné mdlé omáčky, ve které plavou dvě chutné masové kuličky. Američané mají sice nekonečnou zálibu v hlasitém sebeanalýzování a sebeospravedlňování, ale není nutné ani přínosné, aby se tomuto sklonu Maude nebo Lionel oddávali tak úmorne a všeobjímajícím způsobem, jako je tomu zde.

Jako první masová kulička je Maude v podání Kathleen Turner zážitek – je to sousto chutné, pikantní, drsné, ale poctivě připravené z prvotřídních surovin. Jako kříženec Beatrice Arthur a Roseanne Barr, s kapkou drsnosti vězeňské dozorkyně, je Turnerové vitální a šťavnatá Maude radost sledovat. Svou roli hraje s vervou a chutí, její postava je zapamatovatelná a opravdová. Její chraplák je dokonalý pro Maudeino nadávání a plivání jedu, a její živočišná fyzička je naprosto přesná. Neustále cítíme její pátravou mysl, unavenou životním marasmem, ale schopnou překvapit – jako v momentu s otiskem prstu à la Hercule Poirot nebo v bravurním finále souboje s nožem.

Pokud jde o druhou masovou kuličku, Ian McDiarmid nepředvádí výkon stejné kvality ani konzistence; je to postava poněkud rozbitá, špatně poskládaná (víte, že je to masová kulička jen proto, že vám to pořád říká) a jen občas se v ní objeví střípky skutečného člověka. Celkový dojem je však překombinovaný a bez chuti. McDiarmid umí být ve správné roli úžasný, ale tohle není ten případ. Příliš „hraje“ a nikdy nemáte pocit, že by Lionel byl skutečný nebo konzistentní. Částečně za to může scénář, ale většinou samotný projev.

V programu je fotka McDiarmida ze zkoušky, kde má ve tváři výraz zmateného nepochopení smíšeného se zaraženým rozhořčením. Popisek by mohl znít „Co to k***a je?“. A to v podstatě shrnuje jeho pojetí. Není to úplně špatné, je to jen jako „sweet and sour“. McDiarmidův monolog o slávě Pollocka a jeho způsobu práce je skvělý, stejně jako jeho pozoruhodné vzpomínání na objev řecké sochy a koncept arété. Ostatní promluvy o jeho životě a mindrácích však patří spíše do mýdlové opery a s těmi lepšími momenty neladí.

Jako šéfkuchařka by se Polly Teale měla vrátit do kuchyně. Ingredience jsou dobré, ale menu potřebuje prořezat. Zkraťte Sachsovu nabubřelou hru a možná se vyloupne něco skutečně hodnotného.

Nutno dodat, že vizuální stránka je vynikající: scéna Toma Pipera je přesná a ponurá, věrně vykresluje Maudein nuzný život v přívěsu. A osvětlení Olivera Fenwicka je v kritické závěrečné scéně prostě kouzelné.

Stojí to však za vidění hlavně kvůli výkonu Kathleen Turner.

Rezervovat vstupenky na Bakersfield Mist