RECENZE: Damn Yankees, Landor Theatre ✭✭✭

Damn Yankees. Foto: Roy Tan Damn Yankees Landor Theatre 12. října 2014 3 hvězdy

Uvést v dnešní době muzikál Damn Yankees v Londýně je nelehký úkol. Zaprvé, jeho jádrem je pro nás Brity poněkud nepochopitelná láska k baseballu. Zadruhé, i když se odehrává v zdánlivě realistických 50. letech, příběh je moderním zpracováním legendy o Faustovi a nechybí v něm stvůry z pekel ani magické úkazy. A zatřetí, onen „lechtivý“ prvek, který musel být při premiéře na Broadwayi v roce 1955 pořádně provokativní, byl už dávno překonán sexuální revolucí let šedesátých a desetiletí následujících.

V divadle Landor Theatre je nyní k vidění nová inscenace Damn Yankees v režii nápaditého a energického Roberta McWhira. Ten se snaží vrozené potíže kusu obejít u2013 i přes omezený rozpočet u2013 pomocí šarmu, rozverné zábavy a pořádné dávky jemného výsměchu.

Příběh je to vskutku bláznivý. Stárnoucího obézního fanouška baseballu navštíví ďábel a nabídne mu výměnu duše za možnost změnit osud jeho milovaného, leč věčně prohrávajícího týmu. Slovo dá slovo, fanoušek omládne o desítky let, získá skvělou fyzičku a nevídaný baseballový talent. Připojí se ke svému dříve neschopnému favorizovanému týmu a díky dovednostem od ďábla ho vytáhne až na vrchol. Mezitím ďábel povolá svou nejlepší svůdkyni Lolu z jejího tanečního angažmá v pekle a vyšle ji, aby fanouška svedla. Cílem je, aby zapomněl na svůj skutečný život i manželku a jeho duše tak propadla peklu navždy. Síla pravé lásky mezi fanouškem a jeho ženou je však mocnější u2013 ďábel je poražen, tým vyhrává a fanoušek se vrací do své původní podoby. Ano, láska a baseball dokážou porazit i samotného satana.

Naštěstí je poněkud slabší libreto (George Abbott a Douglass Wallop) podpořeno zatraceně dobrou hudbou a texty Richarda Adlera a Jerryho Rosse. Právě z tohoto kusu pochází obrovský hit „Heart“. Najdeme tu i několik krásných balad a také dvě dechberoucí čísla pro svůdnici Lolu: „A Little Brains, A Little Talent“ a „Whatever Lola Wants“.

Vzhledem k velikosti Landoru není vždy snadné dosáhnout rovnováhy mezi hudebníky a sólisty. Malý ansámbl pod vedením Michaela Webborna si tuto potřebu občas neuvědomuje tolik, kolik by bylo záhodno, zejména když zpívají ženy. Trocha více citu v tomto směru by přinesla své ovoce.

Překvapivým trumfem této produkce je Robbie Ou2019Reilly, jehož svěží a poutavá choreografie celou inscenaci oživuje a dodává jí u2013 inu, srdce. Našel způsob, jak do hry vnést trochu té pikantnosti, když pro mladý a urostlý soubor připravil číslo, kde jen v bílých ručnících tančí a s chutí zpívají. A pánové mu dělají čest u2013 je to výstup hodný samotné Gypsy Rose Lee.

V roli ďábelského pana Applegatea byl Jonathan D Ellis ztělesněním úlisného a soptícího pohádkového padoucha; obzvlášť se mi líbil jeho účes ve stylu Lily Munsterové. Ellis, napůl pouliční prodavač zázračných elixírů a napůl šílenec, si krade každou scénu pro sebe a z poněkud strohého scénáře doluje maximum humoru. Jeho velké číslo ve druhém dějství, „Those Were The Good Old Days“, stojí samo o sobě za cenu vstupenky, jak ostatně během výstupu sám poznamenává. Ukázal se také jako mistr improvizace, když si nemilosrdně podal mladého muže, který udělal tu chybu, že si během probíhající scény (právě s Ellisem) krátil cestu přes jeviště na toaletu.

Poppy Tierney byla jako Lola náležitě smyslná a upejpavá. Zpívala i tančila přesvědčivě a skvěle využila komediální potenciál své postavy v duchu sérií „Carry On“. Ou2019Reilly mohl v jejích číslech možná ještě více posunout hranice a zdůraznit sexuální podtext Loliny mise, ale to je jen drobná výtka. Tierney dovedně ukázala rozporuplnost Loly, a když se nakonec obrátila proti ďáblovi, působilo to díky jejímu předchozímu výkonu naprosto věrohodně.

Čerstvý absolvent Alex Lodge v roli Joea Hardyho, fanouška, který upsal duši ďáblovi, má všechny předpoklady pro skvělého muzikálového hrdinu: dobře vypadá, vyzařuje charisma a má krásný hlas. V této fázi své kariéry by byl ideálním Mariusem v Bídnících. Joe ale není Marius u2013 je to muž, který už něco zažil a který baseball miluje natolik, že za něj položí život (i duši). Je to člověk s životní zkušeností.

Lodge se role zhostil se ctí, ale zdá se, že si na jevišti ještě dostatečně nevěří, aby více riskoval, nechal se strhnout a při zpěvu se o sebe pořádně opřel. Je to škoda, protože je v něm vidět velký talent a s trochou jistoty a lepší technikou z něj bude fenomenální interpret.

Jeho tichý zpěv byl obzvláště vydařený, ale chyběla mi větší chemie mezi ním a Lolou, nebo jím a jeho ženou Meg (Nova Skipp). Velká část tíhy představení leží právě na Joeu Hardym a klíč k úspěchu tkví v jeho interakcích u2013 s manželkou, baseballovými parťáky, Lolou i ďáblem. Lodge většinu toho zvládá výborně a tvoří páteř celé inscenace.

Dobrou práci odvádějí také Tony Stansfield, Leah Pinney a Sophie May Whitfield. Pánská company jako celek dře s obrovským nasazením, ale vyčnívají zejména Kiel Payton (toho se vyplatí sledovat) a Barnaby Hughes. Zvláštní uznání si zaslouží Ben Sell a Sam Stones, jejichž účesy by si zasloužily vlastní děkovačku.

Program o scénografii mlčí, takže ji měl zřejmě na starosti sám McWhir. Je jako vždy důmyslná u2013 dostupný prostor využívá efektivně a barevně. Kostýmy jsou zábavné a šik. Světelný design Richarda Lamberta zážitek skutečně umocňuje; vždy je osvěžující vidět světlaře, který se nebojí pracovat s humorem i skrze osvětlení.

Podobně jako Union Theatre, i Landor nadále přiváží do Londýna nové nebo opomíjené muzikály a zároveň rozvíjí talenty čerstvých absolventů. Pokud Damn Yankees neznáte, nebo i pokud ano, zaskočte do Landoru u2013 je tam rozhodně co obdivovat.