RECENZE: Dixon and Daughters, National Theatre ✭✭✭✭

Paul T Davies recenzuje inscenaci Dixon and Daughters, hru Deborah Bruce, která se uvádí v National Theatre.

Obsazení hry Dixon and Daughters. Foto: Helen Murray Dixon and Daughters.

National Theatre.

25. dubna 2023

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Domy mohou uchovávat vzpomínky, z nichž ne všechny vidíme přes nostalgický filtr. V den, kdy Mary propustí z vězení a dcera Bernie ji přiveze domů, nechce Mary nic jiného než se vyspat ve vlastní posteli. Jenže v ní teď spí další dcera, Julie, což Mary rozzuří (hned od začátku se ptáme proč). A pak je tu hostinský pokoj, do kterého žádná z žen nechce vstoupit. Autorka Deborah Bruce mistrně odsouvá odpovědi na vedlejší kolej, dokud nevyjde najevo šokující zneužívání, kterého se Dixon dopouštěl na svých dcerách a manželce. Zlom přichází hlavně skrze postavu Briany (dříve Tiny), jejíž obvinění otce vedla k soudnímu procesu, v němž Mary křivě svědčila, za což si odpykala trest. Soubor Clean Break, který pracuje s ženami se zkušeností z vězení nebo s těmi, které byly ohroženy trestním systémem, vytvořil poutavé dílo, které tepe hněvem, a přesto je protkáno břitkým humorem, jenž ženám pomáhá přežít.

Liz White, Yazmin Kayani a Alison Fitzjohn. Foto: Helen Murray

Scénografka Kat Heath ponechává tajemství ve stínech, na které občas ostře dopadá světlo. Přemýšlel jsem však, zda nebudou mít diváci v pravé části hlediště problém s viditelností, protože děj v Maryině ložnici se odehrává vysoko a úplně vlevo. Také mi přišlo, že oslepující světla a práskání dveřmi při časových skocích působilo trochu melodramaticky v kontrastu s naturalistickým herectvím tohoto silného ansámblu. Brid Brennan v roli Mary skvěle zachycuje její ocelovou vůli a hradby, které si kolem sebe postavila. Uvěznila sama sebe v popírání činů násilnického manžela a hlubokých šrámů, které po něm zůstaly. Scéna, kdy konečně přizná jeho zneužívání a nechá vyplout svůj smutek na povrch, je srdceryvná. Alison Fitzjohn je jako Briana živel – je odhodlaná vynést vše na světlo, odříkává internetové floskule a motivační citáty, a přesto má její výkon hloubku, díky níž nepůsobí jen jako komická figurka. Odsune pohovku, aby odhalila krev ze svého dětství zažranou do koberce, což symbolicky osvětlí celou situaci. Andrea Lowe je dojemně křehká jako alkoholička Julie, která sama skrývá modřiny od násilnického partnera; Liz White září coby mučednická, spořádaná a stabilní Bernie a Yazmin Kayani v roli její dcery Elly je zdrcená uvědoměním si skutečné hrůzy rodinné historie. Obsazení doplňuje Rosy Sterling jako propuštěná vězeňkyně Leigh, které se Mary ujala. I když je Leigh jasným dějovým nástrojem k vyvolávání otázek a odpovědí, její energický výkon odhaluje nedostatky v systému podpory pro lidi po propuštění z výkonu trestu.

Foto: Helen Murray

Ve chvíli, kdy se každá z žen vyznává z toho, jak byla ovládána muži (Ella chce odejít z univerzity kvůli slizkému vyučujícímu a jeho nevhodným návrhům), sklouzává hra až příliš okatě k doslovnosti. Také humor občas v sousedství tak vážného tématu působí nepatřičně, i když je jasné, že ho ženy používají jako obranný mechanismus. Jak ale píše Helena Kennedy QC vYNIKAJÍCÍM článku v programu, misogynie je způsob myšlení a její normalizace je v této svižné a hluboce působivé hře podána velmi přesvědčivě. Inscenace končí prostým, ale mocným aktem vykoupení, a právě tyto momenty dělají z představení nezapomenutelný zážitek.