RECENZE: Evita v divadle Dominion Theatre ✭

Evita Dominion Theatre 20. září 2014 1 hvězdička Dominion Theatre prošlo rozsáhlou a citlivou rekonstrukcí. Je naprosto úchvatné a v každém detailu evokuje atmosféru broadwayského Palace Theatre naproti Times Square. Právě teď si zde za „královskou“ sumu 67,50 liber můžete pořídit místo v přízemí (nikoliv v prémiové zóně) na obnovené nastudování muzikálového hitu Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice z roku 1978 Evita, tentokrát v režii Boba Thomsona a Billa Kenwrighta.

Vstupte však jen na vlastní nebezpečí.

Za mě se jedná o nejhorší produkci muzikálu, jakou jsem kdy na West Endu viděl. Člověk při ní začne s láskou vzpomínat i na takové propadáky jako Too Close to the Sun.

Představte si, pokud můžete, že jste malé dítě a čtete si svou oblíbenou knížku na babiččiným dvorku, na tom nejbezpečnějším místě na světě. Náhle všude kolem vybuchují granáty a útočí na vás zvukové vlny, které vám drtí mozek a rezonují až v konečcích prstů u nohou s intenzitou, která nepolevuje a mohla by lámat skály. Zároveň se vaše babička – někdo, koho jste léta milovali a obdivovali, koho jste sledovali, jak zraje do ušlechtilé krásy – promění v někoho, koho nepoznáváte. Je ostřejší, zatrpklejší, bez špetky vkusu, grácie či jemnosti, nesnesitelně plochá a vyzařující čiré zoufalství. A ve stejnou chvíli máte pocit, že se boříte do tekutého písku, nemůžete dýchat, a když se o to pokusíte, je to jen proto, že nemůžete mluvit a výdech je to jediné, čeho jste schopni. Jako by vás pohltilo samotné peklo a nechtělo pustit.

Pokud si tohle dokážete představit, nemusíte tuhle novou Evitu vidět. Přesně takové pocity totiž vyvolává.

Po hudební stránce je to naprosté suterénní nezvládnutí látky. Orchestrace v tomto prostoru zní plechově a triviálně; téměř nikdo nezpívá čistě a s frázováním – vyprávění příběhu skrze hudbu zde neexistuje. Všechno je ve forte, většinou dokonce v trojitém forte. Jako hudební režisér je uveden David Steadman – na základě tohoto výkonu by mu měla být okamžitě odebrána taktovka a on sám vyslán pět gregoriánský chorál na neobydlený islandský ostrov. Zvukový design Dana Samsona jen umocňuje tenhle sluchový teror. Zpěváci řvou a zvuková aparatura je pak ještě nadměrně zesiluje. Je to groteskní a děsivé zároveň.

Poslouchat takto zmasakrovanou geniální partituru je prosté mučení. Waterboarding by byl proti tomuhle procházkou růžovým sadem.

Až ve druhém dějství, v písni Rainbow Tour, se konečně ozvou mužské hlasy s barvou, timbrem, výrazem a jasným frázováním, kde máte pocit, že zpěváci rozumějí textu a snaží se předat emoci, která pod ním leží. Tito dva, Joel Elferink a Joe Maxwell, hrají ministry; nejsou to hlavní role. (Abych byl spravedlivý, Elferink měl sólovou linku už dříve, kde rovněž ukázal své kvality). Žádná z hlavních hvězd jim nesahá ani po kotníky a je s podivem, proč Elferink nehraje Cheho.

Protože Cheho hraje Marti Pellow a na jeho výkonu není přijatelného vůbec nic. Neustále intonuje mimo, jeho zpěv postrádá sílu i styl, a jeho interpretace slova „lakonický“ v praxi znamená jen to, že si plete ležérnost s naprostou pěveckou neschopností. Hlasově předvádí cosi mezi kvičením a potlačovaným šansonem, což rve uši a zaručuje, že textu není rozumět ani slovo.

Jako Perón je Matthew Cammelle naprosto bezvýrazný jako kus dřeva. V jeho podání není nic lstivého, politického, vypočítavého, ba ani živého. Ano, občas vystřihne silný tón, ale Perón je role, která vyžaduje nadaného herce, nejen zpěváka.

Ben Forster má sice působivý hlas, ale jako Magaldi jede celou dobu v jedné rovině a jeho projev připomíná spíše předvádění se v X-Factoru než muzikálové herectví. To, co mohlo být skvělé, je tudíž jen tupé. S pořádným režisérským vedením mohl být působivým Magaldim.

Sarah McNicholas má sladký hlas a díky písni Another Suitcase In Another Hall se postará o nejlepší moment večera. Ale „nejlepší“ zde neznamená „dobré“. McNicholas působí zcela odtrženě od dramatu dané chvíle i od emocí, které píseň nesou – je to jen další X-Factor momentka.

Madalena Alberto není herečka, což definuje její pojetí Evy. Nepomáhá jí ani křečovitý režisérský přístup bez špetky vášně. I kdybyste nevěděli, že Eva zemřela na rakovinu děložního čípku, po tomhle představení by vám to bylo jasné, kolik okatých a neohrabaných narážek na tento osud musí Alberto předvádět. Nejde jen o přehrávání, ale o absenci jiskry, šarmu a schopnosti svádět. Naprosto postrádá ono vyzařování hvězdy, které musí Eva mít v každém gestu.

Hlas Madaleny Alberto je skvělý ve výškách, ale tam to končí; spodní a střední polohy, ve kterých je napsána velká část partitury a které mají ukázat Evinu mnohovrstevnatost a podmanivost, jsou prostě slabé a ona není schopna jemnější barvy hlasu. Pokud musíte v písni Rainbow High recitovat místo zpěvu jako Rex Harrison, jste ve špatném kuse. A kdy se naposledy stalo, že by u produkce Evity nikdo ani nezatleskal po Don't Cry For Me Argentina, ačkoliv byla inscenována tak, aby si o potlesk dvakrát řekla? Uječený projev z nikoho Evitu neudělá.

Ensemble dře na maximum a vypadá dobře. Choreografii Billa Deamera zvládají s přehledem, a to i v pasážích, které jsou vyloženě hloupé. Nejsou ale slyšet jinak než jako zvuková stěna, což je spíše chyba režie a zvukaře než jich samotných. Artikulace zjevně režijní tým vůbec nezajímala.

I když scéna ani kostýmy nejsou nijak originální či invenční, Matthew Wright si zaslouží plný počet bodů za to, že ohlídal ty aspekty inscenace, které jsou nejprofesionálnější. Světelný design Marka Howetta je rovněž vynikající.

Režie a samotná koncepce tohoto kusu se vymyká vší víře. Jako celek to působí jako dílo žáků základní školy, kteří se snaží tvořit muzikál ve svém druhém jazyce. Che v jednu chvíli v písni Rainbow High zmíní „brakové divadlo“ a celkově to působí, že tato fráze byla pro Thomsona a Kenwrighta hlavním inspiračním zdrojem. Pokud ano, trefili se do černého.

Podotýkám, že diváci odměnili obsazení potleskem vestoje a hlasitě jásali zejména pro Forstera a Pellowa, a viditelně si užili i Alberto. Ovšem stejné množství lidí o přestávce z divadla prchlo. Šlo o ty, co o Evitě nic nevěděli, a ty, co věděli až moc? Možná.

Kdyby se mě dnes ráno někdo zeptal, zda existuje produkce muzikálu Andrewa Lloyda Webbera, kvůli které bych zatoužil vidět raději i propadák Stephen Ward, vysmál bych se mu. Tato inscenace Evity mě však vyvedla z omylu.