RECENZE: Falstaff, Arcola Theatre ✭✭✭✭✭

Falstaff

Arcola Studio 1

18/08/15

5 hvězdiček

„Lidé se mýlí, když říkají, že opera už není to, co bývala. Ona je přesně to, co bývala. A právě v tom je ten problém.“ Noël Coward Když se jednou novinář na sklonku Verdiho života zeptal na jeho teorii divadla, odpověděl jednoduše: „Plné divadlo“. Rád bych si myslel, že by byl nadmíru spokojen s výkonem i vyprodaným hledištěm při uvádění své poslední opery Falstaff (1893) v podání souboru Fulham Opera. Verdi nebyl teoretik, ale divadelník z praxe, a tato inscenace se nesla přesně v tomto duchu – k léty prověřenému dílu přistupovala s plným respektem k hudebním hodnotám, ale zároveň byla otevřená novým režijním konceptům, které lákají nové publikum. To je nezbytné zejména u komedií s konkrétním historickým zasazením. Po Monty Pythonech a Černé zmiji už zkrátka nelze tento typ opery uvádět v dobových kostýmech a nařasených kalhotách bez ironického nadhledu. Je proto v mnoha ohledech mnohem lepší vyjmout ji z historického kontextu a zasadit ji do jiné éry, nebo do současných reálií – jako v tomto případě, kdy se z příběhu stává něco jako Veselé paničky z předměstí. Výsledek je jedním z nejlepších důkazů smysluplnosti festivalu Grimeborn v letošní sezóně a skvělou odpovědí na Cowardův citát v úvodu této recenze.

Studio 1 v Arcole může být oříškem: hlavní hrací plocha je poměrně malá, zvlášť když musíte udělat místo i pro hudebníky; a pokud se hodně děje odehrává v nadvýšeném podkrovním prostoru, pak minimálně třetina publika uvidí jen omezenou část scény. Prvním kladem této vynikající inscenace je, že využívá prostor divadla velmi efektivně a zároveň minimalizuje jeho omezení.

Pohyb postav, ať už jednotlivců nebo skupin, má v sobě plynulost, která vypovídá o zkušenostech a flexibilitě režisérky Daisy Evans. Skvělý Bardolfo (Oliver Brignall) a Pistola (Antoine Salmon) pobíhají po lávkách mezi diváky a srší neutuchající energií, přičemž si zachovávají naprostou vokální jistotu. Kolem jediného pevného bodu – baru u Hostince U Podvazku – se nábytek a rekvizity lehce střídají tak, že je vždy dostatek prostoru pro akci. Je tu také mnohem více tance než obvykle. Nikdy jsem o této opeře nepřemýšlel jako o kusu s choreografickým potenciálem, ale teď už si mnohé scény bez těchto obrazů nevybavím – Falstaffovo lehkonohé vzpomínání na mládí v roli pážete a finále třetího dějství ve stylu diskotéky jsou jen dva příklady za všechny.

Strhující tempo je o to důležitější, že se tvůrčí tým rozhodl spojit první dvě dějství dohromady, což znamená velmi dlouhou první polovinu trvající zhruba 100 minut. Že uteče tak rychle a zanechá takový dojem, je zásluhou celého obsazení, ale především klavíristy Jonathana Musgravea, který se na závěr večera dočkal zasloužených ovací. Korepetitorům se stále nedostává takového uznání, jaké si zaslouží, přitom si lze jen těžko představit, jak by se Grimeborn bez nich obešel. Původně jsem byl skeptický, jak bude tato opera znít bez oněch mistrných orchestrálních barev, kterými ji Verdi obdařil. Ovšem Musgraveův cit pro barvu a jeho bravurní technika nám všem daly zapomenout na to, že posloucháme klavírní výtah. Základem úspěchu byly úderné tempa, střídaná s momenty klidu a širokou dynamickou škálou. Hudební nastudování Bena Woodwarda dalo zpěvákům směr, ale Musgrave jim po celý večer poskytoval nezbytnou jistotu.

Inscenovat tuto operu není snadné. Zpěváci musí být i prvotřídními herci a zvládat složité vokální party v pohybu. Hudebně je to dílo mimořádně zhuštěné. Nádherné melodie kolem vás prosviští jen jednou a ukazují celou šíři Verdiho pozdního stylu. Jsme zvyklí, že nám skladatelé dávají spoustu příležitostí slyšet motivy opakovaně v různých podobách, abychom si vychutnali jejich bohatost. Tady ne. Skoro nic se neopakuje, což některé kritiky vede k mylnému názoru, že opera postrádá melodii – což je naprostý nesmysl. Zpěváci tedy musí dokázat prodat melodii hned napoprvé a přitom působit naprosto přirozeně. To je nelehký úkol, který ale tento soubor splnil na jedničku.

V obsazení není slabého článku a z celého ansámblu vyzařuje uvolněné sebevědomí, které značí, že jsou si všichni technicky jistí a naladění na stejnou vlnu, takže se na jevišti prostě baví. Keel Watson je pro roli Falstaffa jako stvořený. Má obrovský hlas, když je potřeba, a mazaný, šibalsky lehkovážný způsob podvádění, díky kterému v tomhle starém darebákovi vidíte jak podvodníka, tak i sympaťáka. I ty temnější stránky rytířova nitra, které libretista Arrigo Boito šikovně převzal z her o Jindřichu IV., byly podány s citem a intenzitou.

Z dalších mužských rolí vytěžil maximum Oliver Gibbs jako Ford ve své árii o žárlivosti, což je jediná část opery, která se vrací k drásavé tragice Otella; a Roberto Abate v roli mladého milence Fentona prokázal přesně ten typ upřímného romantického zanícení i hravosti, k vystižení své postavy. Komické postavy, jak jsem již zmínil, předčily očekávání a doplňoval je patřičně neotesaný Dr. Cajus v podání Briana Smith-Walterse.

Čtyři ženské představitelky jsou pěvecky výrazné a jako tým skvěle spolupracují. Zejména Catherine Rogers jako Alice Fordová byla hlasově impozantní a stala se přirozenou vůdkyní v komických pletichách. Lindsay Bramley v roli paní Quickly pak naplno využila potenciál k rozpustilostem. Celkově byly tyto výkony mnohem méně upjaté a moralizující, než bývá zvykem. Viděl jsem tyto role už dříve pojaté jako „Zoufalé manželky z Windsoru“, ale v podobě drzých holek v nevkusných modelech působily jako osvěžující změna. Kostýmní výtvarník (v programu neuveden) odvedl skvělou práci při kombinování křiklavých barev s patřičně nevkusnou parádou.

Ne vše je dokonalé. Z nevysvětlitelného důvodu byly titulky k vynikajícímu modernímu překladu libreta promítány tak, že na ně velká část publika neviděla, a shození Falstaffa do koše s prádlem a jeho následné „vymáchání“ v Temži působilo na můj vkus trochu slabě. Ale nevadí: tenhle večer měl v sobě tolik energie a mnohem více skutečného vtipu, než člověk najde v nejedné tradiční produkci, že si zaslouží to nejvyšší uznání.

Foto: Robert Workman

Zjistěte více o festivalu Grimeborn