RECENZE: Follies, National Theatre ✭✭✭✭✭

Obsazení inscenace Follies

National Theatre,

8. září 2017

5 hvězdiček

Rezervujte si vstupenky na Follies

Bláznovství či pošetilost – v angličtině „folly“ – je fascinující koncept: západní mysl provází od filozofických úvah Erasma Rotterdamského přes umělé krajinné stavby zdobící sídla ve Stowe a Stourheadu, Ermenonville či Versailles až po varietní zábavu Paříže konce 19. století. Právě z tohoto kořene čerpá toto epické muzikálové divertimento postavené na fenoménu nákladných a velkolepých broadwayských revuí Florenze Ziegfelda z počátku 20. století.

Josephine Barstow (Heidi), Gemma Page (Sandra), Janie Dee (Phyllis), Geraldine Fitzgerald (Solange), Tracie Bennett (Carlotta) v inscenaci Follies

Je až s podivem, kolik času se strávilo debatami o tom, zda je toto dílo s hudbou a texty Stephena Sondheima a scénářem – nebo alespoň „scénami“ – Jamese Goldmana „skutečným“ muzikálem, nebo jen jakýmsi fascinujícím hybridním selháním. Původní producent Harold Prince jej trefně nazval „dlouho hraným propadákem“. Ačkoliv jsou tyto praktické otázky legitimní, odvádějí pozornost od skutečného sdělení díla, které se točí kolem fiktivního impresária Dimitriho Weismanna. Ten, na rozdíl od slavného „Ziggiho“, jenž zemřel ve třicátých letech, smí žít až do počátku 7ostých let – právě tak dlouho, aby mohl naposledy uzřít zchátralé trosky svého bývalého království, než bude srovnáno se zemí ve prospěch něčeho modernějšího. Pod hroutící se střechu svolává na rozlučkový večírek bývalé hvězdy své společnosti. Je to gesto možná trochu makabrózní a pro okouzlující divadelní svět ne zcela typické. Ale na tom nesejde. Nikdo z přítomných nespěchá s tím, aby nechal realitu narušit náš požitek z této bizarní cukrovinky.

Imelda Staunton jako Sally a Janie Dee jako Phyllis ve Follies

K obsazení mnoha rolí se sešla velkolepá sestava talentů. Janie Dee je oslnivě přesvědčivá v roli sboristky Phyllis, která sice vystoupala do vysokých společenských kruhů, ale nikdy nezapomněla, že každý moment jejího života je – a musí být – představením. V bravurní choreografii Billa Deamera, který jeviště oživuje trefnými a vždy překvapivými tvary a pohyby, se její velké číslo „The Story of Lucy and Jessie“ téměř stává vrcholem celého večera. Její triumf kontrastuje s fádním osudem chuděry Sally, jíž vdechla dobrosrdečný, ale horečnatý život Imelda Staunton. Ta ztratila kontakt s divadelním kouzlem jiným, mnohem obyčejnějším způsobem. Staunton zpívá nejznámější hit show „Losing My Mind“ s komplexní škálou emocí, přičemž nechává svůj hlas sklouznout až do syrového hněvu, zatímco vynikající orchestr Nigela Lilleyho v bohaté orchestraci Jonathana Tunicka (mírně zredukované Joshem Claytonem) s neutuchající vášní touží po navždy ztracené minulosti.

Philip Quast jako Ben Stone ve Follies

Myšlenka paralelních životů, zrcadlových obrazů, kontrastů a zvratů se proplétá celým ansámblem. Dámy tak nacházejí své protějšky v mužích: Phyllis má úspěšného politika Bena, kterému Philip Quast dodává na přitažlivosti i fascinujícím, záměrně úsečném vystupování, i tolik milenců, kolik uzná za vhodné. Sally je oddaná svému manželovi Buddymu, kterému Peter Forbes vtiskl podobu neškodného dobráka, ale ona sama je hnána do mnohem nebezpečnějších vod – v neposlední řadě k manželovi své bývalé kolegyně Phyllis. To se může zdát jako neuvážený krok; vskutku, je to čisté bláznovství, čirá „folly“.

Di Botcher jako Hattie Walker ve Follies

Ostatní postavy na tom nejsou o moc lépe. Racionální a zjevně mnohem úspěšnější Hattie v podání Di Botcher zpívá o nezdolném optimismu osamělé a chudé holky z chóru v „Broadway Baby“, zatímco filmová hvězda Carlotta Campion (Tracie Bennett) nás v doprovodu alkoholu oblažuje výčtem svých mnoha životních bojů v „I'm Still Here“. Každé číslo, a je jich přes dvacet, je víceméně samostatným momentem, v němž postava rozvádí nějaký zásadní aspekt svého života, ať už v přítomnosti, nebo v minulosti. Na scéně se však nepotkávají jen dvě éry; časová pásma generují své vlastní lidi. Jeviště se tak plní defilé nádherně oděných „duchů“ dřívějších já jednotlivých postav. Je to náročný koncept na provedení – jelikož musí zpívat, tančit a tak trochu interagovat s „živými“, táhne to show směrem k úvahám o vlastním já, smrtelnosti, paměti a iluzi. V absenci ústředního bodu má Goldman těžkou práci udržet hru pohromadě, ale vždy se vrhá do nových teritorií, i když se mu nedaří nechat předchozí scény poslušně následovat.

Zizi Strallen jako mladá Phyllis, Alex Young jako mladá Sally, Fred Haid jako mladý Buddy a Adam Rhys-Charles jako mladý Ben ve Follies

Sbor však není všudypřítomný. Někdy tam je, jindy ne, a mně osobně není úplně jasné proč. Na tom ale nesejde, i když to zůstává jednou z velkých záhad tohoto díla: kým tyto postavy skutečně jsou a co proboha v té budově dělají? Na tyto otázky si musíte odpovědět sami, nebo je prostě hodit za hlavu. Obě reakce fungují. Musíte se však do show zapojit jako divák; nemůžete tam jen tak sedět a nechat to po sobě stékat jako sprchu ginu s levandulovou vodou. Občas, jako když skvělá Josephine Barstow – geniálně obsazená jako Heidi Schiller – zpívá pseudorombergovský velký valčík „One More Kiss“ v duetu se svým alter egem (nádherně znějící Alison Langer), všechny nitky děje se spojí a my na pár okamžiků máme pocit, že naprosto chápeme, o čem show je. Pak se kouzlo jako vždy rozplyne, ale zůstává v nás hluboký dojem, že jsme, byť jen na vteřinu, pochopili něco důležitého. A to by mohl být klíč k porozumění celému kusu.

Emily Langham jako mladá Carlotta ve Follies

Zatímco se tato inscenace, stejně jako mnoho jiných Sondheimových mistrovských děl, opakovaně objevuje na jevištích u nás i v USA a její jednotlivé části diváky fascinují, jako celek vždy trápila ty, kteří se z ní snažili udělat „solidní“ muzikálovou zábavu. Nyní, v rozmáchlé režii Dominica Cookea v divadle Olivier, dostává dílo skutečnou šanci postavit nás před hlubší otázky; je mu dovoleno být hrou „ve formě pastiche broadwayského muzikálu“. A tak nás bere na svou pozoruhodnou cestu. Díky monumentální scéně a opulentním kostýmům Vicki Mortimer jeviště ožívá vizemi minulé slávy, které korigují strohé náznaky moderního světa, jenž se chystá vše pohltit: TV kamery, mikrofony, podložky na poznámky. (Ano, točna se pravděpodobně otočí o párkrát víc, než je nutné, ale to se dá vyladit.)

Tracie Bennett jako Carlotta Campion ve Follies

Díky zvuku Paula Groothiuise slyšíme vše báječně jasně a vidíme to v úžasném mixu světel a stínů, které vykouzlila Paule Constable. Je to chytré a řemeslně skvěle odvedené představení. Zatímco se řítíme vstříc nejisté budoucnosti a boříme struktury, které této zemi přinesly největší prosperitu, jakou kdy poznala, měli bychom se zamyslet: až se budeme ohlížet za svou kariérou, dokážeme to s takovým klidem a šmrncem jako tito hrdinové z Follies? Nebo budeme zpívat úplně jiné písně?

Podívejte se na produkční fotografie Follies z National Theatre.

VSTUPENKY NA FOLLIES