RECENZE: Garine, Arcola Theatre ✭✭✭✭

Gariné

Arcola Studio 1

14. 8. 2015

4 hvězdičky

Každoroční operní festival Grimeborn si neklade za cíl pouze představit současnou operu a nové verze klasického repertoáru, ale také připomenout díla kdysi populární a dnes zapomenutá. Gariné je právě takovým kusem a v mnoha ohledech i skutečným unikátem. Jde o rozsáhlou pětitaktovou operetu ze 70. let 19. století, která vznikla v době Carmen (na niž i vtipně odkazuje); tím však povrchní podobnost končí. Skladatelem byl Armén Dikran Čuchadžjan, syn sultánova hodináře a součást kosmopolitního světa Istanbulu poloviny 19. století, kde byl chráněn před rostoucím pronásledováním svých krajanů. Předtím než napsal sérii úspěšných operet a méně úspěšných historických oper, které mu vynesly přezdívky „Orientální Offenbach“ a „Arménský Verdi“, získal v Miláně vynikající hudební vzdělání. Jeho největším hitem byla právě Gariné, tehdy uváděná pod původním, prozaičtějším názvem Prodavač cizrny, která se po několik desetiletí těšila velké popularitě po celé Evropě.

To, co jsme v divadle Arcola slyšeli, se v důležitých ohledech lišilo od originálu. Šlo o poloinscenované provedení, takže velká část původního materiálu byla vyškrtnuta. Místo orchestru nás doprovázel klavír, na nějž s obdivuhodnou jemností a elánem hrál Kelvin Thomson. Je tedy nemožné přímo hodnotit skladatelovo věhlasné umění orchestrace. Nové libreto i překlad pocházejí od Geralda Papasiana, režiséra a hybné síly celého podniku. Ten také do značně upraveného děje vložil vypravěčské shrnutí, aby zajistil kontinuitu příběhu.

Hudebně má toto dílo nesmírný půvab, ačkoliv kdybych ho slyšel „naslepo“, spíše než vliv Offenbacha a Verdiho bych hádal Rossiniho či Gilberta a Sullivana! Dlouhé sborové pasáže ve valčíkovém nebo kvadrilovém tempu střídají árie, které dávají vyniknout hlasům hlavních hrdinů v hudbě, jež je sice náročná, ale nikoliv samoúčelně virtuózní. Melodie mají nasládlost a lidovou dikci poukazující na arménské kořeny, doprovody však generují energický arpeggiovaný ráz s občasnými harmonickými výboji, které naznačují, jak atraktivně a sofistikovaně by tato hudba zněla s orchestrálním pozadím. Jinak nepůsobí jako vyloženě orientalistické dílo, alespoň ne po zvukové stránce – jde spíše o velmi kompetentní operetu v tehdejším hlavním evropském stylu. Možná je to jen můj kulturní odhad, ale chvílemi se mi zdálo, že Piráti z Penzance nejsou tak daleko (což rozhodně není špatně).

Dramaticky není tento příběh o nic lepší ani horší než řada jiných nepravděpodobných romantických zápletek ze světa operety. Děj se točí kolem divadelní společnosti, jejíž ředitel Armen (Edward Saklatvala) právě ztratil hlavní zpěvačku ve prospěch konkurenčního souboru. Gariné (Danae Eleni) je ideální adeptkou na záchranu situace, ale její otec Hor Hor, bohatý prodavač cizrny (Leon Berger), je bohužel proti tomu, aby vystupovala na jevišti. Než se hra i vztahy pohnou kupředu, je třeba překonat mnoho překážek – nemluvě o složité sérii vedlejších zápletek, jejichž shrnování by bylo zdlouhavé. Stačí říct, že poskytují spoustu příležitostí pro smyslnou choreografii, rychlé převleky, komické pády, melodramatické hrozby a komentáře sboru herců a tanečníků, kteří tvoří srdce celého díla.

V jednom ohledu je však tento scénář osobitý a odlišný. Otázka, zda mají ženy vystupovat v divadle, byla v době vzniku díla skutečným tématem, které mělo pro zúčastněné reálné důsledky. V hudbě i textu je cítit naléhavost, která děj právem povyšuje nad pouhou frašku. Navíc zde probíhá zajímavá debata o hierarchii divadla – spočívá hodnota ve „vysokém umění“, v pouličním divadle blízkém lidovému vkusu, nebo v obojím? V závěru se pouliční komedianti a žongléři dožadují stejného uznání a postavení v istanbulském divadle jako formální soubory. I toto téma bylo pro tehdejší herce i publikum zásadní a v ozvěnách předjímá debatu z Prologu ke Straussově a Hofmannsthalově opeře Ariadna na Naxu. Hudba a divadlo jsou možná „svatá umění“, ale nemáme snad všichni právo na chvíli oddechu?

Vzhledem k tomu, kolik se toho muselo vejít do tohoto již tak dlouhého večera, byly kompromisy nevyhnutelné a ne vždy dílu prospěly. Papasianovy vypravěčské vstupy, ač nutné pro srozumitelnost, byly příliš dlouhé a zahlcené akcí na scéně, která zbytečně brzdila spád. Pomineme-li bravurní ansámblová čísla, byla část hereckých výkonů poněkud křečovitá a nedozkoušená; v druhé polovině se pak objevovala hlušší místa, kdy se děj hnal ke konci, zatímco do vyčerpání seznamu hudebních čísel zbývalo ještě mnoho času. Přesto měla inscenace i soubor mnoho nezpochybnitelných předností. Pěvecky bylo představení u hlavních rolí i sboru na velmi vysoké úrovni a všechna sborová a baletní čísla, spolu s mnoha propracovanými komickými momenty, byla zdařile choreograficky zpracována a občas i skutečně vtipná. Bylo skvělé sledovat, s jakou radostí a jistotou se všichni tohoto vzácného materiálu chopili.

Pro mě osobně vynikly čtyři výkony. Danae Eleni v titulní roli působila sympaticky a technicky mnohem jistěji než v minulém týdnu jako Musetta – předvedla jemné běhy, velmi spolehlivý horní rejstřík a jen náznak námahy u držených vysokých tónů. Navíc dobře hrála a v průběhu večera uvěřitelně přerostla z neohrabanosti v sebevědomí. Její partner Saklatvala zpíval s vynikající čistotou hlasu i precizní dikcí, ale v hereckém projevu byl poněkud nevýrazný; zatímco Leon Berger si roli rozhořčeného a nehorázně blahosklonného patriarchy Hor Hora vyloženě užíval. V jistém smyslu je i v této nové verzi Hor Hor tou hlavní a nejzajímavější postavou, spojující v sobě střípky Rigoletta, Osmina i Falstaffa, a Berger všechny tyto prvky vykreslil v pěveckých detailech i charakterovém herectví. Zvláštní uznání si zaslouží Katie Grosset v roli mladé subrety Šušan: svou hlavní árii v druhé polovině podala s opravdovým švihem a po celý večer tančila s neokázalou grácií.

Večer stál za pozornost díky oživení díla plného upřímné melodické elegance a komediálního potenciálu. Celkové nasazení a schopnosti souboru ve vás vzbudí touhu vidět stejnou společnost v plně inscenované verzi na větším jevišti – a to brzy.

Foto: Robert Workman Zjistěte více o Grimebornu v divadle Arcola Theatre