Recenze: Hellscreen, Vault Festival ✭✭✭✭

Hellscreen

Vaults Festival

4. března 2015

4 hvězdičky

Londýn je městem historických a architektonických vrstev a festival Vaults 2015 v posledních třech týdnech opět oživil jeden z nejzajímavějších skrytých divadelních prostorů v centru města – bludiště oblouků a tunelů pod nádražím Waterloo. Je to samo o sobě dramatický okamžik jako z „Alenky v Gotham City“, když sestoupíte po nenápadném schodišti a ocitnete se ve viktoriánském tunelu pokrytém grafitti, kde se snaživí následovníci Banksyho činí, aby překryli včerejší díla; než se vrhnete do něčeho, co vypadá jako díra ve zdi, ale ve skutečnosti je to vstup do pulzujícího centra variabilních scén, výstavních prostor a zázemí. Na představení Hellscreen nás uvedli do klenuté cihlové kobky, která tvarem i barvou připomínala bochník tmavého perníku a byla zaplněna technickou aparaturou, jež mi připomněla zlověstný opuštěný sklad z filmu The Ipcress File. Od sboru, který už hrál v rolích, aby zbořil čtvrtou stěnu, jsme každý dostali stoličku a rozsadili se kolem oboustranného jeviště, uzavřeného závěsy z plexisklových lamel. V následujících osmdesáti minutách jsme byli vtaženi do sžíravé meditace o sociální funkci a hranicích umění, o zhoubné i blahodárné roli mecenášů a kritiků a o sklonu každého publika k plíživému voyeurismu a pasivnímu přijímání nesnesitelného.

Hellscreen čerpá z klasické japonské povídky od Akutagawy, která vyšla již v roce 1918. V originále si mecenáš najme geniálního malíře, aby vytvořil paraván zachycující buddhistickou vizi pekla. Malíř zjišťuje, že to, co v životě nezažil, dokáže namalovat pouze tak, že stále krutěji týrá své učedníky. Vedle tohoto tématu stojí souboj mezi mecenášem a malířem o přízeň malířovy milované dcery, než se obě dějové linie fatálně protnou a dcera zahyne v posledním aktu umělecké domýšlivosti, malíř si vezme život a zbude jen dokončený paraván plný hrůz.

Morgan Lloyd Malcolm a Rachel Parish úspěšně přenášejí jádro tematické a psychologické matice příběhu do rámce moderního uměleckého světa a zkoumání jeho kultu excesů. Frank Holt (Jonny Woo) je současný umělec, který se snaží šokovat, ale zdá se, že narazil na své hranice a ztratil publikum. Upíná se ke vztahu se svou dcerou Amy (Vanessa Schofield), což je jediný prvek v jeho životě nedotčený cynismem. Po setkání se sběratelkou a mecenáškou Katherine Bowker (Suzette Llewellyn) se však vrací do práce a získává nebývalý úspěch. Ta ho podněcuje k překračování dalších hranic uměleckého zkoumání tím, že před publikem rekonstruuje sekvenci zvěrstev se stále stupňující se hrůzou. Tyto incidenty, provedené s improvizačním švihem hereckým sborem, rozhodně boří „čtvrtou stěnu“ tím, že nás zapojují do páchání zločinů. Mezitím Bowker lstivě odklidí Amy z dosahu těchto událostí, aby otci nebránila v rozletu, a izoluje ji ve svém ostrovním sídle, kde se věnuje vlastním formám uměleckého rozjímání. Nakonec se Amy k otci vrací a oba jsou postupně nemilosrdně vtaženi do závěrečného a hluboce symbolického sebezničení.

Inscenační tým, který na této adaptaci pracoval několik let, si zaslouží velké uznání za to, že dokázal otevřít tolik důležitých a právem zneklidňujících otázek. Některé se týkají umění samotného: Existují ještě hranice toho, co se považuje za umění? Je mecenáš ušlechtilou postavou, která umělci dává možnosti, nebo sobem, který jím manipuluje? Obětují umělci nevyhnutelně své blízké pro své dílo? Uznává současná umělecká kritika i jinou hodnotu než senzačnost? Nejneklidnější otázky se však týkají stále estetičtějšího zobrazování násilí v médiích a našeho vystavení mu. Nepodpořilo to v nás voyeurskou, otupělou pasivitu, která podkopává naši schopnost reagovat jako občané v reálném životě? Jaká by měla být správná reakce na stále rozsáhlejší vyobrazení násilí? V době, kdy nám ISIS denně manipulativně připomíná, že hranice hrůzy lze posouvat stále dál, a záznamy o tom se v mžiku šíří po celém světě, nemohou být tyto otázky aktuálnější.

Nebylo tedy divu, že na diváky nejsilněji zapůsobily scény založené na soudních přepisech skutečných zločinů, které vytvořily ony momenty naprostého ticha a soustředění, kdy víte, že všichni jsou plně přítomni a zasáhnuti podstatou věci. To by však v žádném případě nemělo ubírat na kvalitě hereckých výkonů a produkce v jiných částech. Woo velmi přesvědčivě vyzařuje nebezpečnou a nepředvídatelnou intenzitu trápeného umělce a Schofield vytváří klidný střed alternativních hodnot a krásy, často využívající zpěv k silnému emocionálnímu účinku. Možná nejzajímavější výkon však předvedla Llewellyn, jejíž motivace coby mecenášky zůstávají nečitelné za podmanivou maskou šarmu a velkorysosti, která však přechází v oportunistickou manipulaci a touhu po odlesku slávy. Každá krátká scéna je obalena invenční hudbou, videoprojekcí (na plexisklových závěsech), zvukovými efekty a energickými vstupy sboru, z nichž jeden člen má také skvěle zahrané, vtipné cameo jako umělecký kritik, z něhož se vyklube prázdný relativista bez jakéhokoli přesvědčení.

Má jediná výtka k tomuto vynikajícímu představení je, že nabízí příliš mnoho materiálu na vymezený čas. Během pouhých osmdesáti minut je třeba volit mezi vývojem postav v narativním toku a dialogy nad důležitými abstraktními tématy, a na obojí není dostatek prostoru. Člověk by si přál více času pro podrobnější debatu o nastolených otázkách a pro to, aby vztahy mezi postavami, zejména ty s Amy, dostaly další rozměr. Občas chyběly informace k dotvoření celkového obrazu a zejména ke konci se zkracování děje a událostí stalo matoucím. Úspěšná hra s idejemi nemusí být tak dlouhá nebo upovídaná jako Man and Superman, který se právě hraje v National Theatre, ale pokud se naskytne příležitost pro další uvedení jinde, naléhavě doporučuji se na scénář ještě podívat. Kvalita a důležitost nastolených otázek si to zaslouží a zvolená forma je pro delší a rozvinutější verzi velmi vhodná.

Uspořádání hlediště „na šířku“ (traverse) vám umožňuje detailně pozorovat ostatní diváky a je důkazem myšlenkově podnětné kvality tohoto převyprávěného příběhu, že bezstarostné kosmopolitní štěbetání na začátku ustoupilo na konci živé, ale vážné diskusi o tom, čeho jsme byli svědky, a především určité ošívavé rozpacitosti tváří v tvář nepříjemným pravdám, které jsme zahlédli v nastaveném zrcadle. Byli jsme vyvedeni z míry, a zcela právem.