RECENZE: I'm Gonna Pray For You So Hard, Atlantic Theatre Company ✭✭✭✭

Foto: Ahron R Foster I'm Gonna Pray For You So Hard

Atlantic Theatre Company

11. ledna 2015

4 hvězdičky

Jsou, mírně řečeno, velmi neobvyklá dvojice otce a dcery. On je držitel ceny Tony a spisovatel nominovaný na Oscara, který pociťuje hněv snad vůči všemu ve svém životě. Ona je jeho dcera, herečka, která momentálně září na Broadwayi v obnoveném uvádění Racka a s napětím očekává recenze z premiéry. On je jízlivý, jedovatý a odporný ke všemu, co má co do činění s divadlem – k režisérům, kritikům i ostatním hercům. Chrlí nenávistné a vulgární urážky, které jako by vypadly z úst potomka Oscara Wildea a ďáblem posedlé Lindy Blair z filmu Vymítač ďábla.

O tom, že otec je schopen skutečného násilí, není pochyb. Svůj vztek si ventiluje různě – dlouhými, zlověstnými pohledy, kterými by mohl konkurovat i Medúze, tlučením masivním popelníkem o vnitřek odpadkového koše, aby ze sebe dostal napětí, velkými doušky bílého vína ze sklenic, do nichž padají kostky ledu jako atomové bomby, hlubokým vdechováním trávy nebo bouřlivým šňupáním kokainu. Vyniká v přemíře všeho – v jazyce, činech i manipulativním kalkulu.

Dcera je troska; propletenec naděje, zoufalství a očekávání, nevyhnutelný výsledek desetiletí, kdy se s ní zacházelo střídavě jako s princeznou, která musí uspět, a jako se „zvadlým listem salátu“ – zkroušená, lapená Líza Doolitlová vedle svého zlomyslného a narušeného Higginse. Konečný výsledek odhodlané posedlosti ješitného a mocného pana Worthingtonu.

Když vyjdou recenze na její výkon v Rackovi, oba, otec i dcera, se navždy změní. Jak se tato situace vyvine, tvoří páteř nové hry Halley Feifferové s názvem I'm Gonna Pray For You So Hard, která se nyní uvádí v předpremiérách před svou světovou premiérou na scéně off-Broadway v Atlantic Theatre Company v režii Tripa Cullmana.

Ačkoli v představení zazní spousta upřímného smíchu, často na účet divadelních kritiků (téma, které nikdy nevyčerpá), nejedná se o komedii. Je to inkoustově temné, intenzivní a znepokojivé divadlo. Na povrchu se zdá, že je o divadle, psaní pro divadlo, o herectví a o bolesti a radosti, které s tím souvisejí. Člověk by si mohl snadno pomyslet, že Feifferová je jakousi divadelní příbuznou Harveyho Fiersteina nebo Terrence McNallyho – ale ona není nic takového.

Ne. Feifferová je novým hlasem, který si rád pohrává s extrémy formy a konvencí. První scéna působí dost tradičně: interiér bytu, jídelní kout v kuchyni, vše realisticky ztvárněné, včetně tapet a zarámovaných plakátů otcových minulých triumfů. Scéna Marka Wendlanda je naprosto dokonalá a vyvolává pocit her Arthura Millera nebo Edwarda Albeeho.

Druhá scéna je však něco úplně jiného. Je to jak reálný prostor – studio typu „black box“, tak možná i vnitřek dceřiny rozpadající se mysli. Nejednoznačnost toho, co sledujete, kontrastuje s drásavým rozkladem mysli herečky/autorky. Nebo sledujeme její hru tak, jak se hraje? Nebo vidíme dozvuky triumfální premiéry její hry? V každém případě, a je to vcelku zajímavé, na tom nezáleží. Autorčin styl v této scéně je pozoruhodný – konfrontační a zdrcující.

Možná víc než cokoli jiného je I'm Gonna Pray For You So Hard dokonalým divadelním potvrzením moudrosti Stephena Sondheima z hitu Children Will Listen z muzikálu Into The Woods: „Děti budou poslouchat. A naučí se to.“

Otec se poučil z odmítnutí svým otcem-imigrantem a z povzbuzování svého adoptivního divadelního mentora. Jeho kruté dětství ho nikdy neopouští, propisuje se do jeho oceňovaných textů i do způsobu, jakým se snaží ovládat svou dceru.

Dcera zase zná celou otcovu historii (musela ji poslouchat celý život) a zoufale se mu snaží vyhovět, dát mu nějaký rodinný důvod k hrdosti. Ale ve svém zoufalém – a nakonec marném – spěchu uspokojit, upokojit a uchlácholit svého rodiče, se pouští do vlastní sebedestrukce. Je zdrcující to sledovat.

V první scéně Betty Gilpin v roli dcery Elly příliš nezaujme. V jejím výkonu je hysterická nepravděpodobnost, která je zklamáním – a je nevysvětlitelná vzhledem k tomu, že její práce ve druhé scéně je nesmírně soustředěná a zároveň vzrušující i děsivá. Pro její výkon ve druhé scéně existuje pádný důvod – reflektor se pevně přesouvá z jejího otce na ni a Gilpin využívá každou šanci, kterou jí okolnosti nabízejí.

První scéna však vyžaduje stejně tolik dovednosti, zejména má-li postava mít pravdivou vývojovou linii. Výkon Gilpinové zahrnuje příliš mnoho slz a vzlyků – ocelový charakter z druhé scény musí být v té první znatelný zřetelněji, jinak se síla kusu oslabuje. Je těžké uvěřit, že by oběť domácího násilí, jakou Gilpinová vytváří v první scéně, vydržela tolik, co její Ella, nebo že by, pokud ano, učinila onen statečný krok, ke kterému se nakonec odhodlá.

První scéna dává herečce šanci vybrat si základy pro to, co přijde v té druhé. Momentálně tyto volby nejsou nejšťastnější a Gilpinová nemá na konci první scény sympatie publika. Přesto je ve druhé scéně naprosto senzační a prokazuje jistotu a jasné soustředění, díky němuž její Ella září jako šampaňské říznuté kyanidem.

Ale hra patří Reedu Birneymu, který je v roli Ellyina příšerného a zlomyslného otce Davida velkolepý. Je to obrovská role, srovnatelná s jakoukoli z velkých otcovských postav u Williamse, O'Neilla nebo Albeeho. Birney využívá každý moment, který mu scénář Feifferové nabízí, a s přehledem a energií ždímá hořkou zuřivost a žhavý vztek z každé věty. Předvádí detailní portrét domácího násilí toho druhu, který nekončí fyzickými ranami nebo modřinami.

Na svou dceru plive a vrčí, střídavě ji ponižuje a povzbuzuje. Směje se s ní a vzápětí se jí vysmívá, dohání ji na pokraj zhroucení a pak jí podá ruku z propasti temnoty, kterou sám vytvořil. Jeho oči jsou neustále živé, pátravé, těkající nebo se zužují, jak si to daný okamžik vyžaduje. Birney pozoruhodně pracuje i se svým tělem – ukazuje muže za zenitem, který utápí sám sebe v požitkářství.

Je také mistrem svého hlasu. Dokáže s velkým efektem prohodit komické repliky a v mžiku změnit líbezný tón v bouřící proud nemilosrdného jedu. Birney bez potíží objasňuje bolest a utrpení, které ho definovaly, i potřebu zářit úspěchem, která ho držela nad vodou, ale zároveň ho spálila.

S lehkostí zprostředkovává i Davidovu naprostou pomýlenost. Odmítá dceřinu roli Máši v Rackovi, jako by nic neznamenala, a trvá na tom, že měla hrát mladou naivku Ninu, tu „hvězdnou“ roli. Máša je přitom v Čechovově hře skvělá postava, kterou hrálo mnoho významných hereček. A Máša je milována někým, koho nemiluje, a odmítána tím, koho miluje – vzhledem k ději hry Feifferové to není žádná náhoda.

Zatímco v první scéně lze tolik obdivovat onen děsivý obraz „chlapa jako býka“, kterého Birney tak jasně vykreslil, jeho vystoupení v druhé scéně demonstruje jeho hereckou všestrannost a rejstřík. Uplynlynulo pět let a ta léta nebyla k Davidovi laskavá. Birney je v této závěrečné, křehké konfrontaci s dcerou vynikající.

Nejúžasnější na tom všem je však to, co Birney udělá v závěru první scény. Přestože skvěle ztvárnil monstrózního, nenávistného a bezcitného muže, který dokáže z rozmaru nebo kvůli domnělé křivdě opustit kohokoli a cokoli, v posledních osamělých okamžicích Birney Davida rozloží a odhalí syrové jádro tohoto ztraceného, osamělého a nemilovaného tvora. Mělo by být nemožné, vzhledem k hrůzám, které na Ellu v předchozí sekvenci rozpoutal, cítit k Davidovi jakékoli sympatie.

A přesto se to Birneymu zázračně podaří. Je to výkon stejně triumfální a elektrizující jako jakýkoli jiný, který jsem kdy viděl na jakémkoli jevišti kdekoli na světě.

Režie Tripa Cullmana je prozíravá a srozumitelná. Intimita, kterou nabízí malý prostor studia Black Box v Atlantic Theatre Company, výrazně přispívá k pocitu hmatatelné hrůzy, která diváky pohlcuje s rozvíjejícím se dějem. Fyzické násilí a blízkost jsou znepokojivé i děsivé, ale je důkazem Cullmanova instinktu, že většina diváků strnula v šokovaném tichu, místo aby se smála nerealistickým scénářům.

Jedná se o vynikající novou hru, která si zaslouží celosvětový úspěch. Málo dramatiků zaměřilo svou pozornost na typy vztahů mezi otcem a dcerou, které jsou takto destruktivní a spoluzávislé. Feifferová vytvořila něco nového, vyzývavého a živého – přesně ten druh hry, kterou David v I'm Gonna Pray For You So Hard nabádá Ellu napsat.

A co se týče toho názvu... no, to budete muset posoudit sami.

Hra I'm Gonna Pray For You So Hard se uvádí v Atlantic Theatre Company do 15. února 2015.