RECENZE: Intimate Apparel, Park Theatre ✭✭✭✭

Intimate Apparel Park Theatre 19. července 2014 4 hvězdičky Hra Intimate Apparel od Lyn Nottageové v rámci své britské premiéry (po přenesení z Ustinov Studia v Theatre Royal Bath) nyní pokračuje na scéně Park Theatre. Jde o nádherně napsaný, pronikavý a evokativní kus, který osvětluje životy a osudy Afroameričanů kolem roku 1905 a zároveň promlouvá o nedostatku upřímnosti v moderním chápání identity. Ukazuje, jak takřka každý skrývá svá tajemství a využívá je k utváření své vnější tváře.

Text je bolestně upřímný, něžně lyrický a postavy v něm pulzují a září životem.

Sledujeme příběh Esther, už ne úplně mladé svobodné švadleny, která si pronajímá pokoj v penzionu a na živobytí si vydělává šitím luxusního spodního prádla pro bohaté dámy z 5. Avenue i pro prostitutku ze čtvrti Tenderloin. Nádherné látky nakupuje u osamělého židovského obchodníka, pana Markse, a proměňuje je v oděvy neuvěřitelné krásy a preciznosti.

Esther si šetří každou korunu a bankovky schovává do patchworkové přikrývky na své posteli. Trpělivě čeká na den, kdy si bude moci otevřít salón krásy pro „barevné dámy“. Žije prostý, poctivý a osamělý život a odmítá pozornost mužů, kteří mají „dobrou práci“ jako hoteloví nosiči. Trpělivě čeká.

Pak jí přijde dopis. Esther neumí číst ani psát, a tak jí ho přečte jedna z jejích bohatých zákaznic a ve stylu Cyrana za ni píše i odpovědi. Korespondentem je George, osamělý muž pracující na stavbě Panamského průplavu. Po dlouhém dopisování dorazí do New Yorku a hned při prvním setkání se vezmou.

Druhé dějství mapuje další vývoj – místy křehký a jemný, místy překvapivý a hluboce smutný, někdy předvídatelný, jindy mimořádně smyslný. Vše je psáno s elegancí, pravdou a hořkosladkou pachutí zkušenosti. Závěrečný obraz Esther skloněné nad šicím strojem je silný a evokativní; symbol odvahy, síly a nezlomného smyslu pro to, co je správné.

Inscenace v režii Laurence Boswella je okouzlující a chytrá, k čemuž nemalou měrou přispívá důmyslná scéna Marka Baileyho. Ta není jen zajímavá na pohled, ale zrcadlí ústřední témata hry. V Baileyho scénografii se skrývají skryté pravdy; stejně jako každá z hlavních postav má svá tajemství, má je i scéna. Baileyho práce je inspirativní a osvětlení Bena Ormeroda jí dodává na působivosti.

Produkce má však dvě zásadní vady. Tou nejpalčivější je práce s přízvuky. S výjimkou majitelky penzionu a pana Markse přízvuky přicházejí a odcházejí, jsou občas nepochopitelně mimo a ubírají na autenticitě jinak (většinou) poctivým hereckým výkonům. Rick Lipton je uveden jako poradce pro dialekty, ale jeho práce, zejména u George a paní Van Burenové, je buď ignorována, nebo prostě chybná.

Druhá vada se týká hudby, která působí na danou dobu příliš moderně a ruší celkový dojem dobové věrnosti.

Tanya Moodie je v ústřední roli Esther vynikající. Esther je přinejmenším pozoruhodná postava – hrdě nezávislá žena schopná riskovat a dělat neobvyklá rozhodnutí. Moodie na to reaguje skvěle; její herecké volby jsou nečekané a barvité, díky čemuž postava vibruje syrovostí a hluboce pociťovanou pravdou. Když je šťastná, vyzařuje teplo, a nekonečný chlad zoufalství vyjadřuje s dechberoucí intenzitou.

Scény, v nichž s panem Marksem sdílí společnou vášeň pro nádherné, ručně zdobené látky, jsou prostě úchvatné. Když hladí neuvěřitelně jemnou látku, kterou jí nabízí na svatební šaty, nelze necítit to, co cítí její ruka, nevidět to, co vidí její oči, a nekochat se jejím čirým potěšením. A moment, kdy panu Marksovi obléká župan z exotického hedvábí, které pro ni speciálně sehnal, je tak smyslný a vzrušující jako máloco, co lze na jevišti spatřit.

Nejsilnější momenty Tanyi Moodie však přicházejí nečekaně: její zděšení, když se pan Marks odtáhne od jejího doteku; její hněv, když paní Dicksonová označí jejího nastávajícího za bezcenného; její tolerance k životu Mayme jako prostitutky; její oběti pro George a zvlášť pro Mayme; její otevřené obvinění paní Van Burenové ze zbabělosti. Moodie hraje každou z těchto poloh mimořádně přesvědčivě díky zajímavému a inspirativnímu pojetí.

Hvězdou večera však není ona, a to i přesto, že Esther je ústřední postavou. Nejlepší herecký výkon zde podává Ilan Goodman v roli pana Markse.

Goodmanův Marks je do posledního detailu dokonalý. S naprostou jistotou a pozoruhodnou zručností vystihuje plachost, prostotu i tradiční židovství své postavy. Jeho společné scény s Moodie jsou vrcholem hry. Marksova potlačená vášeň je jasně patrná, aniž by ji Goodman jakkoli okatě signalizoval. Je to po všech stránkách strhující výkon.

Rochelle Neil a Chu Omambala v rolích Mayme a George jim bohužel nestačí. Oba podávají nevýrazné výkony, které ubírají na kráse textu i ostatním skvělým hereckým výkonům. Omambalovi je navíc často špatně rozumět, což jeho projevu nepomáhá. Nejde však jen o to. U obou je příliš vidět, že „hrají“, a vedle Tanyi Moodie působí jako blikající svíčka pod zářícím poledním sluncem. Jsou tam, ale sotva je vnímáte.

Sara Tophamová se i přes kolísavý přízvuk dobře popasovala s tragickou postavou alkoholičky, „trofejní manželky“ uvězněné v přepychu 5. Avenue, která utíká sama před sebou. Dawn Hope v roli upovídané a všetečné paní Dicksonové je ve skvělé formě; její monolog o vlastním manželství a matce patří k něžným momentům, které si pro sebe neukradli jen Moodie nebo Goodman.

Jak napovídá název, jde o hru, v níž hraje roli „intimní oblečení“ – tedy dámské spodní prádlo z přelomu 19. a 20. století. Ale o něm to rozhodně není. Je to o niterných tajemstvích, která všichni skrýváme před těmi, s nimiž se stýkáme, s nimiž žijeme, milujeme je, bereme si je nebo s nimi pracujeme. A co je nejdůležitější, je to o věrnosti sobě samému.

Stejně jako hedvábné prádlo, nad nímž se Esther hrbí u šicího stroje, je i tato hra funkční a zároveň křehká, nezbytná a přitom lehce exotická, s láskou vytvořená a divácky opojná. A jako každé krásné prádlo, i tohle byste měli vidět.

Rezervovat vstupenky na Intimate Apparel