RECENZE: Island Song, Nursery Theatre ✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje Island Song, nový muzikál autorů Sama Carnera a Dereka Gregora uváděný v londýnském Nursery Theatre.

Island Song, Nursery Theatre, 12. dubna 2018 4 hvězdičky Jednou z nejzajímavějších událostí tohoto měsíce je bezpochyby příchod tohoto vynikajícího písňového cyklu revueového typu na britská prkna. Stojí za ním brilantně talentovaný americký autorský tým ve složení Sam Carner (texty) a Derek Gregor (hudba).  Je až neuvěřitelné, že se tito nadaní tvůrci museli spolehnout na podporu doposud víceméně neznámého souboru, aby se u nás představili. Velké uznání patří hereckým producentkám Drou Constantinou a Abby Restall, zakladatelkám ambiciózní Hidden Theatre Company, že tento projekt zrealizovaly.  Jejich volba je bezchybná.  Jde o jeden z nejlépe napsaných nových kusů, které letos uvidíme, i když se zatím objevil jen na skok – po dvou zastávkách v Tristan Bates následuje tato blesková šňůra od čtvrtka do pondělí v tomto zbrusu novém alternativním prostoru v City.  Nezbývá než doufat, že se toho chopí nějací rozumní producenti a dají dílu větší prostor.  Rozhodně si to zaslouží. Constantinou a Restall měly tuto show v hledáčku dříve, než vůbec založily soubor: narazily na ni v New Yorku a autory kontaktovaly jen tak na zkoušku, aniž by doufaly, že práva pro britskou premiéru skutečně získají.  Štěstí jim ale přálo.  Nikdo jiný o hru neusiloval.  Díky úzké spolupráci s autory strávily poslední dva roky sestavováním týmu, který by dílo náležitě interpretoval.  K týmu přizvaly dalšího performera Joshuu Willse a pak našly režiséra a choreografa Christiana Bullena, který obsadil zbývající dva členy ansámblu – nadějné nováčky Jacka Anthonyho Smarta a Stephanie Lyse, která snad nikdy nebyla lepší a často si krade celou show pro sebe.  Dalším skvělým objevem je hudební režisér Ben David Papworth, jenž přesně ví, jak pracovat s žánrově rozmanitým obsahem a vede doprovodné trio přímo na pódiu ve složení Michael Dahl Rasmussen (baskytara) a Isis Dunthorne (perkuse).  O světla se postaral Gregory Jordan a o scénu s kostýmy – hádám – herci sami pomocí několika víceúčelových kostek. Inscenace tak působí velmi lehce a mobilně.  Možná jí chybí prvoplánový produkční lesk, ale bohatě to vynahrazuje jinak. Hlavní síla materiálu tkví v kvalitě psaní.  A to je skutečně špičkové.  V plynulých 90 minutách prosvištíme více než dvěma desítkami scén ze života současných Newyorčanů, kteří dělají všechno to, co v New Yorku lidé dělají – dravě se snaží prosadit, bojují, hádají se, pochybují, ztrácejí a znovu nacházejí sami sebe.  „Ostrov“ v názvu sice může doslova znamenat Manhattan, ale je také metaforou pro mnoho dalších míst: kde nacházíme samotu, osamělost, identitu, útočiště i idylu. To vše jsou motivy tohoto sofistikovaného průvodce moderním městským životem.  Formát inscenace je britskému publiku dobře známý z děl jako „Ordinary Days“ nebo „I Love You, You're Perfect, Now Change“ – skvěle napsané písně vyprávějící nápadité příběhy, proložené vtipnými monology či občasným dialogem. Hlas Carnera a Gregora je však naprosto unikátní.  Jsou chytří, vtipní, zruční i vášniví a berou nás na velkolepou jízdu svými specifickými obsesemi i láskami.  V celém představení není jediného slova nebo taktu, který by nešel přímo od srdce; vše působí opravdově a k dnešní Británii to promlouvá se stejnou upřímností a přímostí. Herci se chopili řady rolí, z nichž každá má svůj fascinující příběh a osobní cestu.  Constantinou zaujme jako Jordan, dravá kariéristka („I'll Take It all“), kterou nečekaně zláká klidný rodinný život („Tie Me Up“); Wills hraje Willa, tichého kluka s hlučnou touhou („Wall Lovin'“), který si ji získá. Smart ztvárňuje mladíka z venkova, který si dal rok na to, aby se stal hercem („No Room For Plan B“)... zatímco si přivydělává jako číšník. Lyse hraje rozkošně upovídanou věčnou singl ženu Šošanu, která vyznává „terapii za pochodu“ („TMI“, dokonalé číslo, které by nemělo chybět v repertoáru žádné muzikálové herečky), a Restall je sentimentálně romantická duše, která svádí vnitřní boj se svým závazkem k beznadějnému vztahu (podmanivě folková „So Far From Pennsylvania“).  Osudy postav se protnou přesně tak, jak tomu v té náhodné městské nahodilosti bývá, a jejich neúmyslná setkání často vedou k hlubokým životním změnám.  Carner a Gregor, nahlížející na vše skrze svérázný filtr svých postav, jako by si nejvíc užívali moment, kdy vzkazují: „Tady člověk nesmí sebe sama hledat; tady už musíte vědět, kým jste, a držet se toho za každou cenu!“ Setkáme se také s trojicí komických huličů – Stoshem, Timem a Wallendiou, jejichž výstupy oživují děj a skvěle celou mozaiku doplňují.  Tempo a sled čísel působí naprosto přirozeně a pružně: Bullen dokáže děj hnát kupředu s bláznivou vervou, ale když je třeba, dokáže i náležitě zvolnit.  Jeho choreografické prvky skvěle doplňují akci, ale nikdy nejsou jen ilustrativní. Nejdůmyslnější jsou v emotivních sborových scénách (úvodní „Island Song“ je jedním z nejlepších otvíráků, jaké jsem v novém muzikálu slyšel za velmi dlouhou dobu, jeho nádherný vokální motiv se vrací v průběhu celé show a zaručuji vám, že vám zůstane v hlavě ještě dlouho po cestě domů), ale silné emoce dokáže vykřesat i z těch nejmenších detailů. Závěr přichází se stejným citem pro načasování, který provází celý kus: žádný efekt tu není navíc a divák má pocit, jako by mu postavy předávaly svůj příběh jako dárek na rozloučenou, aby se mohl vrátit ke svým vlastním ostrovům, ať už jsou kdekoliv.  Čirá radost.

ZJISTĚTE VÍCE O CARNEROVI A GREGOROVI