RECENZE: It's Only A Play, Gerald Schoenfeld Theatre ✭✭✭

Rupert Grint (vlevo), Megan Mullally, Matthew Broderick, Nathan Lane a Stockard Channing v hlavních rolích inscenace „It's Only a Play“ na Broadwayi. Foto: Joan Marcus It's Only A Play

Gerald Schoenfeld Theatre

30. října 2014

Nathan Lane. Stockard Channing. Rupert Grint. Megan Mullally. F. Murray Abraham. Matthew Broderick. S hereckým obsazením plným takových hvězd, co by se tak mohlo pokazit? Zvlášť když nehrají Ibsena ani Čechova (ne že by na tom bylo něco špatného), ale „novou“ hru z pera mnoha cenami ověnčeného Terence McNallyho – a k tomu komedii? A v režii Jacka O'Briena, proslulého svou cenou Tony za režii her (Stoppardova) Coast Of Utopia a (Shakespearova) Jindřicha IV.? Opravdu? Co by se mohlo pokazit?

Premiéra (či spíše znovuuvedení) McNallyho hry It's Only A Play v režii O'Briena, kterou nyní uvádí Gerald Schoenfeld Theatre na Broadwayi, dává na tuto otázku jasnou a zřetelnou odpověď.

McNallyho hra se o broadwayské angažmá pokouší už potřetí, tentokrát v revidované a aktualizované podobě. Až na dvě výjimky si inscenace nemohla přát lepší obsazení. Rozhodně nemohla očekávat lepší scénografii (Scott Pask vytvořil úchvatný, luxusní apartmán ve stylu art deco) nebo lepší kostýmy (Ann Roth, která zde předvádí obzvlášť vytříbený cit pro premiérové oděvy). Technické zázemí je zkrátka prvotřídní.

I po třetí revizi má však McNallyho hra zápletku, která je v divadelním světě ekvivalentem „tenoučké oplatky“. Na Broadwayi má právě premiéru nová hra a hvězda, autor, spisovatelův nejlepší přítel a producentka úzkostlivě očekávají recenze. Přidejte jednoho ambiciózního dramatika, jednoho začínajícího herce, desítky interních vtipů o skutečných celebritách a obecných „moudrostí“ o tom, jak funguje divadlo, a to je v podstatě vše. Recenze nejsou dobré a nastává deprese. Na konci sice přijde „zvrat“, ale ten jen podtrhuje triviálnost celého kusu.

Hlavním smyslem večera jsou ostré, občas jízlivé a jindy vtipné dialogy. McNallyho hra vlastně neví, čím chce být, kromě příležitosti k satirickému humoru na účet herců, divadelních kritiků, autorů a vrtkavé, pomíjivé povahy úspěchu. Tráví spoustu času zmiňováním jmen hvězd, které se na scéně neobjeví, a jejich nemilosrdným cupováním, pitváním hlavního kritika New York Times a rýpáním do kohokoli, kdo má s divadlem cokoli společného. Kdyby u toho zůstalo, byla by to téměř wildeovská lahůdka – lehká, jiskřivá veselohra.

Ve druhém dějství se však objeví chabý pokus dodat hře hloubku, zkoumat otázky přátelství a upřímnosti, vytvořit dojemné momenty a diskutovat o důležitých divadelních otázkách. Je to krok vedle, který hrozí, že vykolejí rozjetý vlak plný humoru.

Díky karikaturám si však užijete spoustu smíchu a McNally rozhodně umí napsat břitkou a jízlivou repliku. Chcete-li pochopit všechny ty narážky, musíte se v Broadwayi, její historii a hvězdách dobře vyznat – mně se obzvlášť líbilo, když postava Nathana Lanea s bolestí přiznala, že se jí líbil muzikál Addams Family. Pokud byste ale nevěděli, že Lane v tomto muzikálu hrál a že – podle mého názoru nepochopitelně – sklidil špatné recenze, vtip by vám unikl. Stejně jako řada dalších, které jsou sice skvěle podány, ale v samotné hře nijak vysvětleny.

Některá autorova rozhodnutí jsou však problematická. Proč osud celé produkce, herců i štábu závisí na jediné recenzi v New York Times? Dobré recenze přece neznamenají, že text nebo inscenace jsou, či nejsou úspěšné. A ty špatné taky ne. Rozhoduje publikum – a vzhledem k tomu, že divadlo se dělá pro diváky, je to tak správně. Bídníci (Les Misérables) nebo We Will Rock You po premiéře taky nesklidili zrovna nadšené ohlasy, a přesto se hrály a hrály. Kritici nemají a neměli by mít moc zavírat představení a odsuzovat díla k zapomnění. Přesto je to premisa, na které It's Only A Play staví.

Pokud bylo McNallyho záměrem satiricky poukázat na moc kritiků, nepodařilo se to. Dělá si z nich výborné žerty, ale zároveň jejich moc přijímá s nadšením, které působí bizarně. A reakce jeho postav na zdrcující (leč vtipnou) fiktivní recenzi Bena Brantleyho zrovna nenaznačují, že by McNally viděl budoucnost divadla v růžových barvách.

Režisér Jack O'Brien se přesto materiálu chopil a vytěžil z něj veškerý humorný potenciál (i tam, kde by smích být neměl) s obratným a jasným vedením, které odvádí pozornost od nedostatků hry, jak jen to jde. Hvězdná sestava interpretů mu v tomto kouzelnickém triku zdárně sekunduje.

Micah Stock zde na Broadwayi debutuje po boku slavných jmen a své role se zhostil víc než dobře. Je to velmi sympatický výkon v roli upřímně neuvěřitelné postavy. Hraje Guse, čerstvě přistěhovalého nezaměstnaného herce, který pracuje jako poslíček v domě producentky nové broadwayské hry. Je pro něj novinkou, že si lidé od divadla neříkají „pane“, ale raději se oslovují „miláčku“, „zlato“ a podobně, přesto je tak nasáklý divadelní hantýrkou, že když je potřeba, vystřihne úžasně vtipnou verzi písně „Defying Gravity“, aby pozvedl náladu shromážděného davu.

Stock je vynikající. Využívá všech komických příležitostí a drobné detaily (jako je jeho postoj se špičkami k sobě nebo záliba v neustálém upravování úboru) prozrazují, kolik přemýšlení do své postavy vložil. S přibývajícím časem, jak se Gus osměluje v novém prostředí, nechává Stock svou postavu stále více rozkvétat do excentričnosti, což vrcholí jeho potrhlým číslem z muzikálu Wicked – skutečným zlatým hřebem večera.

Stockard Channing triumfuje v roli vyvrhelkyně z Hollywoodu, dětské herečky, která po špatné recenzi na její roli Baby June v muzikálu Gypsy podstoupila plastickou operaci. Jako zlomená trosečnice na drogách s monitorovacím náramkem na kotníku, která je v podmínce za vraždu, v podstatě odpovídá na otázku: „Co se stalo s Baby Jane?“. Na Broadway přišla hrát v nové hře v naději na vzkříšení své kariéry.

Channing je úžasná. Jízlivé urážky sází s ležérní radostí, prozkoumává různé úrovně deprese i maniakálního vzteku, které charakterizují její postavu zašlé slávy, a navzdory všemu si dokáže získat sympatie, když se předčítají recenze cupující její výkon. Je mistryní pauzy i rychlého pohledu, kterým uloví smích v sále, a dokáže si diváky držet jako pravá hvězda vaudevillu.

Megan Mullally ukazuje, jak skvělou je herečkou, ve svém energickém, okouzlujícím a naprosto šíleném ztvárnění prostoduché, neuvěřitelně bohaté producentky, která financovala nově otevřenou hru. Je to skvěle vykreslená postava, ze které srší nespoutaná zábava. Vypadá fantasticky a podává špičkový výkon.

F. Murray Abraham má možná nejtěžší roli: divadelního kritika, kterého nikdo nemá rád. (Má snad někdo rád divadelního kritika?) Má navíc tu smůlu, že tak či onak, občas i velmi nevybíravě, urazil zbytek osazenstva. Navíc napsal novou hru, kterou zoufale chce nechat uvést, ale bojí se pod ni podepsat. A je plešatý, což se snaží maskovat tupé. Abraham to vše zvládá s nadhledem, včetně mísy lasagní, kterou mu na hlavu vyklopí Patti LuPone (v zákulisí, pochopitelně, ne ve skutečnosti). Strohý, přesný, příkladný v komickém timingu i dokonalé dikci – Abraham vytvořil skvělou komickou postavu.

Na druhé straně Matthew Broderick předvádí skvělou imitaci robotického stromu. Zdá se, že svůj výkon ani tak neodehrává, jako spíš doručuje poštovním holubem. Jeho monotónní projev, prokládaný jeho typickým kuriózním pištěním, hře na živosti nepřidává. Zahodí víc vtipů, než kolik jich skutečně prodá. Je to zvláštní, nezúčastněný a nudný výkon. Dalo by se namítat, že to dělá záměrně, aby zesměšnil, jak velcí nudní patroni jsou autoři ve skutečnosti, ale pokud by tomu tak bylo, čekal by člověk v tomto směru větší srozumitelnost. (A autoři jsou ostatně málokdy nudní). Ta zde však chybí. Ohromné zklamání.

Rupert Grint je obsazen nevhodně do role slavného britského režiséra, který v očích kritiky nemůže udělat chybu. Je hromádkou úzkosti a ležérní arogance, ale není příliš uvěřitelný. Ani zajímavý. Má sice scénu s loutkou, která je jeho světlým chvilkou, ale jinak je zosobněním mdlého výkonu. Jeho příšerný premiérový outfit je to nejlepší z celé role, i když pochybuji, že by se kterýkoli ze současných britských zázračných režisérů v něčem takovém nechal vidět.

Večer patří Nathanu Laneovi, který je coby James Wicker úžasně jízlivý. Hraje herce, který odmítl hlavní roli ve hře svého nejlepšího přítele, protože si myslel, že to bude propadák. S gustem sází komické perly i zlomyslné urážky; je to prostě chodící kulomet na smích. A když pak hra nabere vážnější tón, mistrně zařadí jiný rychlostní stupeň. Lane je ve špičkové formě a hra je nejlepší v momentech, kdy si s Channingovou vyměňují ostré repliky.

It's Only A Play je nezastřenou „hvězdnou exhibicí“, která má přilákat diváky na známé tváře – všech šest členů obsazení, včetně debutanta, má svá jména na vývěsním štítu nad názvem hry. Hamletova rada, že „hra je to, oč tu běží“, zde není vyslyšena. Bez těchto hvězd by se kus na Broadwayi neudržel. Navzdory faktu, že na divadelní hře není nic „jen tak“, se It's Only A Play snaží ukázat opak.

Díky Laneovi, Channingové, Mullallyové, Abrahamovi a Stockovi však hra jasně dokazuje, jak ohromně vtipní dokážou být zkušení herci.