RECENZE: Jacques Brel Is Alive And Well And Living In Paris, Charing Cross Theatre ✭✭

Jacques Brel Is Alive And Well v divadle Charing Cross Theatre. Foto: Scott Rylander Jacques Brel Is Alive And Well And Living In Paris (Jacques Brel žije a je mu dobře v Paříži)

Charing Cross Theatre

21. října 2014

2 hvězdy

Bude to už asi patnáct let, co jsem poprvé okusil to okouzlení a neuvěřitelný švih, které nabízí hudba Jacquesa Brela v podání skutečného interpreta. Mým zasvěcením byl koncert Chity Rivery, kde naprosto velkolepě odzpívala Brelův úžasný „Kolotoč“ (Carousel). Večer byl sice protkaný klenoty od autorů jako Herman, Sondheim, Bernstein nebo Kander & Ebb, ale právě tohle byl ten nejzářivější moment, naprostá pecka a triumf.

V divadle Charing Cross Theatre se nyní hraje revival revue Jacques Brel Is Alive And Well And Living In Paris v režii neúnavného Andrewa Keatese pro produkci Stevena M. Levyho a Seana Sweeneyho (pravděpodobně přímo pro Charing Cross Theatre). Tato revue, chcete-li to tak nazvat, mapující Brelův odkaz, byla poprvé sestavena už v roce 1968, ale v roce 2006 ji velmi úspěšně přepracoval pro off-Broadway Gordon Greenberg, který nedávno režíroval i Guys and Dolls v Chichesteru.

Není to úplně totéž dílo, které se hrálo v roce 2006; pořadí písní je zvláštně pozměněné a některé pasáže chybí. Nicméně jako úvod do Brelovy hudby jde o vcelku bezkonkurenční výběr melodií a témat; je to nádherné plátno, na které lze malovat silné a hluboké divadelní obrazy.

Jak uvádějí poznámky v programu:

„Brel měl přirozený talent na slova, dokonale vyvažoval vtip a emoce. Kráčel ve stopách Huga a hledal ideální spojení grotesknosti a vznešenosti. Láska, zoufalství, sex, smrt, absurdita i krása; v jeho díle je přítomna každá tvář lidského bytí… byl hluboce protiválečný, ačkoli málokdo by ho označil za ryzího pacifistu… v uzdravující se, ale přesto zraněné Evropě se Brel etabloval jako zpěvák, který dokázal zvednout závoj halící společnost, lidi a útrapy života.“

To všechno je pravda. Brelova hudba je unikátní: bolestně krásné melodie o strašlivých situacích; drsné tóny pro překvapivá témata; nitka absurdity vedle běžných životních situací; uhrančivá melancholie, která se dokáže proměnit v napínavý nebo zoufalý moment sebereflexe. Jednoduchý nápěv se může rozvinout ve složitou kompozici drásající svou intenzitou; stejně tak se může energická, pulzující píseň rozplynout v úlomky osamění a vzpomínek.

Nejlepším aspektem této inscenace je muzikantství talentovaného Deana Austina a jeho čtyřčlenné kapely, kteří s klavírem, akordeonem, kytarou, kontrabasem a bicími vytvářejí nádherný zvukový podklad pro Brelovo dílo. Austin také zpívá, a pokaždé, když se tak stane, pocit pravdivosti a stylové porozumění struktuře hudby vylepšuje vše, co se právě děje na scéně.

Kapela spolu s velkolepou scénou pařížského kabaretu od Chrise De Wildea vytváří velmi „francouzskou“ atmosféru, která pomáhá pochopit a vychutnat si Brelovu hudbu. Část sedadel v hledišti byla odstraněna a nahrazena malými stolečky v kabaretním stylu. To funguje skvěle a vlastně by bylo lepší, kdyby zmizela celá přední část přízemí – tento druh atmosféry, jak Keates správně chápe, svědčí v případě Brelova repertoáru všem: interpretům, skladateli i divákům.

Byly momenty, kdy vás kombinace osvětlení (Mike Robertson), scény a kapely prostě přenesla do temného večera v nějaké spoře osvětlené pařížské uličce, kde byla tragédie i naděje na dosah ruky, kde ve vzduchu visela ona francouzská arogance a kde mírná záře hvězd vybízela k věčnému rozjímání.

Bohužel, až příliš často tyto chvíle průzračné jasnosti rozbil zvukový design (který byl buď moc tichý, nebo moc hlasitý, ale nikdy ne tak akorát, aby bylo rozumět textům) a zpěváci, kteří zjevně dávali přednost řevu nebo pištění před zpěvem. Zatímco kapela (většinou) chápala, co hraje, obsazení a zvukař jako by dělali úplně něco jiného.

Povětšinou zde panoval citelný nesoulad mezi texty a interpretem, režií a choreografií. Jsou to cenné, nádherné písně, které prostě potřebují být skvěle odzpívány – některé jemně, jiné s gradující výbušnou energií, některé s úšklebkem, jiné se slzou v oku. Všechny ale vyžadují velkou dávku jednoduchosti a stylu.

Choreografie Sama Spencera Lanea se k této hudební příležitosti nehodila, zvláště když ji účinkující očividně nedokázali provést precizně a synchronně. Nejlepší momenty nastaly, když interpret zůstal v klidu, což umožnilo plně se soustředit na hudbu, text a samotný výkon.

Cenou za takový minimalismus je samozřejmě odhalení nedostatků, zejména těch hlasových. Ale právě v takovém momentu syrové, nefiltrované čistoty dosahuje Brelova hudba svých vrcholů.

Zdejší čtveřice interpretů na nároky této hudby bohužel nestačila. Křik není stylový projev. Zpívalo se příliš často falešně, možná ve snaze o „herectví“ nebo „vášeň“, ale výsledkem bylo, že se smysl hudby naprosto vytratil. Občas jsem si říkal, zda nejde o pokus napodobit Brelovu osobní zálibu v exaltovaném přednesu – ale Brel byl Brel, a tato show není o něm, ale o jeho písních.

U některých skladeb vypadá staging krásně, ale zpěv za ním pokulhává. Jiné písně, zejména ty komičtější, jsou v podání až příliš překombinované, čímž ztrácejí vtip. Jinde se zase zaměňuje hněv za zoufalství nebo radost za melancholii. Některá režijní rozhodnutí jdou vyloženě proti náladě písně i zpěváka.

Zkoumá se zde několik témat – nejúspěšnější jsou ta o stáří, válce a jejích obětech, o lásce a zradě. Z divadla stoprocentně odejdete s chutí poslechnout si víc z Jacquesa Brela.

Z obsazení nejvíce zaujme Daniel Boys, především co se týče intonace a stylu interpretace. Gina Beck předvádí záblesky skutečného umu a v některých pasážích dokáže vtisknout písním nadpozemský tón a výraz.

David Burt a Eve Polycarpou občas vypadají úžasně, kostýmem i postojem přesně odpovídají danému momentu – ale pak je jejich hlasový projev připraví o veškerý dopad. Písně jako Amsterdam, Ne Me Quitte Pas nebo Carousel vyžadují hlasovou virtuozitu, která je nad jejich síly. Je to škoda, protože oba do toho zjevně dávají všechno.

A to je možná ten hlavní problém. Zdá se, že se příliš mnoho úsilí vložilo do otázky „jak to udělat moderně pro rok 2014“ namísto soustředění se na co nejlepší interpretaci Brelův repertoáru. Rušivé prvky jako maska Nigela Farage, čekárna na klinice sexuálního zdraví nebo záběry neidentifikovaných lidí dělajících neidentifikované věci promítané v pozadí jsou naprosto zbytečné, když máte k dispozici tak silný materiál.

Je skvělé, že divadlo Charing Cross Theatre tuto produkci podpořilo – Brelův odkaz v posledních letech v Londýně zrovna dvakrát neožíval. Muzikantství Deana Austina a jeho kapely dává nahlédnout do krásy a síly Brelovy hudby. A i když toto obsazení nedokáže vytěsnit mou starou vzpomínku na Chitu Riveru, rozhodně vás k poslechu Brela inspiruje.

Hraje se do 21. listopadu.