RECENZE: Jakub II. – Den neviňátek, National Theatre ✭✭✭✭✭

Jakub II. Foto: Manuel Harlan Jakub II.: Den nevinných

Divadlo Olivier (National Theatre)

25. října 2014

5 hvězdiček

Tato v pořadí druhá hra z trilogie Rony Munroové Jakubovské hry (The James Plays), kterou uvádí londýnské Národní divadlo, se sice odehrává na stejné scéně jako ta první, ale jde o zcela jiný divadelní zážitek.

Čas se zde přelévá a kroutí: scény se překrývají nebo probíhají současně, ale v různých dobách; ožívají zde noční můry (postava muže s býčí hlavou připomínající Minotaura) a dojde i na působivé loutkoherectví. Všechny tyto prostředky jsou využity s ohromujícím efektem k vykreslení víru myšlenek, které pronásledují mysl Jakuba II. – dítěte, které usedlo na trůn po zavraždění svého otce. V průběhu hry mladý monarcha tyto přízraky minulosti a záblesky přítomných nočních můr překonává, až na konci hry zvítězí nad svými pochybnostmi i strachem a může vládnout sám za sebe, bez bázně.

Navíc je zde neustále přítomný motiv hraní a her – ať už jde o schovávanou nebo drsný středověký fotbal bez pravidel. To umocňuje vnímání krále jako dítěte a hračky v rukou mocných a podtrhuje intriky u dvora. Munroová tyto metafory spolu s časovými posuny a nočními můrami splétá v nesmírně silný příběh.

Tento Jakub nastupuje na trůn za zcela jiných okolností, než za kterých získal korunu jeho otec. Šlechtici zavraždili Jakuba I. a královna nechala viníky před smrtí trpět v krutých mukách. „Malý špunt“, jak ho nazývá jeho chůva Meg, má pouhých šest let, když se stává panovníkem, a není divu, že si královský úřad spojuje s krví, pomstou a hrůzou. Vládnoucí šlechta ho nebere vážně, a i když dospívá, stále s ním zacházejí jako se svým nástrojem – někým, kdo jim má jen podepisovat listiny a darovat pozemky, nikoliv s někým, kdo by mohl skutečně vládnout. Vidí v něm jen hloupého chlapce trýzněného nočními můrami, nikoliv svého krále.

Jakub II. má celoživotního přítele, Williama Douglase. Je to hoch, se kterým vyrůstal, učil se s ním mužným dovednostem, lovil, pil a miloval ho celým srdcem – jako bratra, možná i víc. Ale Williamův otec Balvenie, nyní hrabě z Douglasu, jenž kdysi pomohl Jakubu I. udržet trůn, propadl touze po moci a chamtivosti. Král je pro něj jen prostředkem k dosažení bohatství a neváhá k tomu využít ani synova přátelství s monarchou.

Vztah mezi Jakubem II. a Williamem Douglasem tvoří samotné jádro hry. Jakub nemá otce a pronásleduje ho jeho tragický osud; William otce má, ale ten ho deptá svými ambicemi a neukojitelnou chamtivostí. Každý čelí jiným vnitřním démonům a William jim nakonec podlehne. Přátelství s králem mu dává pocit nedotknutelnosti, ale Jakub, cítící potřebu ukázat svou sílu, ho pošle do Říma jako papežského vyslance. To Williama poníží, urazí a Jakubovi to nikdy neodpustí.

Později, ačkoliv stojí při Jakubovi proti vlastnímu otci v otázce, zda mají být o Dni nevinných nejdůležitější zábava a hry (jak velela skotská tradice), se svým králem už nikdy nenajde společnou řeč. Poté, co ho otec napadne a krutě zbije za to, že se postavil na stranu Jakuba, William definitivně ztrácí rozum. Dopomůže otci k rychlé smrti morem a poté začne zrádně a nevyzpytatelně jednat, čímž vyzývá Jakuba na souboj slovy i činy, včetně chladnokrevné vraždy výběrčího daní.

V dlouhé a napínavé scéně se tito dva bývalí nejlepší přátelé střetnou – Jakub nejistý, co si počít, William plný siláctví a agresivních hrozeb. Když však William urazí Jakubovu francouzskou manželku Marii, v králi něco praskne – v záchvatu vášnivého hněvu svého přítele opakovaně a násilně ubodá. Je to šokující scéna, která znamená zlom, kdy se král skutečně stává vůdcem svého lidu. Pochopil, že William byl hrozbou pro stabilitu Skotska, hrozbou, kterou musel zlikvidovat.

Následuje další výjimečný moment – když Jakub osvobozuje Isabellu, matriarchu rodu Stewartů, kterou jeho otec věznil 30 let. Je stará, zahořklá a slíbila, že ho po propuštění zabije. Ale v scéně, která odkazuje na setkání s královnou v prvním díle, Isabella krále nezabije, přestože má meč i příležitost. Zatímco tehdy královnu ušetřila, protože si myslela, že má veškerou moc ona, zde Jakuba II. nezabije, protože vidí, že je to dobrý král, prospěšný pro Skotsko.

Scénář a zpracování látky v této hře jsou natolik odlišné od prvního dílu, že by se dalo věřit, že je napsal někdo jiný. Munroová projevuje značný literární um, když vypráví příběh Jakuba II. svěžím a povzbuzujícím způsobem. Skvělá režie Laurieho Sansoma s tím drží krok a vytváří druhý díl, který funguje jako hluboký psychologický thriller a detailní charakterová studie využívající alegorie k dosažení vítězného výsledku.

Chytře jsou však zachovány konstanty, které hry spojují – Meg, Isabella, Balvenie i Joan zajišťují kontinuitu, zejména pak Meg. Ztvárnění Jakuba jasně ukazuje, že je synem Jakuba I. a královny Joan. Casting stejných herců do rolí Jakubovy manželky a jednoho z jeho hlavních poradců navíc nechává rezonovat ozvěny jejich dřívějších postav (královny Joan a Murdaca Stewarta). Čím víc se věci mění, tím víc zůstávají stejné; synové si berou své matky.

Jon Bausor pro tuto hru mírně upravil scénu – na rozdíl od prvního dílu zde nestojí prázdný trůn shlížející na dění, a rukojeť meče dokáže vzplát vášnivým ohněm. Podlaha v klíčových momentech připomíná herní desku, což podtrhuje hlavní linii o hráčích u královského dvora a jejich tazích. Světelný design Philipa Gladwella je náladový a temnější, což dodává vyprávění na snové a noční kvalitě.

Herecké výkony jsou opět na světové úrovni.

Andrew Rothney je v roli Jakuba II. bezchybný. Přesvědčivě ukazuje proměnu postavy z vyděšeného chlapce v rozvážného, královského státníka. Je to dojemný a hluboce oddaný výkon. Zběsilá hrůza jeho nočních můr je ztvárněna stejně precizně jako jeho počáteční přijímání rad starších a postupně rostoucí pocit vlastní identity i odpovědnosti za odkaz svého otce. Stejně tak se nebojí ukázat lásku ke své francouzské manželce, oddanost k Meg i nejednoznačnou připoutanost k Williamovi. Je to nebojácný výkon plný ohně a energie.

Stejně dokonalý je Mark Rowley jako William Douglas. Je to pravděpodobně nejtěžší role v dosavadní trilogii, protože postava má tolik tváří – tolik prchlivých okamžiků vyvažovaných loajalitou, krásou a upřímností. V Rowleyho podání vypadá tato ďábelsky obtížná role naprosto přirozeně. Jeviště pod jeho energií a stylem doslova jiskří.

Rothney a Rowley společně vytvářejí klíčový moment neuvěřitelné síly. Jakub II. se narodil s velkým rudým mateřským znaménkem přes obličej, kvůli čemuž byl terčem posměchu i podezřívavosti. Ve výjimečné scéně druhého dějství se k němu William přiblíží natolik, že ho téměř políbí, položí mu dlaň na ono znaménko, zkoumá ho a uvědomuje si, že je součástí Jakuba jako kterákoliv jiná část jeho těla. Jakub mu to dovolí, přestože jde o akt provokativní a násilné intimity. Ta chvíle elektrizuje. Teprve později vyjde najevo, že právě tehdy si Jakub uvědomil, že se mu William vymkl kontrole a není jeho skutečným přítelem. Mimořádné.

Blythe Duff je úžasná jako zatrpklá Isabella, uvězněná, ale nezlomená. Její scény s Rothneym jsou prostě velkolepé. Stephanie Hyam si krátce zopakuje roli královny Joan (když říká synovi, že vrahové jeho otce trpěli, věříte jí každý vzlyk) a poté nádherně hraje vyděšenou francouzskou královnu Marii. Její dvě královny si nejsou vůbec podobné, ale obě jsou nezapomenutelné.

Sarah Higgins a Peter Forbes pokračují jako Meg a Balvenie a navazují na skvělou práci z prvního dílu. Forbes ukazuje proměnu charakteru, kdy jej sebeuspokojení, moc a chamtivost ničí zevnitř – moment, kdy se „nabídl“ jako kancléř, naháněl husí kůži, a jeho trýznivá smrt byla podána s děsivou přesností.

Rona Morrison je vynikající jako Jakubova sestra Annabella. Ali Craig a Gordon Kennedy excelují jako Crichton a Livingston, královi zkorumpovaní a zištní poradci.

V ostatních rolích není nikdo jiný než skvělý – jde o ansámblové herectví v té nejlepší podobě.

Ačkoliv je tato druhá hra hutnější a plná symboliky a informací, zdálo se, že utekla rychleji než ta první. A ta první rozhodně nebyla pomalá. Kombinace všech prvků, odlišného stylu produkce a scénáristických technik vytváří ohnivý a strhující zážitek, který je stejně podmanivý jako dynamický.

Dva díly jsou za námi, jeden zbývá. Podaří se Sansomovi a Munroové završit tento divadelní hattrick k dokonalosti? Už teď se nemůžeme dočkat rozuzlení.