RECENZE: Judy!, Arts Theatre ✭✭✭

Judy!

Arts Theatre

27. května 2017

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Pokud kdy existoval případ, kdy volba scény naprosto transformovala celé představení, pak je to právě tento. Tento původní životopis Judy Garland, srdeční projekt zakladatele a režiséra divadla Raye Rackhama, začínal jako skromná fringe hra v malém sále London Theatre Workshop pro šedesát diváků nad hospodou The Eel Brook na New King's Road; tam působila nesmírně poutavě a překvapivě díky proplétání tří narativních linií, z nichž každou ztvárnila jiná herečka v hlavní roli, a díky hercům-hudebníkům, kteří se doprovázeli na scéně plné showbyznysových rekvizit a cetek. Posilněna úspěchem se pak energicky přepracovaná produkce přesunula do velkého prostoru Southwark Playhouse s 240 místy, kde se hrálo v arénovém uspořádání (thrust stage). I zde publikum cítilo bezprostřední emocionální napojení na osud titulní hrdinky. Inscenace vzbudila široký zájem a dočkala se nadšených recenzí. Zdálo se, že jí nic nestojí v cestě.

A nyní, ačkoliv se to podaří jen málokteré produkci ze Southwark Playhouse – i té velmi úspěšné – se show přesouvá přímo do West Endu, konkrétně do Arts Theatre s kapacitou 350 diváků. Rackham figuruje i jako producent spolu s Michelle Hutchings a ve spolupráci s Julií Clare, která je zároveň

generální manažerkou. Představení prošlo dalším oživením díky dramaturgyni Carolyn Scott Jeffs a získalo novou scénografii od Toma Parise, která však zachovává původní záměr: nabídnout neutrální studiový prostor, v němž lze s rychlostí a flexibilitou vykouzlit různá časová období a místa vyžadovaná scénářem. Téměř celé původní obsazení zůstalo po celou tuto dlouhou cestu zachováno a herci zde opakují výkony, které jim na Newington Causeway vynesly hojné uznání. Show by měla jet na plné obrátky: výkony, zejména hudební čísla, k tomu diváky přímo vybízejí. Helen Sheals, Belinda Wollaston a Lucy Penrose (a v den mé návštěvy i záskok Millie Hobday, která byla v okamžiku povolána ze své role kostýmní výtvarnice kvůli indispozici slečny Wollaston) předvádějí nádherně odpozorované a precizně řemeslně zpracované úpravy hitů ze zpěvníku Garland. Ale zdá se, že se onomu starému kouzlu něco postavilo do cesty. Viděl jsem toto představení dvakrát a myslím, že vím, v čem je zakopaný pes.

Je to kukátkové jeviště. Fyzické přemístění performance vůči publiku má na přijetí hry dramatický a rozhodující vliv. Z pohledu diváka nyní sedíme v zatemněném prostoru, odděleni od osvětleného děje; nyní chladně „pozorujeme“ události odehrávající se na druhé straně portálu, aniž bychom se cítili zdaleka tak vtaženi, jako když jsme s herci sdíleli jednu místnost v Chelsea nebo je obklopovali v Southwarku. Proč? Existují možná tři hlavní důvody: styl herectví, způsob režie a struktura scénáře.

Většina herectví zůstává velmi podobná tomu, co jsme viděli v předchozích prostorech. Jenže na nás „nepálí“, na rozdíl od velkých hudebních čísel, která jsou stále podávána s energií a elánem typickým pro Garland, s jejím vrozeným smyslem pro showmanství a naléhavou potřebou potěšit své publikum. Místo toho jako bychom spíše odposlouchávali rozhovory, než abychom do nich byli vtaženi. Někdo by mohl namítnout, že by to nemělo vadit – mělo by být možné mít produkci, kde scénář dělá jednu věc a hudební čísla druhou. Nuže, sliby se chyby, a v tuto chvíli jsou dialogové pasáže v efektu mnohem utlumenější, než bývaly. To je fakt. Vtipy nevyznívají tak dobře, protože se zdají být sdíleny jen s herci na pódiu a ne s diváky, a my se nedokážeme o postavy „strachovat“ oním přímým emocionálním způsobem, který hudební čísla stále deklarují. Jinými slovy, ztrácíme kontakt s hlavním důvodem, proč pro nás Judy Garland i dnes něco znamená. Přímý emocionální apel byl jejím raison d'etre. Je to důvod, proč byla tato hra napsána, proč se produkuje a proč jsme přišli do divadla.

Pak je tu způsob režie. Zde, stejně jako dříve v režii samotného Rackhama, je režie dalším faktorem, který může omezovat „dosah“ inscenace. Chcete-li překonávat bariéru kukátkového jeviště, musíte hercům hodně pomoci – uspořádáním mizanscény, pohybem, světly a všemi dalšími propriety produkce s neuvěřitelně pečlivým výběrem a precizností provedení. Když je pohled diváka tak soustředěn na jednu perspektivu a vidí veškerou akci „zepředu“, je každý jednotlivý prvek vnímán a interpretován úplně jinak, než když hrajete v aréně. Jsem si jistý, že Rackham cítí, že udělal vše pro to, aby se přizpůsobil, ale při této příležitosti se neubráním myšlence, že věci mohly dopadnout jinak, kdyby byl k celkové reinterpretaci show pro tyto zcela odlišné podmínky přizván zcela čerstvý pár očí, někdo zkušenější v prezentaci muzikálových her ve West Endu.

A nakonec scénář. Celý vtip scénáře této show spočívá v tom, že není lineární. To je fascinující, když je divák ve stejném prostoru, kde se děj odehrává, nebo jím je obklopen. Zde však, když rozvíjení děje zkoumáme z dálky, si nemůžeme nevšimnout obrovské stylistické propasti mezi scénářem a hudebními čísly, která tvoří jeho jádro. Tyto písně, slavné hity, které vytvořily legendární značku Judy, jsou téměř bez výjimky vysoce lineární minipříběhy „zlatého věku“ americké hudební komedie. V rozstříhaném, kolážovitém světě scénáře působí poněkud nepatřičně a zdá se, že táhnou diváka úplně opačným směrem, než kde se nachází samotný scénář. Občas se dočkáme momentů mash-upu nebo montáže, ale v podstatě jdou scénář a hudba esteticky proti sobě, což je ostře nasvíceno neúprosným úhlem pohledu, který jsou diváci nuceni zaujmout.

Takže kombinací stylu provedení, režie a scénáře je publikum chtě nechtě nuceno tuto hru „soudit“, i když se instinktivně chce oddat emocionálnímu prožitku s láskou a lidskostí ústřední postavy. Člověk může – intelektuálně – ocenit příběh, který mu je vyprávěn, ale je těžké mu otevřít srdce. Lidé, kteří přicházejí na hru poprvé, hlásí podobné pocity; apeluje se zde spíše na náš rozum než na city. Pravda, někteří lidé jsou stále dojati k slzám – písněmi – ale neslyšel jsem lidi říkat totéž o „charakteru“ nebo o tom, co se hrdince stane, natož o tom, co sama dělá. Pokud je to záměrem tvůrců, pak mohu jen říci, že mi to připadá překvapivé vzhledem k extrémně emocionálnímu pěveckému stylu, kterým je Judy Garland proslulá a který je zde tak živě rekonstruován.

Kukátkový portál nám připomíná, že jde především o divadelní hru. Jsou tu dlouhé scény dialogů bez hudby, a když už na ni dojde, veškerý zpěv obstarávají pouze tři hlavní představitelky. No, to není úplně pravda: čas od času je zbytek ansámblu vyzván k doprovodným harmoniím. Herecký tým také zajišťuje hudbu na řadu nástrojů, které jsou trvale na očích na scéně; v dřívějších uvedeních to nevadilo, ale zde to může působit trochu zvláštně, zvláště ve chvílích, kdy nejsou pro tento účel potřeba a musí u svých nástrojů sedět nebo stát, někdy i velmi dlouhou dobu. Není příliš jasné, proč to dělají. Aranže Simona Holta stále znějí báječně, takže by nás to nemělo vyvádět z míry.

Přesto zůstává „jazyk“ produkce poněkud tajemný, až hermetický: proč jsou tu například tři různé Judy a proč někdy obývají stejný prostor a občas dokonce zpívají společně? Dříve to nevyžadovalo vysvětlení, ale nyní jako bychom ho potřebovali slyšet. A proč jeden herec – Harry Anton – hraje mladšího i staršího Sida Lufta téměř jako dvě naprosto odlišné osoby, zatímco Amanda Bailey a Joe Shefer hrají rodiče Garlandové, Ethel a Franka Gummovy, kteří jsou uzamčeni v jedné časové zóně? Tyto časové nesrovnalosti, které dříve působily tak kouzelně, mají nyní tendenci mást. Proč? Choreografie Chrise Whittakera dodává hrstce hudebních čísel vítaný švih, ale naprosté většiny účinkujících na scéně se nedotkne – stojí bez hnutí nebo chodí, zatímco jedna, dvě nebo tři herečky tančí, což u westendské show sázející na jméno jedné z největších hvězd hudebně-tanečního žánru minulého století může působit lehce výstředně. Obsazení je velké, dále v něm figurují Tom Elliot Reade jako Roger Edens, Don Cotter jako L. B. Mayer, Perry Meadowcroft jako George Schlatter a Chris McGuigan jako Norman Jewison, a dokonce i čtyřčlenná doprovodná kapela, většinou ukrytá v portálech. Ale všechny tyto zdroje se zdají nevyužité. Opět se ptáme, proč? Zkoumavý pohled kukátkového jeviště si tyto otázky vynucuje, ale inscenace na ně nenabízí žádné snadno dostupné odpovědi. Tváří v tvář tajemství se publikum nebezpečně začíná snažit vyřešit ho samo pro sebe.

Když se tedy Hunt Stromberg ml. v podání Christophera Dickense naléhavě snaží přimět Judy, aby vyhověla požadavkům televize CBS na její show, diváci si v duchu začnou skládat trajektorii, kterou show nabere: je tohle ten „cíl“, kterého má hrdinka dosáhnout? Nebo když Judith Kramer v podání Carmelly Brown oznámí, že před Judyiným přívěsem ve studiu byla namalována cesta ze žlutých cihel, měli bychom napůl očekávat, že nás show po té cestě provede, abychom se vrátili do země Oz? V jistém smyslu to scénář dělá – nakonec nás dovede k plnokrevnému provedení „Over the Rainbow“, dokonce i se slavnými kupícími se mraky a širým nebem z úvodní sekvence Čaroděje ze země Oz (jediný „skutečný“ exteriérový záběr v celém filmu, který je jinak – stejně jako tato hra – zcela studiovou konstrukcí). Ale na té cestě je spousta jiných věcí, které se v show dějí, velmi obtížné racionalizovat. A v představení je tolik naturalistického tlaku (televizní sledovanost, průzkumy veřejného mínění, zprávy z focus groups, vědecké analýzy atd.), že nevyhnutelně cítíme potřebu být racionální.

Nuže, uvidíme, co to udělá s publikem v Arts Theatre. Myslím, že to stojí za zhlédnutí, ale show už nevyzařuje takové kouzlo jako kdysi.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA JUDY! V ARTS THEATRE