RECENZE: Julius Caesar, Shakespeare's Globe ✭✭✭

Julius Caesar Divadlo Globe 21. července 2014 3 hvězdičky

Je přestávka. Marcus Antonius právě dořekl svůj slavný monolog o tom, že „Brutus je ctihodný muž“, a dav, který mu naslouchal, se proměnil v běsnící masu žíznící po krvi Bruta, Cassia i jejich spoluspiklenců. Diváci divoce pískají a pokřikují a pak se vydávají z Globu pro něco k pití, na kus řeči nebo za jinou úlevou.

Když vycházejí ze Severní věže, vysoký Američan v obleku a jeho manželka s perlovým náhrdelníkem si nadšeně povídají o tom, jak se jim představení líbí.

„Ten Antonius je ale pěknej hajzl, co?“ říká muž a s americkým přízvukem si neuvěřitelně protahuje ono slovo „hajzl“.

„Jasně,“ odpovídá žena nenuceně, „ale je tak mladý.“

Zmiňuji to proto, že Julius Caesar, kterého nyní uvádí Globe v nové inscenaci uměleckého šéfa Dominica Dromgoolea, je hrou o politické nestabilitě, úzkosti, pomstě a zradě. A ačkoli termín „spin-doctor“ vznikl až o staletí později, Shakespeare do své hry vepsal tři naprosto přesvědčivé mistry politického marketingu: Antonia, Bruta a Cassia.

A podle vašeho vlastního politického přesvědčení se jako diváci můžete sami rozhodnout, kdo je hrdina, kdo padouch a kdo jen figurka (případně jejich kombinace). To je jedna z největších předností této hry.

Reakce onoho amerického páru mě však nechala na pochybách, co si o Antoniovi vlastně myslí: viděli v něm padoucha, který poštval dav proti zdravému rozumu vládnoucí elity? Nebo ho vnímali jen jako Caesarovu loutku?

Jejich rozhovor pokračoval a bylo jasné, že si představení opravdu užívají. Šlo tedy spíše o to, jak k nim hra i herecké výkony promlouvaly skrze jejich vlastní životní zkušenosti.

Těžko si lze představit jasnější potvrzení Shakespearovy geniality a jeho neutuchající aktuálnosti. Pokud inscenace dokáže oslovit názory, předsudky a politické cítění tak různorodé skupiny lidí a u každého rezonovat jinak, dělá se tu něco správně.

Inscenace si bere příklad z nedávného Tita Andronika a využívá diváky na stání (tzv. groundlings) jako součást samotné scény. Než hra začne, herci se proplétají mezi stojícím davem a podněcují ho k provolávání válečných hesel pro Caesara. Rychle a chytře se tak publikum dostane na Caesarovu stranu; pak tribuni zahájí hru a debata s ševcem nastolí klíčové otázky: měl Caesar právo zmasakrovat Pompeia a je to velký vůdce, nebo nenasytný diktátor?

Dromgoole udržuje diváky v hledišti v neustálém napětí po celé představení, takže máte pocit, že jste vtaženi do děje, nuceni se přidat na něčí stranu nebo se účastnit politického boje. Nálada se víceméně mění podle toho, kdo zrovna mluví.

Tohle není inscenace, u které jen sedíte a sledujete předem daný výsledek; ne, je to představení, kde vaše rozpoložení i emoce lidí kolem vás tvoří hmatatelnou součást zážitku, který vás brousí a přesvědčuje o určitých úhlech pohledu.

Hraničí to s interaktivním divadlem – a skvěle to vychází. Psychologie davu totiž pomáhá zakrýt trhliny v konstrukci hry i v kolísavé kvalitě některých výkonů a režijních nápadů.

Nejpodivnější jsou zde kostýmy Jonathana Fensoma. Jsou v podstatě alžbětinské, s občasnou šerpou, která má evokovat římskou estetiku známou ze seriálu Já, Claudius. Je logické, že v roce 44 př. n. l. se v Itálii alžbětinské oděvy nenosily, takže je těžké pochopit, proč padla volba právě na ně. A přesto, poněkud paradoxně a proti intuici, působí méně směšně, než by možná působily klasické tógy.

Brutální vražda Caesara se v tógách často bere jen stěží vážně, ale zde měl v oné scéně bílou tógu pouze Caesar. Výsledkem byl pocit jeho naprosté izolace proti smečce vrahů, která ho uštvala. Takže ač jsou kostýmy zvláštní, slouží zajímavému a nečekanému účelu.

Přestože je po něm hra pojmenována, Caesar není hlavní postavou, ale jeho přítomnost je kritická. Bez Caesara, který je charismatický i chybující zároveň, mechanismus hry nefunguje, jak by měl. George Irving je bohužel nevýrazný Caesar – takový, u něhož by vražda byla spíše milosrdenstvím, protože působí jako někdo, kdo už má období moci dávno za sebou. Do role nevnáší žádný z potřebných ohňů.

To znamená, že ostatní ústřední postavy nesou větší břímě a často to vypadá, jako by mluvily o úplně jiném Caesarovi. Katy Stephens v roli Calpurnie je mu sice skvělou oporou a svou pouhou přítomností dělá Irvingova Caesara lepším, ale jeho smrt, ač dobře zrežírovaná, Irving bohužel přehrál. Kvílení, které vydal ve chvíli, kdy Brutus zasadil ránu, bylo vyloženě trapné.

Jeho nedostatky však nejsou pro celek fatální.

Tom McKay je jako Brutus vynikající a do své role vkládá velkou vášeň i styl. Jeho projev nad Caesarovým tělem je skvělý, stejně jako dřívější scény, kde v monolozích rozebírá své úzkosti a vztah k manželce Porcii (půvabně ztvárněné Catherine Bailey). Jeho Brutus je komplexní a fascinující, přesně takový, jaký má být.

Anthony Howell se s Cassiem popasoval se ctí, i když měl tendenci spíše křičet pro efekt, než aby sděloval význam replik. Christopher Logan vytvořil osobitého Cascu s nezvyklým tónem hlasu, ale jasně vystihl mužovu dvojakost a povrchnost.

V dalších rolích odvádějí výbornou práci Paul Rider jako Cicero a Antoniův sluha, Patrick Driver v rolích Cinny a Flavia a Joe Jameson jako Octavius.

Tlukoucím srdcem této inscenace je však Luke Thompson, jehož Marcus Antonius je originální, uvěřitelný a naštěstí i nesmírně výmluvný. Vypadá jako hrdina, zní jako hrdina a mluví jako hrdina – přesto je tu podvratná otázka, zda jeho víra v Caesara a láska k němu nejsou liché, což dodává celému výkonu šťávu a napětí.

S naprostou lehkostí dává najevo atletickou zdatnost postavy (běh bez trička kolem hlediště mluví za vše) i bujaré chování mladého, privilegovaného tribuna (herecky skvěle zvládnutá kocovina). Když je však Caesar zavražděn, majestátně vyroste. Svým strhujícím a rtuťovitým projevem (slavné Přátelé, Římané, spoluobčané, slyšte mě!) naprosto smete Bruta. Jeho projev, v němž jako by se vznášely ozvuky Martina Luthera Kinga nebo JFK, snadno získá dav herců i diváků na jeho stranu. Ta síla přesvědčivosti byla ve vzduchu téměř hmatatelná.

Mně Thompsonův Antonius jako „hajzl“ tedy rozhodně nepřipadal.