RECENZE: Lesere, Jermyn Street Theatre ✭✭

Lesere

Jermyn Street Theatre

14. 07. 2015

2 hvězdičky

Divadlo Jermyn Street Theatre je komorní prostor, který se skvěle hodí pro uvádění thrillerů, a navíc je nyní vybaveno klimatizací. V těchto letních měsících se tak klaustrofobie a stísněnost omezují spíše na psychologickou rovinu než na tu fyzickou. Až do srpna se zde hraje Lesere, nová hra Ashleyho G. Hollowaye postavená pro tři herce, rozdělená do dvou dějství a inscenovaná jako divadlo v kruhu.

Představení začíná v prostě zařízeném interiéru evokujícím 20. léta, kde se nad světelnou rampou pne vinná réva. Jane (Cassandra Thomas) and John (Leon Williams) jsou manželský pár žijící skromně na francouzském venkově po první světové válce. Úvodní dialogy jsou lehké a všední, ale jakmile jeden z nich opustí scénu, přepadne ho třas, bolesti hlavy a další znepokojivé fyzické příznaky připomínající nedávné psychické trauma. Je zřejmé, že půjde o hru, v níž budou vzpomínky na válku hrát zásadní roli a kde se bude postupně prohlubovat propast mezi zdvořilou maskou a temnějšími osobními prožitky. Navzdory zjevné radosti a uvolnění, které manželé nacházejí v rituálech zemědělského života a – v případě Jane – v psaní poezie, v této idyle probublává vyhýbavost a únik před realitou, což doslova podtrhují zlověstné zvukové efekty připomínající vzdálenou dělostřeleckou palbu. Dozvídáme se, že Jane pochází ze zámožné rodiny, ale sloužila jako sestra na západní frontě, a John byl armádním důstojníkem na Sommě, kde padl do zajetí.

Do tohoto scénáře během jednoho dne vstupuje třetí postava, tajemný vetřelec George Darbridge (Richard Atwill). Vklopýtne do domu ve fraku a s poraněnou rukou, kterou požádá Jane převázat. Ukáže se, že pobývá v blízkém hostinci, kde pracuje na románu, a že i on má válečné zážitky, na které by raději zapomněl, a také francouzskou manželku, která nedávno zemřela na španělskou chřipku. George je dotěrný a začne Jane vyslýchat ohledně její minulosti i Johnovy válečné kariéry a zpochybňovat upřímnost jejich vztahu. Na konci scény se mu podaří odejít s Janiným soukromým deníkem poezie, což mu poskytne dostatek materiálu k zasévání pochybností, když se později téhož dne vrátí, aby se představil Johnovi. Do přestávky získá nad párem takovou převahu, že je donutí převléknout se k fingované večeři v jejich vlastním domě, kde se každý chod stane cvičením v odhalování pravdy pod jeho taktovkou. Tento model určuje směr druhé poloviny, kde je každý „chod“ doprovázen vybranými víny, ale v jádru jde o sérii stále více skličujících odhalení, která nás nutí zcela přehodnotit vše, co jsme si o ústřední dvojici dosud mysleli.

Hra jako celek je docela poučná v otázce budování divadelního napětí, ale ne vždy způsobem, který by sloužil autorovi ke cti. Holloway v programu uvádí: „Chcete-li na něco skutečně posvítit, nejdřív to ponořte do tmy.“ Pokud tím myslí, že dopad závěrečných odhalení v jakémkoli thrilleru závisí hlavně na způsobu nastavení témat a hře s očekáváním diváka, pak nelze než souhlasit. Tento plán zde však není příliš zdařile realizován. Například v Hitchcockově scénáři nebo v klasice, jakou je Slídil (Sleuth), si divák neuvědomuje, do jaké míry jsou velké předpoklady a skoky v chápání zamaskovány drobnými krůčky, které přijímáme jako přirozené – skutečné umění spočívá v tom, že diváka postupně a nenásilně vtáhnete do pavučiny děje skrze řadu drobných, uvěřitelných situací. To zde zásadně chybí. V první polovině je George prostě příliš neomalený, necitlivý a ve svých metodách naznačování hrubý, než aby působil věrohodně. Je těžko představitelné, že by jakýkoli pár, i tak konvenčně pasivní a zdvořile anglický jako tento, hostil takového arogantního tyrana; že by si mezi jeho návštěvami nesrovnali fakta a neodhalili jeho záměry. V důsledku toho první polovina nepůsobí přesvědčivě a následná odhalení, i přes veškerý herecký um, postrádají zamýšlený šokující účinek. Pravděpodobnost psychického poškození z války byla avizována příliš často a příliš brzy, než aby nás překvapila, a George není přesvědčivý jako jakýsi anděl pomsty, jehož chování lze ospravedlnit službou vyšší pravdě. Hra sice mnohokrát odkazuje na Preisleyho klasiku Inspektor se vrací (An Inspector Calls), ale postrádá řemeslnou zručnost tohoto kusu.

Herci se s materiálem snaží pracovat ze všech sil, možná až příliš. Thomasová i Williams musí urazit cestu od vybroušené konverzační komedie mravů až k vypjaté a drásavé citové konfrontaci. Tady umění spočívá v tom, nechat praskliny na fasádě vysvítat velmi postupně, v čemž jsou oba zběhlí. Když jim závěrečné scény dají šanci se skutečně uvolnit a otevřít se emocionálním pravdám minulosti, které se snažili potlačit, chápou se iniciativy s chutí. Není však jejich vinou, že výsledek působí spíše jako technický úspěch než jako emotivní zážitek pro publikum. Byli nuceni přijímat společensky příliš nepravděpodobné situace, než aby si u diváků vybudovali potřebnou důvěru a empatii. Atwill má ještě těžší úkol v roli, která je napůl Mefistofeles a napůl Inspektor Goole. Do postavy George vnáší spoustu energie a fyzické dynamiky, ale text mu dává právo odhalovat jednu „příšernou vzpomínku“ za druhou způsobem, který působí až přehnaně. Vypadá i hraje jako postava, která právě seskočila z plakátu viktoriánského melodramatu, a na něm ani na pravdě, kterou údajně zastává, nám nakonec příliš nesejde.

Pokud jde o osvětlení, scénu, kostýmy i zvuk, kreativní tým pod vedením režiséra Donnacadha O’Briaina odvádí spolu s herci velmi solidní práci. Profesionalita inscenace však nedokáže zakrýt fakt, že zajímavý koncept a scénář nenachází v textu přesvědčivou a ucelenou realizaci.

Hra Lesere se v Jermyn Street Theatre hraje do 1. srpna 2015