RECENZE: Princezna Lehká (The Light Princess), National Theatre – scéna Lyttelton ✭✭

The Light Princess (Lehká princezna)

National Theatre (Národní divadlo)

9. října 2013

Dvě hvězdičky

Na scénografii Rae Smith pro debutové představení National Theatre s názvem The Light Princess, které se dnes otevírá v Lyttletonu, je něco skutečně dechberoucího a zázračného. Je to nádherný, sugestivní a mistrovsky zpracovaný pohádkový design.

Člověk si jen stěží vybaví, kdy naposledy působilo hlediště Lyttletonu při příchodu tak hřejivě, lákavě a plné vzrušujícího očekávání. Postaral se o to nádherný falešný portál a opona s mapou ve stylu bratří Grimmů nebo Hanse Christiana Andersena, která sama o sobě vypráví příběh o rozdělených královstvích a magických tvorech v nebezpečných lesích.

Jakmile se rozběhne děj, je rychle jasné, že pod vizionářským vedením Marianne Elliot sledujeme dva zásadně odlišné typy hereckých výkonů. Prvním jsou lidé – královské rodiny a výběr prostého lidu, služebnictva a rádců, k nimž se ještě vrátíme. Tím druhým a nejzázračnějším jsou loutková stvoření. Jsou to úžasné výtvory, které k ohromujícímu životu přivedli Toby Olié a Finn Caldwell spolu s expertním doprovodem (Owain Gwynn, Tommy Luther, Emma Norin a Nuno Silva). Palácům a jejich okolí, zejména jezeru, kde se odehrává děj, dodávají barvy a fantastickou texturu.

Uvidíte pozoruhodnou myš, skotačivé exhibicionistické žáby, různé ptáky, útočné bestie se žraločími hlavami, půvabné čápy, křiklavé rostliny a ryby (živé i mrtvé) – a nemluvě o dracích, když je potřeba něco opravdu velkolepého. Slovy nelze popsat krásu těchto tvorů, která je tajuplná i humorná zároveň. Jak se píše v Karlíkovi a továrně na čokoládu: musíte to vidět, abyste uvěřili.

To platí zejména pro dva konkrétní koncepty postav v rámci vize Marianne Elliot, které jsou naprosto podmanivé a romantické: Zephyrus, princův drahocenný sokol, a ona „beztížnost“ či absence gravitace, která trápí titulní princeznu. Ben Thompson je jako Zephyrus dokonalý a podává jednoznačně nejlepší výkon večera. Modrý sokol je živý, vtipný, hrozivý, hrdinský a hlavně skutečný, ucelený a uvěřitelný. Moment, kdy vypíchne oči strašlivému králi Ignáciovi, je triumfálním akčním vrcholem večera. Thompson je elegantní, šlachovitý a s lehkostí se drží ve stínu, zatímco nechává Zephyra létat – v představách i ve vzduchu.

Podobně působí i kvarteto akrobatů, kteří jako sehraná skupina udržují princeznu ve vzduchu, někdy s pomocí lan, jindy bez nich. Princezně nijak neubírají na pozornosti a rychle se zcela rozplynou v pozadí, jakmile přijmete jejich společnou přítomnost jako koncept beztíže. Je to stejně odvážný a troufalý koncept, jaký lze v divadle potkat, a funguje s lehkostí a jednoduchostí, která maskuje obrovskou dovednost. Sledovat princeznu, jak se vznáší (což dělá téměř po celou dobu), by bylo únavné, kdyby k tomu sloužily jen popruhy a lana. Elliotové řešení tohoto problému je jedním z klíčových potěšení a geniálních tahů, díky nimž tato inscenace zůstane v paměti.

A to je dobře, protože scénář (Samuel Adamson), hudba (Tori Amos), texty písní (oba autoři), choreografie (Steven Hoggett) a co je nejdeprimující, i mnoho hereckých výkonů (casting Alastaira Coomera a Charlotte Sutton je v mnoha případech nepochopitelný), dělají v této elektrizující kombinaci vše pro to, aby večer zbavily jakéhokoli konzistentního ducha nebo radosti. Je to komplikovaný příběh, který se skrze mluvené slovo a zpívané texty nedaří předat vůbec – tedy pokud jim je vůbec rozumět, což se stává málokdy.

Je téměř nemožné pochopit motivace hlavních postav, zejména princezny. Konec prvního dějství je sice vizuálně oslnivý, ale naprosto nepochopitelný, stejně jako důvod odloučení princezny a prince Digbyho ve druhém dějství. Scénář zkrátka nevypráví příběh s potřebnou jasností.

Pokud jde o hudbu, po většinu času jde o tsunami bílého šumu. Lidé si často stěžují, že Sondheim nepíše líbivé melodie, které by si člověk mohl pobrumlávat (s čímž nesouhlasím), ale na základě tohoto díla je Sondheim ve srovnání s Tori Amos hotový Irving Berlin. Partitura není vyloženě žalostná, je jen podivná, repetitivní a nijak zvlášť pestrá, ať už tónově nebo rytmicky.

Jsou tu pasáže, které zbystří smysly: začátek prvního dějství je zajímavý a pěkně ladí s finále; začátek druhého dějství u jezera má poetickou radost a harmonickou hloubku, která se už neopakuje; princeznino klíčové sólo, kdy se konečně rozpláče a podlehne gravitaci, je nejpůsobivějším výstupem večera – a posledních pět minut ukazuje, jak naprosto pozoruhodné dílo to mohlo být. Ta radost, vzletná síla a krása finále, kdy celý soubor zpívá v harmonii s melodiemi, které vás skutečně okouzlí – no, kdyby tohle byl standard celého kusu, byl by to muzikál století. Ale není to pravidlem a není to dobrý muzikál.

O Judi Dench se často říká, že lidé by jí zaplatili i za to, kdyby četla telefonní seznam. Myslím, že totéž se dá říct o Rosalii Craig v souvislosti se zpíváním telefonního seznamu. Má hlas pozoruhodné síly, krásy i barvy a v tomto představení ho využívá naplno. Díky ní zní ta hudba lépe, než jaká ve skutečnosti je.

V této inscenaci mě však jako princezna nepřesvědčila. S ohledem na Nicka Hendrixe v roli jejího milého je na tu roli zkrátka příliš stará. I přes její hlasové kvality vyžaduje tato role specifickou chemii mezi princeznou a princem, jejím otcem a „nejlepší kamarádkou“ Piper. V žádném z těchto případů tu chemie nefunguje. Není to chyba Craigové, je to chyba castingu. Pokud je Hendrix princem, pak jako princeznu potřebujete skutečnou ingenue, mladinkou superstar (jako je Vivien Carter, která Craigovou alternuje, ale v Národním divadle by si mohli dovolit i zariskovat s talentovanou neznámou tváří). Zkrátka někoho, kdo by se k roli hodil lépe – někoho mladého, neformovaného, naivního a křehkého, aby fungovala ústřední rovnováha. Kdyby proti Craigové v této inscenaci hrál prince Michael Xavier, bylo by to okamžitě o poznání lepší, protože jde o podobné talenty se srovnatelnými zkušenostmi a cítěním.

Hendrix je dobrý, sympatický herec, patřičně mužný a pohledný takovým tím „chlapecko-princovským“ způsobem (i když jeho kostýmy jsou kupodivu špatně střižené, nebo mu spíše nelichotí, a druhé dějství je nucen začínat v trenýrkách bez jiného zjevného důvodu, než aby ukázal své tetování sokola a vyrýsované břišáky). Pěvecky je ale na tuto partituru krátký, což spolu s věkovým rozdílem mezi ním a Craigovou ubírá na jeho přesvědčivosti. Přesto je s přehledem nejlepším mužským interpretem na scéně.

Kane Oliver Parry je jako jeho bratr Llewelyn po celé představení naprosto nevýrazný (navíc neumí dostatečně dobře zpívat), záblesk talentu projeví jen na okamžik v závěru, kdy jednou replikou rozesměje celý sál. Clive Rowe ve svém typickém režimu „vedlejší postava číslo dvě“ je v roli princeznina otce nesnesitelně špatný a právě na jeho hlavu padá velká část nejasnosti celého kusu. Je mu sotva rozumět, a přestože je popsán jako laskavý král, který sešel z cesty, tak ho nehraje. Jeho výkon je mdlý jako rozvařený pudink a naprosto nedostačuje nárokům zjevně nejtěžší role v show, na které vše stojí a padá. Tóny sice trefí, ale jako by do nich bušil perlíkem, a není to vůbec příjemný poslech. Je to katastrofa.

Stejně tak Hal Fowler jako král Ignácio – role, která překypuje potenciálem. Mohl by to být mrazivý temný padouch, zlý a zlomyslný, jak jen to jde, ale ve Fowlerově podání je to jen dřevěná figurka bez špetky energie.

Záchranu v podobě lesku a zajímavosti tak přináší ženské herecké obsazení ve vedlejších rolích. Laura Pitt-Pulford je jako Digbyho sokolnice vynikající a postará se o největší výbuch smíchu večera. Malinda Parris je skvělá jako rázná seržantka likvidující draky a zaslouží si druhý největší smích. Amy Booth-Steel jako Piper sice v prvním dějství úplně nezáří, ale ve druhém se napraví a vytěží maximum ze svého úzkostného sóla i společné chvíle s Llywelynem.

Sbor zpívá dobře, ale jejich kostýmy a choreografie připomínají spíše druhořadý Disney seriál než prvotřídní magii National Theatre. Navíc jsou téměř všichni velmi mladí, zatímco scénář vyžaduje jasnější věkové rozpětí. Není nic skličujícího než sledovat mladé herce, jak v profesionální produkci předvádějí „hraní na staré“ – a přesně to se tu děje. Tři nápadníci princezny (David Langham, Adam Pearce a Caspar Phillipson) jsou nevtipní a nudní, nudní, nudní... člověk by si skoro přál, aby do nich loutkáři vdechli stejný život, jakým obdařili zvířata u jezera.

Co je však nejpozoruhodnější, je samotný závěr. Když dojde ke svatbě a diváci konečně uvidí nemanželské dítě, všechno na scéně i v produkci se náhle propojí a výsledek je radostný, naprosto magický a životodárný. Lidé si show možná budou pamatovat právě díky tomuto zážitku – pro mě to byly rozhodně momenty divadelních kouzel, které ve mně zůstanou ještě dlouho.

To ale zdaleka nestačí. Vzhledem k neuvěřitelné kráse a dovednosti, kterou Rae Smith předvedla v neustále se měnící výpravě, skvěle nasvícené nenapodobitelno Paule Constableovou, pochybuji, že by toto dílo šlo zinscenovat lépe. Rozhodně by se však dalo lépe napsat (po textové i hudební stránce) a mnohem, mnohem lépe obsadit. Rosalie Craig je sice výjimečná, ale její věk a zkušenosti dělají její princeznu méně „lehkou“, než název a smysl díla vyžadují.

Je třeba říct, že když vezmeme v úvahu celkový dojem, The Light Princess není o nic lepší ani horší muzikál než Viva Forever! V obou případech potřebuje libreto i partitura zásadní přepracování a v obou došlo k chybám v obsazení, kterým se dalo vyhnout – přesto oba kusy měly/mají skutečný potenciál. Scéna, vizuální koncept, loutkářství a Ben Thompson dávají The Light Princess značný náskok, ale jako muzikály jsou si v jádru dost podobné. Oba potřebují více práce – mnohem více práce – a lepší casting.

Textem, hudbou i výkony v The Light Princess prostupuje jistá prázdnota a plochost. Jakmile se to autorům podaří napravit, mohlo by toto dílo skutečně vzlétnout, stejně jako sokol Zephyrus.