RECENZE: Light Shining In Buckinghamshire, Lyttelton Theatre ✭✭

Light Shining In Buckinghamshire

Lyttleton Theatre

23. dubna 2015

2 hvězdičky

Musíte uznat, že Es Devlin a Soutra Gilmour to umí. Vědí, jak vytvořit neobyčejné, ohromující scénografie a barvité, propracované kostýmy. Jejich práce na obnovené inscenaci hry Caryl Churchillové Light Shining In Buckinghamshire v režii Lyndsey Turnerové, která byla včera slavnostně zahájena v Lyttleton Theatre v rámci Národního divadla, je naprosto úžasná a doslova bere dech.

Když se při zahájení zvedne opona a odhalí sytý, přepychový a do posledního detailu propracovaný výjev šlechty ze 17. století hodující u obrovského stolu, přičemž se zdá, že každý centimetr rozlehlého prostoru scény Lyttletonu zabírá herec nebo stůl, efekt je zdrcující. Tolik velkoleposti, tolik marnotratnosti. Člověk se neubrání otázce, jak by na to reagovali menší, nedotovaní a ne „elitní“ divadelníci.

A to musí být zčásti záměrem autorek Devlinové a Gilmourové. Je nutné pochopit život v luxusu upevněné šlechty, má-li bitva, o níž Churchillové hra rozjímá, dávat smysl. Tato hra z roku 1976 nabízí nelineární a neotřelý pohled na anglickou občanskou válku, která vedla k popravě Karla I. a vytvoření Commonwealthu pod vedením Olivera Cromwella. Namísto zkoumání hlavních událostí a úvah klíčových hráčů se Churchillová zaměřuje na ty, na které konflikt dopadl nejvíce: na obyčejné lidi, chudé, upozaďované, na ženy, vojáky a řemeslníky. Skrze jejich zkušenosti pak začínají dávat smysl i velké dějinné mechanismy.

Středobodem hry je pocta dokumentárnímu divadlu: Churchillová vychází ze skutečných záznamů z Putneyských debat (v říjnu a listopadu 1647 se k záznamu všeho vyřčeného používal těsnopis) a předkládá divákům autentická, byť upravená slova tehdejších diskutujících. Pocit autenticity je proto silný, i když pocit dramatického náboje pokulhává.

Nejzajímavějším aspektem této inscenace – první pod vedením Rufuse Norrise jako uměleckého šéfa Národního divadla – je skutečnost, že se v ní nic nepokouší osvětlit, odhalit nebo prozkoumat samotnou podstatu, strukturu a jádro díla Churchillové.

Vůbec nic.

Ta hra je totiž nesmírně komorní. Zkoumá, jak běžné lidi ovlivnily velké světové události a jak se globální problémy promítaly do každodenní existence mužů a žen v tehdejší Anglii. V jádru jde o malou hru, která se zabývá velkými myšlenkami. Aby dosáhla nejlepšího účinku, vyžaduje intimní, rezonující podání, které se soustředí na detaily. Původní verze měla obsazení pouze o šesti lidech.

Uvést ji v Lyttletonu byla vždy výzva – jejím přirozeným domovem je scéna Dorfman nebo Temporary Theatre. Scény typu Lyttletonu nejsou určeny pro intimní divadlo; je to místo pro epické kusy, pro velká a odvážná gesta, komiku nebo dramatický exces. A intimní dílo prostě nelze proměnit v epické jen tím, že ho zasadíte do obrovského prostoru a zasypete penězi a odbornými znalostmi. Jak je vidět zde, vede to pouze k tomu, že scéna a kostýmy začnou převyšovat samotnou hru.

Sledovat, jak bohatá hostina kousek po kousku ustupuje postupu prostého lidu, jak se honosný stůl postupně obnažuje a mění z místa privilegovaného hýření v prostor pro věcnou debatu, je fascinující. Skvělé osvětlení Bruna Poeta tento luxusní přechod jen umocňuje, stejně jako atmosférická hudba Mary Chadwickové. Náznak královsky oděného Karla I. a jeho družiny se vznáší v pozadí jako detailně vykreslený duch – je tam, a přitom není.

Soubor amatérských herců („Community Company“) o 44 lidech doplňuje řady účinkujících, dodává dění na masivnosti a občas, zejména v sekvenci Putneyských debat, nechtěně demonstruje pravdivost knihy Michaela Greena „The Art Of Coarse Acting“. Program hlásá, že inscenace umožnila „začlenění komunitních herců do inscenace na hlavní scéně“. Jelikož nic nenasvědčuje tomu, že by za to tito herci byli placeni, je jejich zapojení v tomto rozsahu v lepším případě pochybné, v horším nehorázné. Nikdo pracující na scéně Národního divadla by neměl být bez honoráře; kdokoli na takové scéně vystupuje, by měl být součástí legitimního souboru.

Zahrnutí tohoto „komunitního souboru“ samozřejmě slouží k podtržení bodů, které Churchillová zkoumá: způsob, jakým privilegovaní zneužívají ty bezprávné. Možná to nebyl záměr, ale využití těchto neplacených účinkujících hmatatelně zdůrazňuje klíčovou otázku, která vyslala Olivera Cromwella z debat před výbor: jsou lidé ceněni podle toho, kým jsou a co dělají, nebo podle toho, jaký mají příjem a na co mají nárok?

Vyzvění hry Churchillové je velmi osobní. Program ji popisuje jako „lidovou hru“. Jenže inscenace Turnerové je operní a chladná, ve svém lesku a okázalosti vysoce neosobní. Lidového na ní není vůbec nic.

Pouze vynikající Trystan Gravelle dokáže najít způsob, jak se povznést nad (nebo se alespoň vpravit do) vnější zdobnost inscenace a podat výkon, který sálá upřímností a pravdou. Jeho metodické a naprosto přesvědčivé ztvárnění Briggse, obyčejného dělníka, který vstupuje do armády kvůli žoldu a vidině spravedlnosti a cestou zažívá postupné rozčarování, je skutečně mistrovské. Jako jediný z obsazení Gravelle nedovolí, aby jeho práci pohltila vlna produkční velkoleposti.

V části o Putneyských debatách vidíme ohnivé přesvědčení Sargona Yeldy, neústupnost Leo Billa a neutuchající naději Alana Williamse, ale inscenace nikdy nedovolí plně pochopit nuance sporů v tomto pozoruhodném okamžiku anglických dějin. Odstup od herců a jejich výkonů je zde bohužel spíše pravidlem než výjimkou.

Churchillová se snaží naznačit, že neschopnost vyřešit ústřední otázky Putneyských debat definuje dnešní Anglii a je možná nejdůležitějším aspektem moderní politiky. Její úvaha je správná, ale v té záplavě podívané, kterou Turnerová, Devlinová a Gilmourová vytvořily, se naprosto ztrácí.

První inscenace naplánovaná Norrisem, a pravděpodobně koncipovaná s jeho výslovným požehnáním, je vítězstvím formy nad obsahem. Je to epické, bezkrevné ztvárnění intimního a silného díla. O hře Caryl Churchillové vám neřekne nic, ale děsivé je, že může hodně napovědět o tom, co nás pod Norrisovým vedením v Národním divadle čeká.

Light Shining In Buckinghamshire se hraje do 22. června 2015.