RECENZE: Little Revolution, Almeida Theatre ✭✭

Foto: Manuel Harlan Little Revolution Almeida Theatre 2. září 2014 2 hvězdičky

Dva policisté drží v pevném sevření mladého černocha v mikině s kapucí. Probíhá jakýsi výslech, ale celé je to trochu zvláštní. Vzduch je nabitý napětím. Londýnské nepokoje z roku 2011 jsou tu hmatatelně přítomny. Další černošský mladík policisty konfrontuje. Co dělají a proč? Jaký mají důvod kluka vyslýchat? Jeden policista je povýšený, druhý mlčí jako hrob. Oba soudí.

Zvědavý mladík klade otázky. Bez odezvy. Od policistů se dočká jen agresivního chování. Inteligentní kluk chce po hlučném strážníkovi údaje, důkaz, že je skutečně policistou. Ten odmítá, mlží, ukazuje jen na nápis na neprůstřelné vestě a nechce předložit služební průkaz. Bystrý kluk naléhá. Policista zavrčí a odmítne s tím, že zadržený mladík chce jít pryč a přeje si být vyslechnut v soukromí. Chytrý mladík žádá o průkaz totožnosti – pevně, odvážně, v hlase mu možná trochu zaznívá obvinění z obtěžování. Policista se ho zeptá, za koho se sakra považuje: za někoho, kdo ví, o čem mluví?

Pocit moci proti bezmoci, bílých proti černým, třídy proti třídě, nadřazenosti proti zmatku hřmí tichem hlediště, kde se ani jeden divák neusmívá a nikdo se necítí příjemně.

Toto je jeden ze dvou elektrizujících momentů inscenace Joea Hill-Gibbonse. Hra Alecky Blythe s názvem Little Revolution, napsaná technikou verbatim, se právě uvádí (v rámci předpremiér) v Almeida Theatre Ruperta Goolda.

Ten druhý moment přijde na úplném konci. Ale nepředbíhejme.

Hra čerpá ze skutečných zážitků lidí, kteří zažili londýnské nepokoje a jejich následky. Tím hlavním divadelním trikem je, že Blythe strávila čas v londýnských ulicích a nahrávala rozhovory s obyvateli, kteří se s krizí vypořádávali po svém. Nahrávky byly sestříhány do jakéhosi vyprávění a herci se pečlivě naučili slova, rytmus, přízvuky i intonaci každého z dotazovaných – pravděpodobně kvůli autenticitě.

Toto představení, které trvá asi 85 minut (a i tak je o 60 minut delší, než by mělo být), se snaží být autentické i dramatické zároveň. Je to mozaika pokoušející se postihnout složitosti v pozadí nepokojů i ty další nitky, které se splétaly v jejich dozvucích – zatýkání, nucené vystěhování, pokusy o usmíření komunity, konfrontace, třídní rozdíly, hořké výčitky, hloupé „dobroserství“, policejní brutalitu, reakci vlády a soudů i nepochopení sousedů.

Problém je v tom, že hra nemá žádný ucelený záměr, jasnou linii a jen velmi málo srdce. Útržky rozhovorů vytržené z kontextu vytvářejí obecný obraz zmatku, špatné komunikace, nedůvěry a nedorozumění, ale nic objevného v nich není. Ti, kdo nepokoje zažili, tohle všechno vědí a možná v nich ty rány stále jsou. Ti ostatní si o té výbušné, nejisté době ani o vypjatých měsících, které následovaly, neudělají žádnou skutečnou představu.

Veselý sousedský dýchánek s čajem, který má pomoci lidem zase spolu mluvit, může být jedním z obrazů dozvuků krize, ale stěží tím nejdůležitějším nebo nejvýstižnějším. Přesto je právě tento čajový dýchánek ústředním bodem hry.

I tak se tu dočkáme chytrého herectví. Rufus Wright je dokonalý ve všech svých rolích – jako dotěrný novinář z BBC, pošklebující se policista i komický reportér z Das Spiegel. Všechno jsou to skvělé figury, mistrně vykreslené a výborně podané. Imogen Stubbs je perfektní jako „dobroserka“, moderní verze Barbary ze seriálu The Good Life, která sice vůbec netuší, co dělat, ale ze tváře nespouští permanentní vstřícný úsměv. Bayo Gbadamosi je vynikající v roli mladíka, který se postaví policii, i v řadě dalších úloh. Lloyd Hutchinson, Melanie Ash, Barry McCarthy a Lucian Msamati jsou všichni velmi dobří v oživování galerie rázovitých postav.

Inscenace využívá takzvaný „komunitní sbor“, 31 dobrovolníků ve věku od 16 do 74 let. Blythe v programu uvádí, že bez nich by hru „rozhodně dělat nemohla“. Působí jako komparz, občas mlčí, jindy pokřikují a halasí; hrozí, důmá, usmívají se i tančí. Někdy mluví. Do každé scény vnášejí pocit rozmanitosti a davu.

Ale copak není dost školených herců, kteří by to zvládli? U hry, která se v jádru zabývá společenskými trhlinami způsobenými lhostejným zacházením, nespravedlivými platy, příležitostmi a škatulkováním, je opravdu rozumné nechat 31 neplacených účinkujících pracovat po boku 12 placených herců? Pokud by to bez nich nešlo, proč nedostanou zaplaceno? Možná je to baví nebo se cítí touto zkušeností poctěni (jeden z nich to píše v programu), ale pak lze předpokládat, že výtržníky a tuneláře taky bavilo rabovat a že jejich rodiny byly „poctěny“, když je kvůli odsouzení jednoho člena vystěhovali z obecního bytu. Nejsem si jist, zda jsou takové zkušenosti zrovna následováníhodné.

Tento přetrvávající nepokoj se naplno projeví v závěrečné scéně. Blythe, která hraje samu sebe (a předpokládejme, že se vystihla přesně), se vrací na sídliště, kde trávila měsíce výzkumem v komunitě. Půl roku tam nebyla, protože pracovala pro BBC. Myslí si, že se může jen tak vrátit a navázat s místními tam, kde skončila. Myslí si, že výsledek jednoho soudního líčení v sousedství vyvolá poprask. A chce u toho být, aby mohla dokumentovat reakce.

Jenže naprosto špatně odhadne každý aspekt svého návratu. Propast mezi tím, jak vnímá komunitu, ve které strávila tolik času a kterou tak intenzivně pozorovala, a realitou oněch lidí, je mrazivě obrovská – jako Grand Canyon.

Závěrečná scéna ale velmi jasně shrnuje ústřední téma, které se hra snaží řešit: onen privilegovaný nebo bohatý bílý establishment, který denně rozhoduje a vynáší soudy nad životy chudších komunit, nemá ani ponětí o tom, jak tyto komunity fungují, co potřebují nebo co si myslí a cítí. Tahle „Malá revoluce“ musí být větší a musí se odehrát v samotném establishmentu, ne mezi jeho oběťmi.

A závěrečná scéna autorky Blythe, nutno říci odvážně, ukazuje její vlastní podíl na tomto nepochopení.

Ian MacNeil proměnil prostor Almeidy v něco, co byste čekali spíše v Bush Theatre. Je to zvláštní, provizorní a svým způsobem trochu divoké; diváci jsou rozptýleni po celém hracím prostoru a kolem něj, světla v sále zůstávají většinou rozsvícená, což navozuje dojem všední obyčejnosti, nedostatku financí, bídy a improvizace.

Světelný design Guye Hoarea mi přišel nesmírně iritující. Režijním a výtvarným záměrem je nechat světla blikat při přechodech mezi nesouvisejícími scénami nebo když herci mění role. Nejdřív je to rušivé a pak už prostě jen otravné.

Nakonec si říkám, že to, čeho zde Blythe dosáhla, by bylo působivější a silnější jako rozhlasová hra, kde by drama, zajímavost a dojemnost dodaly autentické hlasy skutečných lidí zapojených do nepokojů. Sledovat herce, jak se pokoušejí napodobit mluvu reálných osob, je sice zajímavé, ale zároveň poněkud zbytečné tam, kde má být právě tato mluva tím, co má „zasáhnout svědomí publika“.

Jako strhující divadelní zážitek to bohužel nefunguje.

Little Revolution se hraje od úterý 26. srpna 2014 do soboty 4. října 2014. Pokladna: 020 7359 4404 nebo online