RECENZE: Muzikál Loserville v Union Theatre ✭✭✭✭

Obsazení muzikálu Loserville. Foto: Darren Bell Loserville

Union Theatre

8. března 2015

4 hvězdičky

Osud mnoha muzikálů leží v rukou těch, kteří jsou zodpovědní za první uvedení. Když nový kus propadne, vina se často svaluje na hlavní autory – scénáristu a skladatele. Jen málokdy se kritika snese na hlavy těch, kteří měli na starosti casting, režii nebo scénografii. Fráze „byl to propadák“ se pak lepí na dílo samotné, na umělecký počin, a nikoliv na ty, kteří ho původně režírovali, choreografovali nebo v něm účinkovali.

První uvedení děl jako Merrily We Roll Along, The Grand Tour nebo Candide (abychom jmenovali alespoň pár) byla všechna považována za neúspěchy. Avšak pozdější inscenace dokázaly, že toto úvodní hodnocení bylo až směšně mylné.

Westendská premiéra muzikálu Loserville, k němuž napsali libreto, hudbu i texty Elliot Davis a James Bourne, úspěch neslavila. Většina prvků mi tehdy přišla hrozná – ne hudebně, ale koncept, který celou produkci poháněl, a triky použité v designu a prezentaci se zdály být hlavními viníky. Revival Loserville, který se právě uvádí v Union Theatre, tento fakt potvrzuje víc než důrazně.

V režii Michaela Burgena, s hudebním nastudováním Bryana Hodgsona a choreografií Matta Kazana tato verze Loserville přímo jiskří nadšením a elánem. Kombinuje známé komediální stereotypy s vynikajícím ansámblovým zpěvem i tancem a dává vyniknout skvělým interpretům, přičemž neustále podtrhuje kvality samotného libreta a hudby.

Tahle inscenace si ve své „geekovině“ přímo libuje. Ne každý muzikál si může dovolit pouštět hudbu ze Star Wars jako podbarvení pro navození správné nálady v publiku. Tenhle ale ano. Ne každý muzikál dokáže spojit vášeň pro Star Trek, příliš krátké kalhoty a zálibu v dloubání se v nose v roztomilé charakteristiky hlavních hrdinů. Tenhle ale ano. Ne každý muzikál umí vytěžit vtipné momenty a běžící gagy z lascivního okukování mladých atletek nebo z tupých svalovců, kteří šikanují každého, kdo se jim nelíbí. Tenhle ale ano. V duchu hesla Star Treku se Loserville odvážně vydává tam, kam se dosud žádný muzikál nevydal.

Místy „faktor šprta“ přesahuje rozumné meze a narativu by bezpochyby prospělo zkrácení a občasná větší srozumitelnost či hloubka. Například scény na sci-fi srazu v úvodu druhého dějství nabízejí nevyužitý potenciál. Prozkoumání postav v prostředí, kde je jejich geekovství činí normálními, by mohlo přinést zajímavé výsledky.

Příběh je ulítlý a adekvátně praštěný. Jsme v raných sedmdesátkách, kdy Star Trek právě skončil své původní vysílání v TV a internet ještě nebyl ani v plenkách. Máme tu cool děcka (bohaté, krásné a hloupé lidi) a zoufale ne-cool jedince (nebohaté, chytré a posedlé typy), kteří spolu neochotně sdílejí školní lavice i volný čas. Šprti drží při sobě stejně jako cool děcka, ale nesnaží se ty populární ponižovat tak, jako to dělají oni jim. Kontrast ve vzhledu a stylu je stejně výrazný jako rozdíl v jejich povahách.

Do tohoto klasického mixu přicházejí speciální ingredience: kluk-mimoň, co chce být spisovatelem, jmenuje se Lucas a píše romantický příběh z prostředí vesmírných bitev (chápete?); dívka-geek, která chce být astronautkou a skrývá tajemství, kvůli kterému ji lze vydírat; kluk, co věří, že najde způsob, jak propojit počítače, a chce to stihnout dřív než kdokoli jiný (ano, prostě přijměte fakt, že internet stvořil americký teenager pracující v podstatě na vlastní pěst); a nesnesitelně marnivý, arogantní a tupý Adonis, který zoufale touží ohromit svého otce bez jakékoliv práce.

Tato čtveřice a jejich přátelé proplouvají dějem a řeší témata jako význam pravého přátelství, loajalitu, tlaky lásky, zradu, odpuštění a sebepřijetí. Důležitá poselství se zde zbytečně nerozebírají, ale jsou přítomna a dodávají té vší ztřeštěnosti hloubku a napětí.

Program mlčí o tom, kdo je zodpovědný za scénografii, ale ať je to kdokoli, vytvořil zdánlivě jednoduchý, ale naprosto geniální rámec pro akci. Holé stěny a podlahy divadla Union jsou pokryty matematickými a vědeckými výpočty, sci-fi graffiti a občasnou vtipnou frází či citátem. Najdete tu grafické odkazy na Star Trek, první film George Lucase THX 1138 i Einsteina – je to ráj pro šprty v podobě kreseb a obrazů.

Scéna má další dva klíčové prvky: dvě malé tabule na zadní stěně, které chytře oznamují místo děje a podtrhují školní prostředí, a devět barevných kostek, jež slouží jako různé rekvizity a dohromady tvoří ultimátní symbol všech geeků – Rubikovu kostku, dokonalou evokaci sedmdesátých let.

Elle-Rose Hughes navrhla šikovné kostýmy, které odrážejí dobu i styl éry, v níž se příběh odehrává. Scéna ze sci-fi srazu je z hlediska kostýmů obzvlášť působivá, ale drobné detaily, které dodávají celému představení ten správný říz, najdete v celém kuse.

Burgen ve svém režijním debutu udržuje drajv a dynamiku postav. Představení má dobré tempo a hladina energie je vysoká a správně usměrněná. Některé gagy zdůrazňující geekovství hlavních postav jsou možná trochu pomalejší, ale nikdy se nedostaví pocit ubíjející nudy, který byl příznačný pro původní westendskou produkci.

Nejlepší stránkou inscenace je však hudba: Hodgson dokázal z celého ansámblu vytáhnout skvělé pěvecké výkony; když zpívají všichni dohromady, zvuk je plný, sytý a povznášející. Vícehlasy jsou vynikající. Hodgson hraje na klávesy a vede rytmiku Nickyho Caulfielda (bicí) a Jamieho Rosse (kytara), čímž vytváří jistý a pulzující doprovod pro vokální výkon obsazení. Partitura je popová, melodická a plná života.

Objevují se však problémy s vyvážeností mezi sólisty a kapelou, a vina není na straně muzikantů. Union je komorní prostor a mělo by být možné zpívat akusticky a být slyšet – ostatně mnoho členů souboru to zde dokazuje. Ale ne všichni. Zejména sólistky většinou nemají dostatečnou projekci a oporu hlasu, aby se prosadily přes kapelu. To je otázka techniky a schopností, nikoliv mikrofonů. Performer musí být schopen zpívat a být slyšet díky svému tělu; spoléhat na ozvučení v prostoru, jako je Union, je nesmyslné.