RECENZE: Marná lásky snaha, Royal Shakespeare Company ✭✭✭✭

Marná lásky snaha. Foto: Alastair Muir Marná lásky snaha

Royal Shakespeare Theatre

15. listopadu 2014

4 hvězdičky

Myslím, že lze s jistotou říci, že úchvatná a nesmírně krásná scéna Simona Higletta v inscenaci Shakespearovy Marné lásky snahy v režii Christophera Luscomba, kterou uvádí Royal Shakespeare Theatre ve Stratfordu nad Avonou, je nejambicióznější, nejpůsobivější a nejzdařilejší kombinací scény a kostýmů od znovuotevření zrekonstruovaného divadla. Je to vizuální triumf, který textu poskytuje dokonalé zázemí.

Scénografie, inspirovaná skutečným sídlem Charlecote Park (kde se jak dáma Judi Dench, tak Shakespeare v různých stoletích zapletli do afér s pytlačením jelenů), využívá obrovský pojízdný vůz, propadliště, ze kterého se z podpalubí jeviště vynořuje nádherná dekorativní střecha, a dvě impozantní hradní věže; nechybí úžasná knihovna a krásný anglický trávník spolu s dalšími lahůdkami. Společně s delikátními kostýmy působí celek velkolepě – jako doznívající anglické léto z dávných dob.

Trik spočívá v tom, že tato scéna je využita i v Luscombově produkci Mnoho povyku pro nic, kterou Gregory Doran pro potřeby této sezóny RSC přejmenoval na Love's Labour's Won (Vítězná lásky snaha), takže má nejspíš dvojnásobný rozpočet oproti jednorázové inscenaci. Nicméně jde o naprostý triumf designu; dovednost, vynalézavost a praktičnost jsou zde v dokonalé harmonii.

Marná lásky snaha bývá často nepříznivě srovnávána s Mnoho povyku pro nic, ale nikdy nebylo snadné pochopit proč. V obou hrách figurují dvě ústřední dvojice, které flirtují i bojují, obě obsahují ostré slovní přestřelky, obě jsou plné nedorozumění a porušování slibů a v obou se objevuje vedlejší zápletka s podivným hrdinou sledujícím vlastní cíle. Jedna končí v konvenčním smyslu šťastněji než druhá, ale napovědět by nám měl už název – Marná lásky snaha. I tak úsilí není marné, jen odložené, alespoň teoreticky.

Při tomto pohledu dává Doranovo rozhodnutí přejmenovat Mnoho povyku pro nic smysl. Obě hry mají mnoho společného, jen jiné vyústění. Působí to jako přirozený pár. A kdyby to byl jediný zásah do díla, nebylo by si na co stěžovat.

Luscombe se však zřejmě zdráhá nechat text promlouvat sám za sebe a vnucuje kusu operetní ráz, který zpočátku působí mile a neotřele, ale ve druhém dějství se stává překombinovaným, kontraproduktivním a zcela nepatřičným. A pak, zcela necitlivě a v přímém rozporu s duchem Shakespearova závěru, se čtyři dvořící se muži (král navarrský a jeho společníci) objeví v uniformách, zasalutují dámám a přátelům a odcházejí do první světové války – vstříc pravděpodobné smrti. Vložení motivu války sice slouží k provázání sezóny, kdy je jedna hra zasazena před válku a druhá po ní, ale působilo to těžkopádněji a rušivěji než jeden z neohrabaných bonmotů Dona Armada.

Naštěstí je inscenace ve většině ostatních ohledů obdařena skvělým herectvím, bezchybným načasováním a smyslem pro styl, šibalství a švih, což vyzdvihuje její silné stránky. Mnoho povyku pro nic se často označuje za vrchol Shakespearových slovních soubojů, ale popravdě řečeno, tato čest náleží Marné lásky snaze. Téměř každý se tu snaží trumfnout ostatní arzenálem vtipů, slovních hříček a jízlivých poznámek, a Luscombe se z toho naštěstí snaží vytěžit maximum.

Zdaleka nejzářivější v těchto ostnatých replikách je Michelle Terry, jejíž Rosaline jiskří a řeže jako vybroušený diamant. Terry je nadaná a suverénní, každý slovní výpad je v jejím podání dokonale přesný a je radost ho poslouchat. Rychlé pasáže zvládá s naprostou lehkostí, je ideální společnicí svým sestrám v dvoření a bezchybně nutí Berowna, svého horlivého obdivovatele, k přešlapům a koktání, jak ho její jazyk podráží. Sledovat Michelle Terry je čistá radost.

Sam Alexander je úžasný jako poněkud nabubřelý, trochu prostoduchý, ale naprosto okouzlující král navarrský. Má ten roztomilý výraz štěněte ztraceného v mlze, který si vás podmaní, a zároveň dokáže v mžiku projevit ocelové odhodlání. Jeho královská role je přesvědčivá a radost pohledět i poslechnout, natolik je jeho výkon prodchnut radostí a elánem. Do ruského tance (kdy se se svými druhy pokouší o lsti na své milé) se vrhl s neodolatelnou vervou. Skutečně působivé.

Jako francouzská princezna je Leah Whitaker zosobněnou elegancí a vznešeností. Určitá povýšenost, lehká a pomíjivá, prostupuje každé její gesto i větu; cítíte, že je hýčkaná i precizní. Do dívčího pletichaření se pouští s nadšením připomínajícím školní sportovní tým, ale neustále si udržuje odstup od svých poddaných, přesně jako Alexanderův král. Jsou dokonalý pár. Když dorazí zpráva o smrti jejího otce, je Whitaker bezchybná – dokonale vyjádří osobní ztrátu, povinnost vůči zemi i zesnulému otci a jemně, ale rezolutně odmítne královu ruku, dokud neuplyne dvanáctiměsíční období smutku. Je to zdrcující a skvěle vystihnutý moment.

Berowne je role, o které se mnozí domnívají, že ji Shakespeare napsal sám pro sebe. Je to dar; úžasná kombinace rychlých vtipných výměn, trochy klauniády, skvělých hlášek, okouzlujících poetických monologů a chvil dechberoucí jasnozřivosti o lidském údělu. Edward Bennett je dobrým Berownem – díky jeho srozumitelnosti a jistotě se v rychlých pasážích vtipy jen míhají a jeho cit pro jazyk a techniku zajišťuje, že jeho projevy (zejména ten na konci prvního dějství, jímž chce inspirovat své druhy) jsou strhující, inspirativní a prostě krásné. Mohl by však být ještě o něco šibalský, sebevědomější a jistější ve svých vlastních schopnostech, protože právě z tohoto sebevědomí lze vytěžit nejvíce humoru.

Don Armado může být nevděčná role; vyžaduje pořádného komediálního herce s precizní technikou a smyslem pro sebeironii. Je tu mnoho hloupých replik a vtipů, které musí fungovat, a John Hodgkinson odvedl v roli tohoto klauna s komickým přízvukem skvělou práci. Zvlášť skvělým pomocníkem mu je Peter McGovern jako Moth, bystrý hotelový poslíček s pohotovým vtipem, veselou povahou a příjemným zpěvem. McGovern oživí každou scénu, do které vstoupí, a jeho Moth je dokonalý – krouží jako můra kolem plamene pošetilého Dona Armada.

David Horovitch je naprosto úžasný jako strohý, upovídaný a domýšlivý učitel Holofernes; Jamie Newall dělá z Boyeta velvyslance závislého na šampaňském s obrovským šarmem a stylem; Tunji Kasim je rozkošný jako Dumaine posedlý plyšovým medvídkem (v humorném odkazu na Brideshead Revisited), který umí stejně dobře kvičet jako svádět; a Roderick Smith doručuje špatnou zprávu o otci princezny se střízlivou přesností.

Nick Haverson (Kostas) a Emma Manton (Žakeneta) se u svých rustikálních postaviček snažili až příliš; ani jednomu nepomohla ta pseudogilbertovská a sullivanovská fraška, kterou k tomu Luscombe přilepil. Jinak je zbytek ansámblu ve skvělé formě a pomáhá představení dosáhnout celkového pocitu neutuchající radosti.

Nigel Hess složil zdařilou scénickou hudbu, ale žádné ze zhudebněných Shakespearových písní nejsou víc než jen letmým potěšením. Oliver Fenwick vše bravurně nasvítil, nechal scénu i kostýmy zářit a vytvořil doslova uhrančivé obrazy čtyř mileneckých párů. Na tom, aby tato inscenace vypadala tak dobře, se podílelo obrovské množství talentu.

Je tu tolik věcí, které lze obdivovat. Luscombe pro tento projekt sestavil ukázkový tým i obsazení. Větší důraz na text místo odboček k operetě by však přinesl ještě lepší výsledky. Ale bez debat, když zde padne závěrečná opona, máte chuť vidět tento soubor i v doprovodném kusu Mnoho povyku pro nic.