RECENZE: Marná snaha lásky (Love's Labour's Won), Royal Shakespeare Theatre ✭✭✭✭

Soubor inscenace Love's Labour's Won (Vítězná snaha lásky). Foto: Manuel Harlan Love's Labour's Won

Royal Shakespeare Theatre

28. února 2015

4 hvězdičky

Zda je Shakespearova „ztracená“ hra Love's Labour's Won (Vítězná snaha lásky) skutečně ztracená, nebo jde jen o alternativní název pro některé z děl dochovaného kánonu, je ve výsledku úplné „mnoho povyku pro nic“. Jak řekl sám Shakespeare jinde: „Co růží zvou, pod jiným jménem vonělo by stejně.“ A rovněž „Hra je to hlavní“. Kdyby se našel nový text, budiž. Do té doby – záleží na titulu až tak moc?

Soudě podle inscenace Christophera Luscomba, která se nyní hraje v Royal Shakespeare Theatre, nepřidává v případě Mnoho povyku pro nic přejmenování na Love's Labour's Won chápání hry vůbec nic, alespoň ne z pohledu diváka. Ani spojení s hrou Marná snaha lásky nepřináší žádný hlubší vhled či osvětlení.

Otázka titulu nejde za Luscombem; byl to nápad uměleckého šéfa RSC Gregoryho Dorana, který tvrdí, že ho „vždy napadalo, že tyto dvě hry patří k sobě“ a že „Mnoho povyku pro nic mohlo být za Shakespearových let známo také jako Love's Labour's Won“. Doran může mít pravdu, ale spárování v této sezóně tento bod nijak nedokazuje.

I když na názvu nezáleží tolik jako na samotném hraní, svůj vliv má. Love's Labour's Won (ponecháme-li stranou debatu o apostrofech) v základu evokuje hru, kde láska vítězí nad nepřízní osudu. Mnoho povyku pro nic nic takového nenaznačuje. Podle jednoho vědeckého výkladu mělo slovo „nothing“ (nic) v Shakespearově době jiný význam – hovorový odkaz na ženské lůno. Při tomto pohledu se název zhruba překládá jako Mnoho povyku pro ženy. Což dává velký smysl.

Hra je pevně zasazena do velmi patriarchální společnosti. Muži ovládají vše, kromě vědomostí, které mají ženy o tom, co dělaly se svými těly. Muži se toho bojí a děsí se, že budou označeni za paroháče. Odtud pramení Claudiova extrémní reakce na falešnou zprávu, že mu byla Hero nevěrná, i ochota všech vysoce postavených mužů ji opustit a nijak zvlášť neželet její údajné smrti. Hodně povyku kolem jedné ženy – Hero – a to vše způsobené intrikami Dona Johna.

Jiskřivé špičkování a předstíraná nevraživost mezi Benedickem a Beatrici je jiným druhem „povyku“. Zatímco linka Hero/Claudio v podstatě vtipná není, ta s Benedickem a Beatricí je naprosto. Celý způsob vyšetřování a odhalování v podání Puškvorce je zase dalším „povyku“. Takže pojem „mnoho povyku“ hrou prostupuje; a tento povyk hrozí, že lásku udusí, což činí název o „vítězné snaze lásky“ nepatřičným. Hero nevítězí; Don John prohrává.

Stejně tak použití názvu Love's Labour's Won naznačuje, že ústředními postavami jsou Benedick a Beatrice a že jeden z nich (nebo oba) nakonec „vyhraje“. Ale to není tak úplně pravda. Hra se točí kolem Hero a Claudia; všechny dějové cesty vedou k nim nebo je zahrnují. Hero se nejmenuje „Hrdinka“ jen tak pro nic za nic. Intriky Dona Johna, následný rozpad svatby Claudia a Hero, její potupa, Puškvorcovo vyšetřování a odhalení vedoucí k očištění Hero – Beatrice a Benedick jsou v tomto zásadním narativu jen vedlejšími hráči.

Současná móda, kterou zde Luscombe následuje, je postavit hru hlavně na Beatrici a Benedickovi. Mají-li však kvality díla zazářit naplno, je třeba věnovat více, nebo alespoň stejnou pozornost Claudiovi a Hero. Hra může být velmi vtipná, opojně lehká podívaná, jakou je v Luscombových rukou. Může být ale také něčím mnohem pohlcujícím, naléhavějším a – tiše řečeno – zdrcujícím. Ano, končí šťastně, ale cesta k cíli je kamenitá a plná složitých témat, která jsou v této „Show Beatrice a Benedicka“ odsunuta stranou. Povrchní žertovnost hraje prim; bolest a zármutek, s nimiž se pravá láska setkává a které musí překonat, zůstávají v pozadí. Tragédie Hero je odsunuta na vedlejší kolej.

Skutečně velké inscenace Mnoho povyku pro nic zkoumají tragédii Hero a Claudia v zářivých detailech – od bezstarostného štěstí přes temnotu zrady a odmítnutí až po váhavé usmíření a dál. Slovní hříčky obou „B“ poskytují skvělý a vítaný odpočinek na této klíčové cestě. A tam, kde se tyto dvě odlišné dějové linky protínají, je mnoho k zamyšlení.

Když Don Johnovy intriky přinesou ovoce, Hero je muži zatracena a „umírá“, Beatrice žádá, aby Benedick pomstil její čest. To, že Benedick udělá, co si přeje, a vyzve Claudia na souboj, je první skutečný důkaz jeho opravdové lásky k Beatrici. Scéna výzvy je pro oba muže obtížná, Claudio se cítí podruhé zrazen, tak vysoko si cení cti a povinnosti. To jsou jen některé z klíčových momentů, kterým se v „Show Beatrice a Benedicka“ nedostává dost prostoru.

Pesto to, co Luscombe prezentuje, za to stojí. Velmi vtipná verze příběhu Beatrice a Benedicka doplněná velkolepou dobovou scénou (Simon Highlett), úžasnými kostýmy, rozkošnou hudbou Nigela Hesse a radostným pohybovým ztvárněním Jenny Arnold. Zasazení hry do období po 1. světové válce funguje pěkně; pocit měnící se doby je naprosto trefný. Je to jemná, ale rozpustilá éra, kdy už v dálce téměř slyšíte nastupující éru „flappers“. Veškerá vizuální stránka, včetně skvělého osvětlení Olivera Fenwicka, dodává interpretaci textu krásu a styl.

Michelle Terry a Edward Bennett jako Beatrice a Benedick excelují. Terry je ve skvělé formě s úsměvem, který by rozleptal i obsidián, a s jiskřivými, kousavými replikami. Její nejlepší výkon přichází v němém dialogu s Claudiem po očištění Hero. Bennett si roli nesmírně užívá, zejména ve scéně, kdy se ukryje v obrovském vánočním stromě, aby vyslechl, co o něm a citech Beatrice říkají jeho přátelé. Je nakažlivě okouzlující a pošetilý. Společně vytvářejí klenotnici komediálních pokladů.

Vynikající výkony podávají i starší pánové v souboru: David Horovitch (poslouchat jeho vřelý, medový hlas je čirá radost), John Hodgkinson, Thomas Wheatley a Jamie Newall. Nick Haverson je skvělý, přitroublý Puškvorec a Verges v podání Rodericka Smithe byl lahodným doprovodem k té strážnické šaškarádě a detektivnímu snažení.

Sam Alexander byl slizký a odporný jako hnusný Don John, i když bych raději pochopil motivaci, proč usiloval o zničení svazku Claudia a Hero. Jeho splihlé, mastné vlasy byly obzvlášť dobrým detailem a bylo skvělé vidět Alexandera, jak potlačuje svůj obvyklý bodrý šarm.

Harry Waller se představil skvělým hlasem jako Balthasar, jeho zpěv byl skutečným vrcholem. Frances McNamee a Emma Manton byly patřičně čilé, rozesmáté a rošťácké v rolích služebných Uršuly a Markéty.

Tunji Kasim byl pohledným Claudiem a bylo těžké se nenechat jeho výkonem okouzlit, tak málo v něm bylo drsných hran. Text zvládl dobře, ale v Claudiovi je víc, než byla tato produkce ochotna zkoumat. Stejně tak Hero – Flora Spencer-Longhurst byla naprosto rozkošná, až nádherná, ale Hero si musí projít chvílemi opravdových muk, což „Show Beatrice a Benedicka“ nedovolila. Oba se zdají být schopni, a to víc než jen schopni, dostát větším nárokům svých rolí; je škoda, že vítězství nablýskané cukrovinky bylo považováno za vhodnější, čímž jim byla tato šance upřena.

Tahle „Vítězná snaha lásky“ byla nesmírně zábavná, vybroušená, vtipná a vizuálně krásná divadelní událost. Je to už dlouho, co jsem slyšel publikum ve Stratfordu nad Avonou vyjadřovat tak vřelé uznání jako diváci, kteří se mnou sdíleli tento zážitek. Populární a pěkné. Brilantní Show Beatrice a Benedicka!

A já? Já bych si raději dal poctivé Mnoho povyku pro nic.

Love's Labour's Won se v RSC hraje do 3. března