RECENZE: Machinal, Almeida Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Machinal od Sophie Treadwell v londýnském divadle Almeida Theatre.

Obsazení hry Machinal v Almeida Theatre. Foto: Johan Persson Machinal

Almeida Theatre

11. června 2018

3 hvězdičky

Rezervujte lístky "Machinal" patří k nejvíce fascinujícím a strhujícím americkým expresionistickým hrám. Bez okolků porušuje pravidla konvenčního dramatu a vtahuje nás hluboko do nevalných životů svých obyčejných a často nepříliš výřečných postav, a to díky kombinaci upřímné přímosti, odvážné jasnosti a neuvěřitelně obratné dramaturgie. Hra, kterou napsala nespravedlivě opomíjená Sophie Treadwell v roce 1928, zjevně hodně dluží o pár let starší hře Elmera Rice "The Adding Machine" – zejména v obraze života "malých lidí" v anonymním, mechanizovaném městském světě, kde na individualitě záleží tak málo, až se stává v podstatě bezvýznamnou. Toto drama však posiluje své poselství o úvahu, co znamená být ženou ve společnosti, která je zjevně řízena muži a pro muže. Hra se v naší zemi inscenuje jen občas; viděl jsem ji před pár lety v Londýně v mimořádně vydařeném podání absolventského ročníku Kingston College. Když jsem se dozvěděl, že ji uvádí Almeida, očekávání byla vysoká.

Kirsty Rider ve hře Machinal v Almeida Theatre. Foto: Johan Persson

A vizuální stránka této inscenace mnohé z těchto vysokých očekávání plní. Scéna Miriam Buether – nasvícená s velkou intenzitou Jackem Knowlesem – představuje hluboce ponurý a klaustrofobní svět: její úvodní kancelářská scenérie z 20. let s řadami stolů, které se odrážejí a zdvojnásobují v zrcadle zavěšeném nad nimi pod úhlem 45 stupňů (toto nastavení zůstává po celý večer), okamžitě připomene nezapomenutelné návrhy Gibbonse a Gillespieho pro vrcholné dílo Kinga Vidora "The Crowd" (Dav), které vzniklo ve stejném roce jako tato hra. Expresionistické gesto působí naprosto trefně, stejně jako roztěkaný, přerušovaný a překrývající se dialog v úvodní scéně s prázdným stolem čekajícím na to, až ho zaplní... nu, kdo?... nebo co?

Kirsty Rider, Emily Berrington, Dwane Walcott a Alan Morrissey ve hře Machinal. Foto: Johan Persson

Zaplní ho Emily Berrington. Hraje roli "Mladé ženy", což je zhruba veškerá identita, kterou scénář její postavě přiznává: uvědomujeme si, že jsme ji už dříve zahlédli v prchavém obrazu přeplněného metra nebo tramvaje, kde se na sebe mačkají těla a uprostřed nich trpí krásná blondýnka podobná Jean Seberg, s tváří staženou do mračivého nesouhlasu – nebo je to spíš otrávené ohrnutí rtu? V každém případě si stejnou kvalitu kyselé antipatie přináší i do své fádní práce v kanceláři, kde se kvůli neschopnosti "zapadnout" do kolektivu stává nevyhnutelným terčem posměšného a nepřátelského popichování. A to je první opravdové překvapení inscenace režisérky Natalie Abrahami: z předchozího představení jsem neměl pocit, že by tato postava, která má být protagonistkou hry, měla být tak slabým nebo pasivním stvořením.

Emily Berrington a Jonathan Livingston ve hře Machinal. Foto: Johan Persson

A přesto se v průběhu scény zdá, že přesně takovou ji Abrahami chce mít. Je svobodná a velmi silně se ocitá v hledáčku svého mírně predátorského šéfa, který se nemůže dočkat, až ji dostane do kanceláře samotnou pod záminkou práce navíc. Než k tomu dojde – a to jsme stále teprve ve druhé scéně – už v sobě potlačujeme nutkání vyskočit ze sedadla a na tu hloupou blondýnu zařvat: "To si vážně necháš od toho chlapa takhle mluvit? Kde máš trochu hrdosti?"

No, odpověď na první otázku zní: Ano, nechá. A odpověď na druhou: Žádnou nemá. Nemá žádný smysl pro vlastní hodnotu, alespoň ne tak, jak ji Berrington hraje a Abrahami režíruje. Ano, možná fňuká a stěžuje si na svůj osud – kdo ne? – ale dělá to vždy z pozice ufňukané sebelítosti, bez špetky sebeovládání. To drásá nervy. A mně, který viděl tuto postavu hrát v jiné produkci radikálně odlišným způsobem, to připadá zvláštní. Na osudu Mladé ženy mi minule hodně záleželo, protože projevovala určité důležité lidské vlastnosti, které jsou jí v tomto představení upřeny: důstojnost, sebeovládání, odvahu, vytrvalost, vřelost a naději. A skutečný hněv, na rozdíl od záchvatů vzteku rozmazleného dítěte.

Khali Best, Andrew Lewis, Emily Berrington a Nathalie Armin. Foto: Johan Persson

Naproti tomu v této inscenaci se Abrahami a Berrington zjevně rozhodly nás přesvědčit, že jí všechny tyto rozměry chybí. Ale pokud je tomu tak, proč by nás mělo zajímat, co se s ní stane? Proč by na ní mělo záležet? A pokud na ní nezáleží, co děláme v divadle a proč sledujeme, jak si takhle ničí život? Pomáhá to nějak vyjádřit feministický pohled na svět? Skutečně? Chovají se muži kolem ní k ostatním ženám tak hrozně? Nevidíme žádnou jinou, která by se dostala do takových potíží. Pohlaví se tedy zdá být sotva tím hlavním problémem. Dominantními rysy Mladé ženy jsou spíše líná sebestřednost a chladnokrevný přístup k ostatním lidem, kteří tu jsou jen proto, aby sloužili jejím účelům – a to působí velmi nesympaticky. Když se jí věci nedaří, jsme vedeni k závěru, že si za to v podstatě může sama a zaslouží si odpovídající trest. Absolutní mez je překročena, když odpraví svého manžela (Jonathan Livingstone), protože jí překáží ve vztahu s milencem (Dwane Walcott) – oba jsou, zajímavě, obsazeni černošskými herci – za což nikdy neprojeví ani špetku výčitek svědomí. Přitom před hrozbou elektrického křesla stupňuje svou kampaň stížností a sebedůležitosti a žadoní o milost, jako by nám na ní mělo záležet. Ale nám nezáleží.

Pokud je toto to nejlepší, co Treadwell dokáže, pak není divu, že je opomíjena, pomyslí si mnozí v publiku. Budou se však mýlit. Je to právě onen zvláštní úhel pohledu této inscenace, který nás nutí vidět autorku v tomto světle, jenž vytváří tak mylný úsudek. To se projeví ve chvíli, kdy uvidíme, jak jemně a přívětivě hraje většina ostatních postav. Neustále peskující matka v podání Denise Black je ve skutečnosti nezištný tahoun, který dře, aby své jediné dceři dopřál co nejvíce volného času a pohodlí; kolegové v kanceláři se v rámci stejně omezujících podmínek jen snaží dělat, co mohou, a lze jim plně odpustit, že nedokážou ocenit naprostou neschopnost Mladé ženy pochopit jakýkoli jiný životní postoj kromě toho vlastního. My sami bychom nesnášeli pracovat vedle někoho tak egoistického a plytkého.

Čím déle hra trvá – a jejích pouhých 90 minut se nakonec zdá být věčností – tím více soucítíme s herci jako Nathalie Armin, Khali Best, Demetri Goritsas, Andrew Lewis, John Mackay, Alan Morrissey, Kirsty Rider a Augustina Seymour, kteří se s tímto obtížným úkolem musí prát. Kostýmy Alexe Lowda působí tak naturalisticky, že herci v tomto expresionistickém prostředí vypadají trochu jako ryby na suchu, zvláště když se scéna – z důvodů, které působí módně, ale nesrozumitelně – najednou posune o dekádu, dvě nebo tři dopředu (posuďte sami, zda to vyprávění pomáhá). Ben a Max Ringhamovi přidávají působivý zvukový design a Arthur Pita pohybovou složku.

A jaký v nás zůstane na konci pocit? Někomu se to líbí, ale myslím, že jiná produkce by se jim líbila ještě víc: je to skvělá, úžasná a nezapomenutelná hra. Bohužel jiní si budou myslet, že tento experiment i přes svou velkorysost tak úplně nevyšel. Zda inscenace uspokojuje ty, kteří za ni zodpovídají, je věcí jejich svědomí; od této režisérky jsem zatím nic jiného neviděl, takže nemohu její schopnosti dále hodnotit, kromě toho, že její profesní životopis je působivý. Zdá se, že všichni odvedli velmi důkladnou a dobrou práci, ale celek se zde do úspěšného výsledku tak úplně nespojil. No nic. Svět se neboří. Doufám, že přijdou další uvedení této hry. Zatím se musíme spokojit s tímto.

Hraje se do 21. července 2018

VSTUPENKY NA MACHINAL