RECENZE: Marry Me A Little, St James Theatre ✭✭✭✭

Simon Bailey a Laura Pitt-Pulford. Foto: Roy Tan Marry Me A Little St James Theatre 6. srpna 2015 4 hvězdičky

Stephen Sondheim ve své velkolepé knize Finishing The Hat tvrdí, že divadelní texty by se měly zpívat ve svém správném kontextu; že obsah diktuje formu; méně je více; a že bůh se skrývá v detailech.

Ale co se stane s písněmi, které jsou z muzikálu vyškrtnuty ještě před premiérou? Jaký je pak jejich správný kontext? Když už byly vyřazeny, záleží vůbec na vztahu obsahu k formě? Jak může bůh dlít v detailech odvržených čísel?

Marry Me A Little je tak trochu inscenace a tak trochu revue. Původně ji v roce 1980 vytvořili Craig Lucas a René Norman s využitím řady Sondheimových melodií, které byly do té doby z jeho muzikálů vyškrtnuty u2013 od té doby byly některé z nich, zcela správně, znovu zařazeny. V divadle St James' Studio se nyní hraje nová interpretace této původní show v režii Hannah Chissick.

Tato verze představuje roztříštěný, nelineární příběh o vztahu dvou Newyorčanů u2013 on je ten jemný, typický americký kluk, samá pizza, pivo, golf a fotbal, který si není jistý závazky a vyhovuje mu sex bez citových pout; ona je ta lehce strohá, inteligentní, typická americká dívka, plná naděje a příslibů, ale náročná (ne však urážlivým způsobem) ve své potřebě partnerství a hnízdění.

Večer nám tedy ukazuje tento pár u2013 setkání, sblížení, štěstí, rozklad a rozchod u2013 ale nemusí to být nutně v tomto pořadí.

To je jeden úhel pohledu.

Na druhou stranu jsou Sondheimovy texty a hudba plné vhledu, moudrosti a pochopení pro vztahy, zejména ty heterosexuální, a tento divadelní zážitek na to soustřeďuje vaši pozornost. Je skutečně pozoruhodné, že někdo, kdo v době psaní těchto písní neměl skutečnou zkušenost s hlubokými milostnými vztahy, a už vůbec ne se ženami, dokázal takové skladby vytvořit. Přesto o citech žen píše s mimořádně ostrou intuicí, která je nepochybně výsledkem intenzivního pozorování.

Sledovat tyto dva interprety, jak zdolávají Sondheimovy nástrahy až k neodvratně drásavému a pustému závěru, přináší až nadpozemské vytržení. Tato revue mimo jiné ukazuje, proč má druhé dějství muzikálu Into The Woods (Čarovný les) tak temné vyznění zaměřené na následky našich činů. Život je totiž přesně takový.

A z úplně jiného pohledu můžete tento zážitek brát jako příležitost hádat u každé interpretované písně, ze kterého Sondheimova muzikálu původně pocházela. Je to zábavná hra u2013 některé písně jsou jasně z Follies nebo Company; jiné jsou méně známé. Já jsem například neodhalil číslo vyškrtnuté z A Funny Thing Happened On The Way To The Forum. Je to skvělá hra.

S šedesáti minutami není tento zážitek ani v nejmenším vyčerpávající. Vlastně by se dalo ledacos říct pro myšlenku, že by se do mixu mělo přidat více materiálu; zahrnout písně ze Sondheimovy tvorby po roce 1980 u2013 zejména proto, aby se více rozvedlo sdílené štěstí onoho páru. Ale i jiné věci by mohly celek vylepšit: píseň I Remember z Evening Primrose by možná byla v podání Ženy zajímavější než The Girls of Summer (psaná, myslím, pro divadelní hru). Možná by bylo hezké strávit více času u šťastných chvil páru u2013 písně z Passion nebo Road Show by se daly využít ku prospěchu věci.

Ale jak se říká, proti gustu...

Jde o okouzlující a poutavý hudebně-divadelní zážitek. Vždycky se dostaví zvláštní mrazení, když ženy zpívají písně původně napsané pro muže a naopak, což zde platí dvojnásob: Žena zpívající ústřední Marry Me A Little je triumfálním a osudovým zlomem celé této hudební cesty.

Režisérka Chissick předkládá moderní pohled na vztahovou úzkost skrze prizma Sondheimových textů a hudby. Ať si Sondheim říká, co chce, zde nový obsah diktuje použití staré formy; věci napsané pro jeden účel jsou pohlceny účelem jiným. A funguje to u2013 protože Sondheimovy texty a hudba mají tu výjimečnou schopnost dokonale fungovat ve svém zamýšleném domově, stejně jako bez námahy v odlišných kontextech. Proto tolik umělců zpívá jeho písně mimo původní kontext.

Jako Žena je Laura Pitt-Pulford naprosto úžasná. Její výšky sice nejsou vždy tak čisté, jak by mohly být, ale zpívá s opravdovým výrazem, vášní a nasazením. Výsledkem je bolestně vykreslená cesta láskou a utrpením. Obzvlášť skvělá je v titulní písni, v Boy Can that Boy Foxtrot a There Won't Be Trumpets. Skutečně chápe, že píseň je třeba zahrát, nejen zazpívat.

Simon Bailey je jako onen ztracený, beznadějný a závazků neschopný Muž patřičně sklíčený i nezdolně chlapácký. Zpívá dobře, i když se občas v horním rejstříku trápí. Nelze mu však vytknout oddanost emocionálnímu jádru díla a hudbě. Jeho interpretace Happily Ever After byla vrcholem večera.

Jedná se o poutavé hudební divadlo v jeho nejoptimističtější podobě: spojení talentovaných zpěváků s chytrými texty a melodiemi vytváří zcela nový zážitek.

Bravo všem zúčastněným. Máte-li rádi muzikálové divadlo u2013 běžte na to!