RECENZE: The Musical Of Musicals, Above The Stag Theatre ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje parodii The Musical of Musicals od Joanne Bogart a Erica Rockwella, kterou uvádí scéna Above The Stag ve Vauxhallu.

Foto: PBG Studios The Musical of Musicals Above The Stag, 23. listopadu 2018 5 hvězdiček Rezervujte zde Dělat revui dobře je velké umění: potřebujete ten nejlepší scénář, hudbu, obsazení, režiséra i choreografa, špičkového výtvarníka, osvětlovače i zvukaře – pak už jde všechno samo. To je i případ tohoto vybroušeného diamantu, který momentálně okouzluje znalce hudebního divadla v komorním sále této nové scény. Pro ty, kteří si pamatují soubor z jeho předchozí adresy o pár oblouků dál, je tento prostor téměř identický, takže se oddané a věrné publikum této úžasné londýnské LGBTQ+ scény cítí jako doma. A přesně tak to má být. Je to divadlo od insiderů pro insidery: pětidílná mozaika parodií na nejvýznamnější tvůrce muzikálů, kde každý akt vypráví stejný příběh, ovšem mistrně přetavený do stylu a nuancí vybraných originálů. Foto: PBG Studios První jsou na řadě Rodgers a Hammerstein, což je moudrá volba pro přehledný úvod do klišovitého příběhu, jenž se bude opakovat v čím dál absurdnějších formách. Hudba Erica Rockwella a texty Joanne Bogart (která se s ním podílela i na scénáři) naprosto přesně vystihují vrtochy a zvyklosti autorské dvojice „Williamsonových kluků“. V rukou nováčků Charlotte Christensen, Seva Keoshgeriana a Cecily Redmanové, doplněných o přece jen o něco zkušenějšího Jamese Thackerayho, se jim dostává lahodně trefného a s vážnou tváří podaného výkladu. Energicky je doprovází hudební režisér Simon David (další ze zdejších stálic). Choreografka Carole Todd přináší nekonečné potěšení, včetně brilantního mikrobaletu, v němž nechybí nejikoničtější pohyby a gesta z epického finále prvního dějství z muzikálu Oklahoma!. Režie Roberta McWhira je však v každém okamžiku jasná jako facka a se svými čtyřmi herci vytváří neustále se měnící defilé obrazů, díky nimž věříme tomu nesmyslu ve stejnou chvíli, kdy se mu smějeme. Foto: PBG Studios A že se nasmějeme. Pokud máte muzikálový kánon v malíčku, vtipy se na vás pohrnou v přívalech. Ve druhém „aktu“ – krutě dokonalé vivisekci Sondheima v luxusním newyorském bytě „Dominostrom“ – uslyšíme sirénu ze Sweeneyho Todda, na kterou hlavní hrdina zareaguje slovy: „Někdo zvoní.“ Postřeh je to ostrý jako břitva, suchý jako martini, nesmírně šarmantní a zároveň svůj terč naprosto demaskuje. Člověka hned napadne, že sám velký mistr proti žánru „parodie“ brojil ne nadarmo. Dobře věděl, o čem mluví. I když neznáte veškerý kontext, stejně jako můj soused, i tak vás okouzlí dravost a svižnost této zábavy. První půli uzavíráme odvážným pochodem do světa Jerryho Hermana plného blyštivých kostýmů, zářivých úsměvů, bleskových převleků a nástupů na vrcholu schodiště, které si vynucují potlesk s takovou vervou, jako by šlo o modrou krev. Stewart Charlesworth vytvořil úspornou, víceúčelovou scénu a chytře variabilní kostýmy. Jack Weir, zdejší specialista, je všechny dokonale nasvítil. Po pauze na vydechnutí se vracíme pro další nálož v podobě Andrewa Lloyda Webbera a nakonec litanie úspěšných hříchů dvojice Kander a Ebb. Ve skutečnosti se zdá, že cílem satiry nejsou ani tak autoři samotní, jako spíše naše vlastní posedlost jimi a naše schopnost spojit Fantoma s Evitou, jako by k sobě do příběhu skutečně patřili. Protože v jistém smyslu patří: patří do našeho příběhu, do příběhu naší lásky k muzikálovému divadlu. A kde jinde dojít k hlubšímu pochopení této velkolepé posedlosti než v miniaturním komickém vesmíru této show všech show?

VSTUPENKY NA THE MUSICAL OF MUSICALS