RECENZE: Muted, divadlo The Bunker ✭✭✭

Tori Allen-Martin a David Leopold v muzikálu Muted Muted

The Bunker

Neděle, 11. prosince

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Tento fascinující nový počin na poli hudebního divadla má za sebou dlouhou a spletitou historii. Poprvé se objevil jako „After The Turn“ v Courtyard Theatre v roce 2012, kde ho Mark Shenton oslavoval jako „britský Rent“. Po značném přepracování dramaturgyní Sarah Henley a autory písní Tori Allen-Martin a Timem Prottey-Jonesem jsem se s ním poprvé setkal začátkem tohoto roku v Actors’ Church v Covent Garden. Tam byl s velkým úspěchem uveden v koncertní verzi s velmi silným obsazením z West Endu. Režisér Jamie Jackson vytěžil z hudebního obsahu maximum – využil skvělou instrumentální kapelu umístěnou v sakristii, jejíž zvuk byl přenášen do „hlediště“, kde byla jednotlivá čísla podána s obrovskou energií a nábojem. Hudební režisér Simon Lambert s mistrovským přehledem a stylem koordinoval dění na stupních kněžiště s tím, co kapela předváděla ve vzdáleném koutě budovy. Byl to skutečně strhující zážitek.

Zdálo se, že autoři našli nevyčerpatelný zdroj energie a vitality v příběhu o všední tragédii, jakých jsou plné stránky deníku Evening Standard. Je to smutný příběh o lidech uvězněných osudem a smůlou, kteří jsou však neúnavní ve svém odhodlání vytrvat. Přestože se na jevišti odehrávalo jen málo „akce“, to, co jsme sledovali – a co v prostorách kostela dokonale vyznělo – bylo jakési moderní městské oratorium: ambiciózní ve své kreativní vizi a nesmírně podmanivé ve svém hudebním vyjádření.

Helen Hobson v Muted

Jak skvělé tedy bylo vidět, že se ho chopilo agilní nové divadlo „The Bunker“ (to podzemní doupě avantgardní a odvážné dramatiky vedle Menieru) jako své další produkce, a sice v lukrativním svátečním čase kolem Vánoc a Nového roku. Očekávání od tohoto mladého a dravého kusu jsou jistě vysoká; naplánován je měsíční blok beznadějně vyprodaných představení. Stephen Fry označil show za „ohromující“, a jakmile vstoupíte do divadla, scénografie Sarah Beaton vám skutečně vyrazí dech: zlověstný černý box, nad nímž visí zářící obrácený trojúhelník bílého světla (osvětlení Zoe Spurr), který se strašidelně odráží za centrální houpačkou zavěšenou nad zapuštěným geometrickým černým jezírkem v pódiu. Vypadá to velkolepě a jde o vizuální vjem, na který hned tak nezapomenete.

Ale co to má společného s příběhem? To už je méně jasné. Je to něco jako hádanka, kterou má divák během následujících dvou a půl hodiny rozluštit. Takto abstraktní inscenace je odvážně radikálním řešením hry, která je napsána s charakteristickým uvolněným naturalismem Sarah Henley. Ostatně jeden z představitelů hlavní role Michaela, Edd Campbell-Bird, kterého jsme naposledy viděli v podobných kulisách (včetně vodního prvku) ve vyloženě expresionistické hře „Adding Machine“ ve Finborough, je trefnou připomínkou toho, jak může volba inscenačního přístupu sblížit diváka s příběhem. Člověk se neubrání otázce, zda tento designový koncept plní stejný účel, nebo má spíše opačný efekt. Kostýmy jsou zde zcela realistické. Osvětlení nikoliv. Některé inscenace v „černém boxu“ fungují brilantně (kdo viděl, nikdy nezapomene na Macbetha Trevora Nunna s Judi Dench a Ianem McKellanem). Otázkou zůstává: je „Muted“ ten typ show?

Mark Hawkins v Muted.

Obecně řečeno, černá je barva, která z produkce odčerpává energii, pokud jí není dodán protilék. Černý prostor „A Chorus Line“ byl například rozzářen neuvěřitelnou silou světel velkého divadla a onou nádhernou sadou zrcadel v pozadí – doprovázenou neúnavně optimistickým dějem a partiturou. To byl celý orchestr efektů, proti kterému se Interval Productions snaží postavit jen malý triangl. Inscenace vychází z citlivého hudebního nastudování Adama Gerbera pro skvěle disciplinovanou rockovou kapelu ve složení Gus Isidore (kytara), Greg Pringle (baskytara) a Stephen Street (bicí). Gerber je také autorem scénické hudby a v celém zvukovém designu Maxe Perrymenta udržuje hudební kontury jemné, až neznatelné. Zpěv je precizní a promyšlený; zdá se, že jen role Lauren dává hudbě křídla a vytváří příjemný efekt. Jinde převládá vážný tón, postojem je serióznost a přednes je místy až upjatě formální. To se propisuje do každého koutu inscenace, která začíná připomínat neobvyklou japonskou kamennou zahradu, která je však místo kamenů plná lidských soch, jež nelze nikdy spatřit všechny z jednoho úhlu pohledu.

Interval Productions mají měsíc v kuse naplnit 100 míst sedmkrát týdně. Na představení, které jsem navštívil, byla obsazena asi třetina sedadel. Soubor věří tomu, co dělá, a věří mu i spousta dalších: v kampani na Kickstarteru se bez problémů vybralo požadovaných 10 000 liber. Je však potřeba více prostředků, takže pokud vás tito vizionáři nadchli, neváhejte je podpořit. Cesta k novému hudebnímu divadlu může být zrádná. Nedávno v LOST Theatre uváděli podobně strohou produkci („Fables for a Boy“), která se po pár týdnech potýkala s nedostatkem diváků. Dokonce i v Národním divadle s hrou „The Pacifist’s Guide to the War on Cancer“ sváděli boj o přízeň publika s kusem, který byl o poznání veselejší než tento. Nesmírně obdivuji a respektuji uměleckou neústupnost, kterou tyto projekty vyžadují, ale myslím i na diváky, pro které je těžké se na ně „naladit“ a mohou odcházet s pocitem, že to bylo „velmi depresivní“.

David Leopold a Edd Campbell-Bird v Muted

Na jevišti se setkáváme s řadou prvotřídních interpretů. Je skvělé znovu vidět Davida Leopolda (kterého si mnozí pamatují z intenzivního komorního muzikálu „The Burnt Part Boys“) v roli tichého ústředního hrdiny Michaela, bývalého přítele zdrceného žalem. Pak je tu napjatá rozvaha a panterovité pohyby jeho nástupce Jakea, žárlivého nového přítele v podání Jose Slovicka (naposledy k vidění v Theatre Royal Haymarket ve hře „Bad Jews“). Nechybí ani výřečná elegance překvapivě měšťáckého a úspěšného strýčka Willa, kterého hraje Mark Hawkins. A Helen Hobson využívá své zkušenosti z West Endu k tomu, aby dala pořádnou razanci roli dominantní alkoholičky Amandy, Michaelovy matky, kterou vidíme v sérii flashbacků. Konečně tu máme velkolepý, jedinečný hlas jedné z autorek, Tori Allen-Martin, která se opět zhostila role Lauren, potenciální pečovatelky s velmi temným tajemstvím. Její vokální kvality patří k největším klenotům současné muzikálové scény. Byl jsem však sám, komu se zdálo, že na oné neústupně pochmurné a nepohodlné platformě postavené pro tuto produkci působí poněkud nesvůj? A nebyl účinek ostatních herců podobně utlumen? Nepůsobily jejich výkony až příliš staticky, se sklonem k strnulosti či dokonce netečnosti? To vše může být samozřejmě záměr. Isla Jackson-Ritchie má na starosti „pohyb“, ale kromě úzké škály gest rukou a paží v duchu falung-gonu prováděných z klidné, stacionární pozice, toho vidíme málo. Místo aby využila a ovládla propracovanou konstrukci, na které se příběh odvíjí, zdá se, že se jí spíše vyhýbá. To může být opět součástí koncepce, nicméně onen neklid se pak přenáší přímo na diváka.

Nuže, jsou chvíle, kdy člověk touží po klidu a rozjímání. Je však nutné, aby tato nálada v muzikálu dominovala? A v ději, který postrádá v podstatě jakoukoli akci a navíc se musí vypořádat s hlavním hrdinou, jenž po většinu představení nepromluví, pomohou takové prvky v oslovení publika? To se teprve uvidí.

Hraje se do 7. ledna 2017

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA MUTED V THE BUNKER