RECENZE: My Night With Reg (Moje noc s Regem), Apollo Theatre ✭✭✭✭

My Night With Reg

Apollo Theatre

20. ledna 2015

4 hvězdičky

Páni, co všechno dokáže změnit přesun do jiného divadla!

Když se v komorním prostředí Donmar Warehouse hrál revival hry Kevina Elyota z roku 1994 My Night With Reg v režii Roberta Hastieho, byl to mimořádný divadelní zážitek: přečtěte si naši recenzi zde. V Apollo Theatre, kam se tato inscenace přesunula a kde byla nyní znovu uvedena, se bohužel mnohé „ztratilo v překladu“.

Kuriózně, a dost možná právě to má rozdíly nejvíce na svědomí, scéna Petera McKintoshe nebyla pro nový prostor nijak předělána, dokonce ani upravena; alespoň to tak vypadá. V Donmaru měl člověk pocit, že je skutečně u Guye v obýváku a zimní zahradě – vše bylo reálné, těsné, místy až nepříjemně kontaktní, ale pro hru nezbytné.

Zdá se však, že scéna byla na portál divadla Apollo prostě jen „připlácnuta“, byť s několika pěknými modrými kulisami po stranách. Výsledek je dvojí: zaprvé, pocit intimity se zcela vytratil; inscenace teď působí spíše voyeuristicky než komorně. Zadruhé, herci působí dojmem (možná záměrně, možná chybou), že hrají spíše pro poslední řady na balkóně než jeden pro druhého, pevně ukotveni v okamžiku, který jejich postavy prožívají. I to tříští onen pocit blízkosti.

Zkrátka a dobře, Hastie měl kus přearanžovat na scéně postavené, nebo alespoň upravené, přímo pro tento účel. Něco, co funguje díky těsné blízkosti a spojenectví s divákem, nemůže bez úprav fungovat ve větším domě s klasickým kukátkovým jevištěm. Je to tak prosté. Apollo je přitom tvárný prostor, jak jasně demonstrovaly přenesené inscenace Večera tříkrálového a Richarda III. z divadla Globe.

Druhý problém je zákeřnější. Některé herecké výkony jsou záměrně rozmáchlejší, okatě komičtější a méně konfrontační, než byly v Donmaru. To neuspokojivým způsobem oslabuje dramatický náboj hry, zatímco se to nejspíše snaží podbízet očekávanému středostavovskému publiku ve West Endu.

Ale proč přenášet produkci, která skvěle funguje, jen proto, aby se rozředily právě ty kvality, díky nimž byla pro přenos zralá a hodná toho, aby ji vidělo širší publikum?

Navzdory tomu je zde stále co obdivovat a co si užít. Část hereckého ansámblu zůstává prvotřídní a vrozená síla textu, byť oslabená, se rozhodně nevytratila.

Lewis Reeves, Richard Cant a Matt Bardock jsou dokonce ještě lepší než v Donmaru; každý z nich je jistější, uvolněnější a plně sžitý se svou velmi odlišnou postavou.

Reeves nepřestává udivovat; detaily jeho výkonu jsou komplexní a fascinující na pohled. Je neustále ve střehu, pozoruje ostatní, odhaduje si je, váhá, zda chce někam patřit, a pak se začlení; celou dobu přitom předvádí vědomý posun v postoji k lásce, který ho mírně vyčleňuje. Jeho Eric má rád sex, ale přednost dává lásce a citovému poutu.

Reeves má několik klíčových scén, na nichž se hra láme, přičemž v jedné z nich téměř mlčí, jen maluje a pozoruje, zatímco je sám obdivován. I když to zvládá bez námahy (nebo to tak alespoň vypadá), naprosto exceluje ve svých stěžejních scénách s Guyem a Johnem. Reevesův Eric je vábivý a rozpustilý, ale zároveň plný nadějí a ambicí – je to skutečný objev této inscenace.

Stejně jako dříve je duo hašteřících se Bennyho a Bernieho v podání Canta a Bardocka dokonale trefené. Cant je rozkošný jako neustále štěbetající Bernie, který „definuje nudu“. Ale slzy v jeho očích jsou upřímné, když mluví o strachu, v němž žije, a o sklonech svého partnera Bennyho, které ho děsí a ničí. Pocit frustrované, nepochopené osamělosti, který z něj vyzařuje, je naprosto hmatatelný. Bardock je ztělesněním obyčejného chlápka, věčně se cigaretou v puse a neklidnou touhou zajistit, aby jeho mužné přednosti byly neustále oceňovány a sdíleny s druhými. Dohromady jsou prostě skvělí.

Geoffrey Streatfield je jako nehorázně afektovaný a nakonec zdrcený Daniel stejně úžasný jako v Donmaru. S gustem si užívá extrémní pocity, emoce i mluvu své postavy; chvílemi vedle něj i pan Humphries ze seriálu Are You Being Served? vypadá jako odměřený patron. Přesně to však role vyžaduje a pomáhá to o to silněji prožít pasáže skutečného zoufalství.

Streatfieldovi se však od Daniela v podání Juliana Ovendena a Guye Jonathana Broadbenta nedostává takové opory jako v Donmaru, což může nespravedlivě vyvolávat dojem, že je jeho výkon až příliš dominantní.

Ovenden působí nevysvětlitelně nesvůj a hraní směrem k balkónu jeho výkonu rozhodně neprospívá. Suverénní lehkost, která dříve charakterizovala jeho Johna, je pryč; místo toho je popudlivý, upovídaný a nesympatický. Je to záhada. Ovenden sice stále nachází komediální polohy, ale hluboký smysl pro realitu, který dříve prostupoval jeho výkonem, zmizel a nahradila ho hlučná okázalost. Ta je sice jako volba možná obhajitelná, ale zdaleka není tak účinná ani pro jeho postavu, ani pro to, jak se vztahuje k ostatním.

A Broadbentův Guy se proměnil, téměř k nepoznání, v jakéhosi křížence Charlese Hawtreyho a Petera Butterwortha. Je tu příliš mnoho kroucení se (což byla dříve zvláštnost, teď je to snad umělecká forma), koulení očima a pitvoření, přičemž role ve skutečnosti vyžaduje linku vlídné bolesti. Zdá se, že to pramení z režisérského rozhodnutí hrát více na komediální strunu – je to však kontraproduktivní.

Skutečná komika v Elyotově hře vychází z pravdivosti postav a reality jejich přátelství, tajemství a lží. Tohle není žádná „bláznivá komedie“ ve stylu Carry On.

Celé se to posunulo spíše do režimu laciné frašky a vzdálilo se právě od toho, co hru dělalo v Donmaru tak důležitou a podmanivou: její palčivé intenzity a brutální upřímnosti. Proč to Hastie dopustil, není jasné.

Tyto výhrady však vyvstanou pouze v případě, že jste viděli verzi z Donmaru a užili si její špičkovou úroveň. V Apollu má hra stále svůj šarm a sílu, a čtveřice Reeves, Cant, Bardock a Streatfield v ní podává mocné a barvité výkony.

Rezervujte si lístky na My Night With Reg hned teď