RECENZE: Of Thee I Sing, Royal Festival Hall ✭✭

Of Thee I Sing

Royal Festival Hall

30. července 2015

2 hvězdičky

Rovnováha.

Klíčem k jakémukoli úspěšnému nastudování muzikálu je rovnováha. Rovnováha mezi slovy a hudbou, mezi hlasem a orchestrem, mezi postavou a vokální linkou, mezi dialogem a partiturou, mezi choreografií a hudbou, mezi sborem a hlavními představiteli. Potřeba správné rovnováhy, její naprostá a zásadní nezbytnost, se exponenciálně zvyšuje, pokud je muzikál relativně neznámý a nejde o plnohodnotné scénické provedení, ale o koncertní verzi.

Bez této rovnováhy může být zážitek neuspokojivý. Pro všechny. Pro účinkující i pro diváky. V extrémních případech mohou mít diváci pocit, že jsou zvukem fyzicky napadáni, jako by jim měly prasknout ušní bubínky, pokud bude ten příval vyčerpávajícího hluku pokračovat.

Bohužel přesně tak tomu bylo v případě koncertního uvedení díla Of Thee I Sing, na kterém spolupracovali Ira a George Gershwinovi s Georgem S. Kaufmanem a Morriem Ryskindem. V roce 1931 to byl hit a hned příští rok se stal historicky prvním muzikálem, který získal Pulitzerovu cenu.

A je jasné proč. Scénář je nelítostnou parodií na velké americké instituce – úřad prezidenta, viceprezidenta, systém dvou stran, Nejvyšší soud USA i americkou zahraniční politiku. Ve své době to muselo být dosti šokující. Ostatně i dnes v něm najdeme řadu trefných postřehů k moderní politice.

Příběh se točí kolem mladého dravce, který se sám pasuje na kandidáta své strany na prezidenta. Stranická mašinerie je neschopná, arogantní a zcela mimo realitu. Rozhodnou se, že si volební vítězství zajistí uspořádáním soutěže o nevěstu pro svého kandidáta – Amerika přece bude volit lásku.

Potíž je v tom, že si kandidát usmyslí, že si vezme asistentku, která umí skvělé kukuřičné muffiny. Odmítne se oženit s vítězkou soutěže, vezme si onu asistentku a je zvolen. Odmítnutá dívka, jižanská kráska s velmi pevnou vůlí, pak burcuje zemi proti prezidentovi za porušení smlouvy a trvá na tom, aby se zachoval čestně.

Následuje proces impeachmentu a s ním i naprostý chaos, který vše převrátí vzhůru nohama.

Celé to působí jako americký bratranec pozdních operet Gilberta a Sullivana (jako jsou Utopia Limited nebo The Grand Duke), ale s broadwayským švihem. Co se týče formy, je to velmi proměnlivé dílo. Je to jednoznačně satira, která ale přichází v neobvyklých podobách – dlouhé pasáže dialogů střídají prozpívané sekce a velké hudební čísla. Chvílemi je to revue, chvílemi klasický „book musical“ – ale ve skutečnosti je to show, která si utahuje ze všeho, co jí přijde pod ruku, včetně hudebních forem, které jí předcházely.

Zub času sice otupil ostří satiry, ale základní témata jsou stále aktuální – zejména ta o bílém patriarchátu zneužívajícím politický a právní systém a o otřesném zacházení s ženami. Postavy jsou záměrně přehnané, nejsou to jen typy, ale výrazně vykreslené excentrické figury. V nejlepších momentech tak Of Thee I Sing nabízí dokonalou směs nadsazených postav, idiotských situací, břitkých postřehů a vznosných melodií. Pokud se k němu přistoupí správně – drze, odvážně a s rozmachem – měla by to být roztomilá a lahodná zábava. V roce 1931 to mohl být poprask, dnes je hlavním cílem příjemné pobavení.

Protože je tento kousek poměrně neznámý, je pro každou produkci Of Thee I Sing klíčová rovnováha – musí být slyšet jak orchestr, tak zpěváci, hudba i slova, aby vyniklo, co Gershwinové svou partiturou zamýšleli, a divák si ji mohl plně vychutnat. Dikce je důležitá, ale ještě důležitější je rovnováha.

Bohužel, zde žádná rovnováha nebyla.

Večer začal slibně předehrou. Melodie sice nebyly okamžitě nakažlivé, ale byly zřetelné, a ty, které se kdysi staly evergreeny, vynikly tím stylem: „Aha, tak tahle písnička je z tohohle muzikálu!“ Hra orchestru byla precizní a dávala naději na skvělý zážitek. Hudební ředitel Michael England a Royal Philharmonic Concert Orchestra jasně ukázali, že na to mají.

Jakmile se ale přidal zpěv, vše se pokazilo. Nemohli za to zpěváci, jejichž výkony byly většinou bezchybné, ale naprostý nesoulad mezi orchestrem, interprety a ozvučením. Mix do sálu byl úplně špatně – hlasy byly zesíleny až příliš ostře, skoro na hranici zkreslení, zatímco práce orchestru byla odsunuta téměř do neexistence. Chce to určitý „talent“, aby se 26členný orchestr na koncertním pódiu podařilo úplně odsunout do pozadí, ale tady se to povedlo.

Vina padá přímo na bedra sálu a producentů akce, společností Senbla v doprovodu Eliota Davise. Nedostatek času na zkoušky nevyhnutelně vede k takovýmto problémům. Neexistuje pro to omluva, protože to sráží vše – dílo, interprety, orchestr i zvukaře. O schopnosti publika si představení užít ani nemluvě. Kulturní stánky, zejména značky jako Royal Festival Hall, musí zajistit, aby producenti dodali kvalitu, za kterou diváci kvůli onomu dobrému jménu často nekřesťansky platí.

U Royal Festival Hall je to neomluvitelné.

Díky bohu za naprostou profesionalitu hlavního obsazení.

Hadley Fraser byl v roli prezidenta Johna P. Wintergreena ve fantastické formě – uvolněný, přirozený a patřičně slizký. Jeho hlas se k partituře skvěle hodil a bez námahy zvládal jemné broukání i vypjaté pasáže. Hadley, který v postavě dokázal zkombinovat něco z Davida Camerona a Johna Kennedyho, byl neodolatelně šarmantní, mile vtipný a s jeho kvetoucími vysokými tóny byla radost ho poslouchat.

Pokud jde o dvě ženy v jeho životě – Mary Turnerovou s jejími muffiny a jižanskou krásku Dianu Devereauxovou toužící po Bílém domě – Louise Dearman a Hannah Waddingham byly jako vždy sázkou na jistotu. Waddingham měla sice lepší kostýmy, ale obě zpívaly skvěle. Dearman vytěžila maximum z postavy, která nedává moc smysl (a z pohledu dnešní genderové politiky je dosti urážlivá), a do všeho vložila skutečný půvab. Její hlas zářil a byl nádherně kontrolovaný, zejména ve výškách. Její duety s Fraserem byly vynikající.

Waddingham udělala z Devereauxové nezapomenutelnou figurku; s řízným jižanským přízvukem, v jehož přehnanosti se doslova vyžívala, bezchybně ztvárnila hrubě uraženou ženu, o kterou se ve fiktivním světě nikdo nezajímá, snad proto, že je z Jihu. Do té míry, do jaké bylo možné s takovou postavou soucítit, se o to Waddingham u diváků postarala – díky chytré a přehledné charakterizaci, která byla neustále vynalézavá. Zpívala naplno a každému tónu dodala váhu.

Výtečnou práci odvedli také Nicolas Colicos a James Barron, oba s velkými, působivě temnými barytony, které se dnes na scénách West Endu (bohužel) slyší jen zřídka. Gavin Alex a Daisy Maywood pak do představení vnesli starou dobrou písničkářskou a taneční energii.

Komickým vrcholem večera a zdrojem největšího potěšení byl však nadaný Tom Edden, jehož ztvárnění zdráhavého viceprezidenta Alexandra Throttlebottoma (existuje v broadwayském muzikálu postava s lepším jménem?) byla mistrovská herecká lekce. Edden pojal svou roli jako neurotickou, chaotickou, zmatenou, ale ambiciózní postavu. Ukradl si pro sebe každou scénu, ve které se objevil – a dokonce i některé, ve kterých nebyl. Maestuózní.

Of Thee I Sing se pravděpodobně nikdy nedočká dlouhého uvádění; jeho čas už vypršel. Stále je to ale zajímavé dílo s příjemnou hudbou a několika skutečně vtipnými pasážemi. Pastiche povaha některých melodií zajišťuje trvalou přitažlivost, a pokud máte rádi Gilberta a Sullivana, najdete tu dost podobných prvků, které vás udrží v pozoru. Se správným obsazením, kde by všichni následovali onen záměrně přepálený styl Eddena, Waddingham a Colicose, to může být praštěná a strhující radost. (Režie Shauna Kerrisona to mohla zdůraznit ještě více.)

Ale chce to rovnováhu. A ta v Royal Festival Hall bohužel chyběla. A s tím si neporadilo ani tak talentované obsazení.