RECENZE: Naše dům (Our House), Union Theatre ✭✭✭

Our House

Union Theatre

21. 08. 2015

3 hvězdičky

Our House je muzikál typu „jukebox musical“, který měl premiéru v Cambridge Theatre před více než deseti lety. V roce 2002 získal cenu Laurence Oliviera za nejlepší nový muzikál, ale od té doby se na prknech neobjevil. Scénář napsal Tim Firth a veškerá hudba pochází z repertoáru britské ska kapely Madness. Tato obnovená inscenace je dílem režiséra Michaela Burgena a producentky Sashy Regan. Představení má dvě dějství s 22 hudebními čísly, která jsou mezi ně rovnoměrně rozdělena.

V jádru jde o moralitní příběh typu „Everyman“. Joe Casey (Steven France) vyrůstá v Casey Street v londýnském Camdenu NW1, v domě (titulní „náš dům“) a na sídlišti, které původně postavil jeho dědeček. Od té doby to však jde s místem z kopce. Jeho otec (Dominic Brewer) zemřel po kriminální kariéře založené na sérii špatných rozhodnutí, a tak Joa vychovávala jeho trpělivá svobodná matka Kath (Sally Samad). Joe je ve škole oblíbený, ale při pokusu o drobné vloupání, kterým chce zapůsobit na svou přítelkyni Sarah (Ailsa Davidson), musí učinit zásadní rozhodnutí... vzdá se policii, která ho obklučuje, nebo se dá na útěk?

Muzikál sleduje obě možnosti současně a vybízí nás k zamyšlení, která cesta by byla lepší. Joe, který uteče, unikne zákonu a po drobné kriminální dráze se vrhne na reality, dosáhne velkého materiálního úspěchu a díky vypočítavé filantropii a altruismu získá Sarah zpět. Stává se celebritou a vzorem pro své přátele i sousedy, dokud se nezaplete s tím samým mužem, do jehož bytu se kdysi vloupal. Při poslední velké akci riskuje, že zásadní zradou zničí vše, co vybudoval. Je to příběh o úspěchu, nebo zaprodal svou duši hned na začátku?

Alternativní Joe přijme za vloupání zodpovědnost, ale nejenže dostane tvrdší trest, než čekal, ale také zjišťuje, že splacení dluhu společnosti je mýtus. Každý další krok mu komplikuje právě ono počáteční pochybení. Čelí předsudkům i odmítání a propadá se hlouběji do nezamýšleného zločinu. Poctivost se nezdá být žádnou odměnou, zejména tváří v tvář opovržení a postupné ztrátě přátel, včetně – jak se zdá – i Sarah. Oba příběhy se v závěru obratně propojí a komunita zůstává zachována.

V těchto paralelních vesmírech se pohybují sboroví komentátoři – Joův otec, který ho mlčky varuje, aby neopakoval jeho osud, a dvě dvojice přátel: Emmo a Lewis (Joseph Giacone a Joe Ashman), komické typy připomínající Rosencrantze a Guildensterna, a Billie a Angie (Claire Learie a Chanice Alexander-Burnett), které se prospěchářsky pohybují mezi obdivem a opovržením podle toho, jak se zrovna Joovi daří. Padouchy zastupuje pan Pressman (Rhys Owen), pochybný developer, a drobný zlodějíček Reecey (Jay Osborne). Obsazení doplňuje sedm tanečníků ansámblu, kteří stárnou spolu s hlavními postavami.

Scénář i celkové provedení mají v sobě mnoho lákavého, ale mě osobně inscenace úplně nepřesvědčila. Srovnávací moralitka je sice úhledně sestříhaná, ale v určitém bodě se přestává vyvíjet. Hudba totiž postrádá dostatečnou emocionální variabilitu, aby do příběhu vnesla další nuance. Působí to také poněkud zastarale – zatímco hudba 70. a 80. let je v originále drzá, cynická a ironická, samotný příběh působí jako přímočará romantická kritika thatcherismu. To se z dnešní perspektivy v éře úsporných opatření zdá až příliš zjednodušující. Výsledný produkt tak v této obnovené premiéře úplně neladí, a to i přes kvalitní výkony, zapamatovatelné hity, prvotřídní hudebníky a především skvěle dynamickou, rozmanitou a energickou choreografii.

Část problému tkví v samotném prostoru. Jde v podstatě o velký muzikál z West Endu, který se snaží vtěsnat do komorního Off West End divadla. Není to kritika Union Theatre, které, jak často podotýká Stephen Collins, v posledních letech uvádí kousky nebývalé kvality; zde jde ale o nešťastnou kombinaci. Tanečníci nemají dost místa, aby se pořádně rozmáchli, kapela je nepohodlně schovaná s omezeným výhledem a složitý světelný park v tak těsné blízkosti diváky občas spíše oslňoval. Na tuhle show nepotřebujete přímo London Palladium, ale mnohem lépe by jí to slušelo například v arénovém uspořádání v Donmaru.

Z hereckých výkonů vyniká hned několik jmen. Steven France prokazuje v hlavní roli obrovskou fyzickou i psychickou odolnost a snaží se postavu vykreslit co nejsympatičtěji. Ailsa Davidson vytěžila maximum z omezeného prostoru pro vývoj své postavy, zejména v klidnějších pasážích druhé poloviny. Dominic Brewer vás vtáhne do smutku otce ohlížejícího se za svými chybami a zvláštní uznání si zaslouží Rhys Owen za sérii výborných, přesně vystřižených miniroloí. Zpěv i tanec ansámblu byly na vysoké úrovni s čistou dikcí a nápaditým pohybem, a to nejen v energických číslech. Zaujala mě například vtipná inscenace písně „Driving in my car“, což je sice banální skladba, ale díky úsporným gestům ožila vtipem. Hudební režisér Richard Baker udržuje u tohoto poměrně dlouhého kusu dobré tempo.

Ačkoli jde o zasloužený návrat zajímavého muzikálu, základní materiál zůstává v některých ohledech neuspokojivý a měřítko show nekoresponduje s prostorem. Pokud to zní příliš kriticky, je to jen proto, že v muzikálu – podobně jako v opeře – musí pro celkový úspěch do sebe zapadnout dlouhý seznam náročných prvků. Pokud drhne byť jen jedno kolečko v soukolí autorů, interpretů nebo tvůrčího týmu, ovlivní to výsledek mnohem citelněji než v činohře. Většina inscenací na tuto vysokou laťku nedosáhne, ale když se to povede, v divadle se jim nic nevyrovná. Přesto Our House nabízí příjemný večer s technickou zdatností, která zaslouží uznání. Our House se hraje v Union Theatre do 12. září 2015