RECENZE: Pure Imagination, St James Theatre ✭✭✭

Obsazení revue Pure Imagination. Foto: Annabel Vere Pure Imagination

St James Theatre

29. září 2015

Koupit vstupenky na Pure Imagination

Pojďte se mnou a ocitnete se ve světě čisté fantazie...

Slova jedné z nejkrásnějších a nejúžasnějších písní, které kdy napsala autorská dvojice Lesley Bricusse a Anthony Newley. Skladba Pure Imagination, použitá v klíčovém momentu filmu Pan Wonka a jeho čokoládovna z roku 1971, se stala hymnou oslavující víru, poctivost, naději a nekonečné možnosti lidského ducha. Píseň je v jistém smyslu ukázkovým příkladem Bricusseovy tvorby: povznášející, přirozeně krásná melodie ve spojení s podmanivými, lahůdkovými slovy. Dílo prostého génia.

Z jiného pohledu je však Pure Imagination, podobně jako většina Bricusseova díla, pastí na neopatrné interprety. Pokud totiž netrefíte ten správný styl, vyznění bude naprosto ploché. V tomto duchu je volba Pure Imagination jako názvu a ústředního motivu revue mapující Bricusseovu práci textaře a skladatele zároveň odvážná i lehkomyslná; bez prvotřídního stylu a vize se tato past změní v propast plnou tekutého písku. Lze v ní obstát, ale vyžaduje to maximální péči, pozornost a um.

V divadle St James Theatre má nyní premiéru inscenace Pure Imagination: The Songs Of Lesley Bricusse, revue, kterou koncipoval sám Bricusse, režisér Christopher Renshaw a producentka Danielle Tarento. V podání Renshawa, kterému s pohybovou složkou asistoval Matthew Cole, jde však spíše o případ „chudé fantazie“ (Poor Imagination). Inscenace, která je zdlouhavá, repetitivní a z velké části fádní jako neslané máslo, sice jasně ukazuje obrovský přínos, který Bricusse pop music a standardům přinesl, ale dělá to hlavně tím, že vám připomíná, jak skvělé byly původní verze. Chybí jí vlastní jiskra a jedinečný náboj.

Není možné nebýt ohromen šíří a rozmanitostí Bricusseovy tvorby. Jako skladatel či textař psal pro velká divadelní představení (za nejlepší jmenujme The Roar Of The Greasepaint, The Smell Of The Crowd), slavné filmy (bondovky, Pan Dolittle, Victor Victoria či Pan Wonka) i pro velké hvězdy (Plácido Domingo, Matt Monro). V přípravě má nejméně dva nové muzikály – Sammy (o Sammy Davisovi mladším) a Sunday Dallas (o Broadwayské záskokářce, která musí zaskočit za tři hvězdy najednou). Navíc se ukázalo, že je částečně zodpovědný za rozpustilý hit My Old Man's A Dustbin (kdo by to řekl? Použil tehdy pseudonym).

Bricusseova produkce je tak ohromná a melodická, že pouze člověk bez hudebního sluchu by zde nenašel spoustu uspokojivých a lahodných čísel. Mnozí si najdou něco k potěšení v každé písni a hudební ředitel Michael England odvádí skvělou práci při doprovodu zpěváků s šestičlenným bandem (včetně Englanda u klavíru), který dává Englandovým aranžím skutečně vyniknout. Jako vždy by se sice hodilo více smyčců pro plnější doprovod, ale to je jen drobná výtka.

Julie Atherton v revue Pure Imagination. Foto: Annabel Vere

Nejde o revue, která by se snažila o celkovou reinterpretaci Bricusseovy hudby, na rozdíl od nedávného Bacharachova hitu v Menier Chocolate Factory. Není to ani revue ve stylu Side By Side By Sondheim nebo As World Turns Round, které si vzaly repertoár konkrétních skladatelů (Sondheima či Kandera a Ebba), doplnily jej o trefné propojující slovo a přiměly diváky pohlížet na skladby čerstvým pohledem – jako na ucelená čísla či standardy, nebo dokonce jako na překvapivé variace původních aranží.

Tvůrci zde zvolili volnější styl a spoléhají se výhradně na Bricusseovy písně a texty. Chybí jakékoli vysvětlující průvodní slovo, které by písně uvedlo do kontextu, vysvětlilo jejich účel nebo vyvolalo očekávání. Hity spojují jen volné tematické celky.

Píseň Pure Imagination celé dění zahajuje a často se k ní vrací; její přítomnost obvykle signalizuje mírnou změnu tempa, nálady nebo stylu. Šikovný dramaturg by mohl představení více semknout a uvážlivě prořezat několik zbytečných čísel – během dvou hodin zazní 50 písní a ne všechny jsou divákům známé. Větší soudržnost by byla skutečným přínosem.

Nedostatečně se využívá kombinace pěti sólových hlasů. Je zde mnoho sól a duetů, přičemž skutečná překvapení a zážitky by mohly přinést právě neobvyklé kombinace či nečekaná podání. Někdy se dopustí, aby vtipná scénka přebila krásu pěvecké linky: zatímco v podání šedesátníka Davea Willettse má 007 v písni Goldfinger jistý humorný nádech, smyslná a elektrizující vášeň, kterou písni může dodat pouze ženský hlas, zde citelně chybí. Jedna z postav slouží jako jakýsi vypravěč, pozorovatel a komentátor, ale tento koncept bohužel není řádně rozvinut ani mu není věnována vážnější pozornost.

Vzhledem k tomu, že Bricusse je textař a velká část jeho díla stojí na slovech, je zde překvapivý nedostatek zřetelné dikce, zejména v písních, které publikum nemusí znát. Jen velmi málo slov bylo srozumitelných například v The Dream (Bricusseova verze Louskáčka), v The Pink Panther (přesto stále velmi vtipné), v Down The Apples And Pears nebo v Thank You Very Much. Nebyl to problém nazvučení, ale spíše záležitost interpretů a režijní vize Christophera Renshawa.

Choreografie Matthewa Colea byla místy svižná, ale většinou nedokázala dodat představení dostatečný elán a ducha. Hlavními výjimkami byly výstupy v The Pink Panther, finále prvního dějství The Good Old Bad Old Days a oslavné Oompa-Loompa Doompadee-Doo; ty měly ten správný švih. Některé ostatní výstupy působily unyle, jiné byly dramaturgicky vedle (například doprovodný tanec k jinak pěkně podané Le Jazz Hot v podání Siobhán McCarthy).

Scéna Tima Goodchilda byla zvláštní. Zpočátku působila trochu magicky díky notám padajícím z měsíce, ale jak představení plynulo, zdála se fádnější a méně úchvatná, než by si hudba zasloužila. Mezi majestátností a rozsahem prezentované hudby a způsobem jejího podání byl naprostý nesoulad. Namísto celkově elegantních kostýmů zvolil Ben Moriah některé civilnější a některé více blýskavé modely, ale celkový pocit velkolepé show se podivně vytratil. Jedna dáma v přestávce s úsměvem poznamenala staršímu pánovi přede mnou, že je to „celé takové milé“, což je vlastně zdrcující hodnocení. Bricusseova hudba je strhující a jakékoli její uvedení by mělo být strhující a objevné. Pure Imagination naneštěstí po většinu času strhující nebyla.

Giles Tererea v revue Pure Imagination. Foto: Annabel Vere

Ale naštěstí se našly výjimky: závěrečná pětihlasá verze Pure Imagination; hedvábně jemný Giles Terera v The Candy Man; působivá In His Eyes z muzikálu Jekyll & Hyde; ansámblová verze Talk To The Animals; strhující The Joker (opět Terera); temperamentní Thank You Very Much/The Good Old Days, která uzavírala první dějství, a břeskná Feeling Good v závěru show. Každé z těchto čísel bylo vynikající, a kdyby si show udržela tento standard po celou dobu, šlo by o skutečně pozoruhodný zážitek.

Julie Atherton byla jedinou interpretkou, která do svého výkonu vnesla i svou výstřední individualitu. Výsledkem bylo, že vše, co zpívala, působilo svěže a zajímavě, a pokaždé, když se objevila na jevišti, nálada i energie v sále stouply. Siobhán McCarthy neměla vzhledem k přiděleným písním tolik příležitostí zazářit, ale svého úkolu se zhostila s vervou a umem a využila celý svůj značný rozsah. Když Atherton a McCarthy zpívaly společně, byl to brilantní výkon hodný ovací vestoje.

Terera odváděl po celou dobu dobrou práci, místy i vynikající, jindy méně. Občas byl jeho projev až příliš sebestředný, ale když chytil slinu, zářil. Jeho virtuózní podání What Kind Of Fool Am I? právem přivedlo sál do extatického nadšení.

Dave Willetts ani Niall Sheehy na nároky této formy a hudby příliš nestačili. Bylo tam hodně hlasitého zpěvu, několik krkolomných falzetových pasáží a spousta únavného ochotničení od obou, přičemž skutečně zajímavých momentů bylo poskrovnu.

I přes tyto výhrady Bricusseova hudba září. Přestože ne všechny melodie jsou jeho vlastní, u všeho, s čím je spojen, existuje jakási jednotná úroveň kvality. Ta z hudby hrané v Pure Imagination sálá bez ohledu na chudost Renshawovy vize. Během dvou hodin zaznělo několik skvělých výkonů, mnoho dobrých a pár velmi fádních.

Ano, mohlo by to být zazpíváno lépe a rozhodně by to mohlo mít mnohem lepší režii a choreografii. Tam, kde by show měla být neustále nabitá energií a napětím, často pokulhává a ztrácí dech. Ale Bricusseova genialita vás udrží v pozornosti, když poznáváte staré oblíbené kousky, přemítáte nad novými melodiemi i slovy a prostě se cítíte dobře (feeling good).

Show Pure Imagination se v divadle St James Theatre hraje do 15. října 2015